Dvě noci.
I.
I.
Od Hor jde vysokých s přesností kyvadla.
Obrovská, zamlklá, smutná a tmavá
přes nedohledný jde obzor mlhavý.
Uhasla světla, ty hlídače Ctnosti,
vzbudila Pohlaví na ložích tisíci,
v zběsilých rytmech bouřící krve.
Ženám, (jež spustily na šije vlasy)
uspaným chabnutím vyhřměné slasti,
přivírá tiše zarudlá víčka.
Bázlivě dotkne se uvadlých prsů.
Jak blázen tichý se odplíží chladně..
A zas jde hřbitovy, spadlými listy,
starých Měst branami, přes Hory, Moře...
[19]
II.
II.
Jak hýřila luza! Hýřila v onu Noc šedivou,
že umíral Rok dle špinavých kalendarií.
V tu massu napilou, páchnoucí, punčem kouřícím třeštivou,
Noc, zbudíc se, mrazila znuděných do orgií.
Jak starým vše!. Též se nudila s duší jak patrno truchlivou
Noc, kterou zbudil šum davů a křiky, jež echem tmou bijí.
Na slizkou chlípnost nahoty ženské v hodinu vášnivou
mdle zřela, ponuře v stíny průsvitných žaluzií,
a byla bez hvězd, tichá a studená, jako vězení,
hnus, odmítnutí, těžká nenávist, záměr zlý
v ní podloudně klíčil a výsměšek v jejím mlčení,
a pohrdání dětmi Světla lživého, hračkami jich,
a jejich Pláčem a jejich Radostí, znavil ji Hřích,
jich vážné Pravdy i Žert jich oplzlý.
[20]