Kantorem stal se ještě v mládí květu;
sám nemnoho se lišil od klučíků,
však rozuměl už srdci dost a světu.
Že neměl žádné, napsal gramatiku,
a uložil tam mnohou dobrou větu,
jak vysnil ji, neb četl u básníků.
Sám neměl zrovna kvítím cestu setu
však: „Miluj, dokud usmívá se mládí! – –
... „svých blížních“ – doznívá jen s dětských retů.
Leč v srdci myslil: My se máme rádi,
a vezmeme se o prázdninách spolu –
– a odpouští dnes klukům, jak tu řádí.
A po prázdninách, když se vrátil v školu,
jej sotva poznali, jak hlasem včely
jim čet’: „Jsmeť hosty u božího stolu.“
Tak čisté théky nikdy neviděli,
jak jim je teď ten kantor vracel zpátky
a čet’: „Je bez chyby svět boží celý.“
Však „Blaho lidské jako sen je krátký“
– a jak tak teď na něho pohleděli,
čtou šeptem: „Na květ padnou jinovatky.“
A kantor čte: „Bohové rozuměli,
proč velcí jsou a lidé jsou tak malí;“
pak: „Od propasti jenom krok nás dělí.“
A v lavicích si kluci zašeptali,
že nemohou kantoru rozuměti,
jak čte, že „Bůh je láskou neskonalý!“
Pak minul den a po něm druhý, třetí,
a kantor nepřicházel do těch škamen:
že pohřbil ženu, – prázdno měly děti.
Pak přišel, oči rudé jako plamen,
a četl: „V žalu neopusť nás, Pane!“
a po té škole chodil jako zmámen.
A proč má čelo vráskou rozorané,
neznají děti jiné na rok druhý:
„Zůstaneť hnízdo, – ptáče nezůstane.“
A „Mrak překlene Bůh obloukem duhy,“
jim četl kantor pevným, velkým hlasem.
„A lidské hroby šatí květem v luhy.“ –
Pak začalo to prokvetávat vlasem,
jak prvního když napadává sněhu,
a „Starý kantor“ – slýchá kantor časem.
Leč: „Jsi-li stár, zachovej v srdci něhu,
ať sprchne list a odlétají ptáci –
strom o jaru sní ve vichřice šlehu.“
„A havrani-li přijdou všelijací,
a na dub starý usedají v sboru“:
„Dub nevyklovou!“ – dočítají žáci.
„Pravdě buď děckem, – vzdorem proti vzdoru,
čiň poctivě a neboj se ni krále!“ –
A kluci po kantoru v jednom choru.
A tak to šlo, až k tomu: „Vždycky dále! –
byť na poslední octnul jsi se štaci –“
– Žáci jsou stejni, – kantor starším stále.
Po druhu druh – odkud se nenavrací
už nikdo, – jemu odcházel jak v mihu
i čet’: „Sám nikdy nejsi ve své práci!“
„A svět-li v tobě vidí starou knihu,
již nikdo neumí, neb nechce čísti,
– čti v sobě sám, to také vezme tíhu!“
„A květem bylo také lonské listí,
a když v něm nohy šlapou – ono šustí; –
ač trouchniví, – že cítí! – buďte jisti.“
„A všechny řeky v jedno moře ústí
a jeho konce nikdo nevyzpytal.“ –
– „Strom hynout musí, jako musí růsti!“
Tak ze své gramatiky kantor čítal,
když shrben už se šoural po té síni,
a zvonku hlas jak vykoupení vítal. –
Pak na kantora už se tlačí jiní;
– však doslouží si svých čtyřicet roků!
a čtyřicátý slouží právě nyní.
„A všechno jest jen jako řeka v toku:
zdá stejnou se, však jiná vždy je voda,
vždy jiný květ po jejím roste boku.“
Lonského květu, – předlonského škoda:
– v tom celém žití mohlo jinak býti!
leč: – „Uměj čekat – nějak se to podá!“
A jeho děti, ty jsou mu dnes kvítí,
jak byly dřív – i čte jim z gramatiky,
i nevědí, že čte jim svoje žití! –
A vzpomíná na všechny okamžiky,
jak stál tu, hoch a muž, a všechno ztratil
a dočet’: „Lidem strast, a – Bohu díky!“
A doma k prvnímu se listu vrátil,
jak na výslužbě den dnes trávil prvý, –
a západ šediny mu měkce zlatil. –
A v knihu, – v konec, – skrápla slza s brvy.