Agonie.
Ta smutná rovina, dny jednotvárné v ní
a mrtvo. Bez přátel. To mrtvo beznervní!
Tam v zadu ledovců chlad splývá přes bažiny
a modře fialové hází stíny.
Ve třtinách zdupaných, štít zlomen pod hlavou,
v ní ránu hořící a hnisem krvavou,
dnů, nocí necítím, co šumí zdlouhavě
krev moje, crčí hořce ve trávě,
zbraň slizká žoldáků v mém mase vbodnutá,
kopyta ořů zvoní okutá...
Necítím plivnutí těch lotrů, kteří šli
a z bílých rouch mne vysvlékli,
ni duté, příšerné klování zobanů
posměšně ironických havranů. –
[24]