Kde břečťanová spleť se po zdi táhne
výš nad koridor ztemnělý, jenž prahne
ve výhni blesků slunce ztaveného,
kde ptáci u výklenku kamenného
se sletli houfně, tam jak stinná socha
se černá v temnu vyhublý stín hocha.
Po celý den se městem vláčel prachem.
Jak vesel ráno slunce vlažným nachem
se městem ploužil skromně ulicemi,
s tou nadějí, že všecko prodá, němý
že přijde domů s penízem v noc chladnou,
že vlnou bídy strašlivou a zrádnou
neklesne loďka žití prchající,
že paprsk štěstí zjasní mu sníh lící!
Teď stojíš tu a modrý zrak tvůj hasne
a kučery tvé, vlnící se, krásné,
jsou v čelo vtlačeny, ty dítě z lidu!
Ty znáš jen hmotnou, tížící tě bídu,
jsi nevinný jak duše andělova,
jež křídly ve svatost se noří znova;
tvou hloubkou zraku ke mně vůně stoupá,
kde myšlenek lesk tajemný se houpá;
– ty neznáš ještě světa kal a bláto!
Vím, trpíš hlad a mnoho dal bys za to,
být jedním z těch, jichž kolem tebe kráčí
dav prchavý a veliký... Teď v pláči
při svitu lamp tu hlasům sloucháš tiše;
těch lidí mravy, řeč i život v pýše
je tobě pohádkou, a její taje
jsou snům tvým nedostižny; tvoje žití
je noc, jež beze hvězd se krajem nítí.
Leč v nimbu vyšších, vznešenějších mravů
plá tobě svět, má učenost a slávu.
To denně hlásá potištěná kniha.
Ty neznáš písmen, jejichž proud se mihá
před tebou všude, – cítíš však tím více,
co je to život, světel blýskavice,
dech skleníků i hrobů náhlá plíseň;
tě dojme dívka, zpívající píseň,
tam okna zvábí tebe otevřená,
kde uzříš život rodinný, že sklenná
tvá slza zbloudí ve zrak modrým vztekem,
žes bídný tak a chud, tak dětský věkem!
Jen plesů smích a hudbu, jak se pění,
ty slyšíš dozvukem, jda po dláždění
a zvědav hledíš jako vyjevený!
Ó anděly jsou mladičké tam ženy,
jsou bohaté, – tvá nenávist se budí.
A třeba podjesenní vítr studí,
ty čekáš, maje skřínku v ruce malou,
kde tretky jsou, jež výmluvností stálou
se snažíš marně prodati zde v lidu.
Ten korsem šumí, nechce vidět bídu,
jda za denními svými ideály,
za pitkou, klamem, za štěstím i žaly,
za vědou, modlitbou, za shonem denním,
za politikou, hnusem, povznesením,
a za tím vším, čím dojíti chce k cíli!
Co je ten cíl? – Zda vědí to tak jistě?
Klenutí propasti, jež v srázném místě
je přerýváno vetchým sloupem řádů:
vyrovnat bídu za cíl věčný kladu!
Zná člověk prostý, nebo mudřec, zpilý
snem fanatika, zda zná anděl bílý,
tož poesie jiný cíl a vyšší,
neb věda, berouc v prospěch živlů číši,
by člověk štěstí našel neskonalé?
Rostoucí bído, trapný, trapný žale!
To, hochu, věz, že bídy hrozné zmiji
se každý vyhnout chce, ji prostě míjí.
Ó člověk svobodu již nepochopí,
ni rovnost, ani pomoc, jenom kopí
všech útisků a vražd a krevní zášti
dál bude ostřit v spolku se satany.
Pár andělů jen zbude, aby hrany
všem v bídě skleslým mohli zvonit v nebi,
všem Kristům aby vytrhali hřeby,
všem Ofeliím víčka zavírali,
všech Husův aby popel zulíbali,
a Titanům, jež marně hřměli v bolu,
by z paprsků setkali gloriolu,
až v hrobě budou bídní tito spáti.
Jen protrpěním možno dál se bráti.