Dnes v jitra úsvitu vstal rozespalý,
do lehkých škorní obul nohy bosé;
luh oknem omžený jen hořel v rose
a lesy daleko v dne růžích plály.
A za stroj k práci svojí usedaje,
jím pohnul v ráz, že skřipot zazněl líný,
jej roztočil, až jiskry bleskly z hlíny
a zlatem hrály nádob vlhké kraje.
A z blízkých pastvin u vyschlého splavu
krav stádo šlo, kde v olše stín si lehal,
jim do boků květ rudé vrbky šlehal,
stvol skvrnitých a dutých bolehlavů.
Jen okna vánkem časem zaskřípěla...
Králíků smečka vířila tu kolem,
že k smíchu to, když hrála s trávným stvolem,
neb se střevícem kankán prováděla. –
A teď jde dívka... Dobré jitro dává,
a s ní se smějí celá slunná lada,
kus trávy dá, neb králíky má ráda,
nad okna révoví se kloní smavá...
By viděl líp, hned vezme okuláry;
líc holá zaplane v nach purpurový,
a vdovec mrzutý cos honem poví
a hubená tvář v oblé vzrůstá tvary.
A že je svatý, pobožný a mravný,
ku skříní zčernalé hned skočí stranou,
Rodičku Boží dá jí dotýkanou,
ten poutník svatohorský, neunavný!
Leč kolem právě manželé jdou mladí,
a babka jaká... Řeči z toho budou,
že on je stár a že si vybral chudou,
a že to neschvalují kamarádi.
Leč pomluva proud lásky nezastaví,
neb krb je chladný, jizba bez kolébky,
ba není mluvit s kým, vlas hladit hebký,
a ženich starý, ten je tvrdohlavý.
Neb na dnešek se divná věc mu zdála,
že nebožku zřel, jako živou kdysi,
s ním seděla, s ním z jedné jedla mísy, –
– a ke sňatku své svolení mu dala! –