Smutek Satanův.
Pustá noc táhla krajinu svou černou
v splynulých stínech pod zarudlým nebem,
co Satan nad bahnisky mrtvých Samot
se snášel rozpjatý a temně fosforečný,
hrozný a mlčenlivý.
V daleku života odlesk mlnný hořel
nad tichem bílých Měst, požívačných Měst.
Tam bujně trilkovala pouliční píseň dneška,
mísíc se s rozraženými vzkřeky zoufalé úzkosti,
s hukotem černého, nesmírného Moře
věčné a nekonečné Bídy...
V zamyšlení Satan pohlížel
bezhvězdnou dálkou. Smutek hlodal v něm,
neb umdlel již u vymýšlení Zla.
Dávno už dokonán, dávno
poslední jeho Triumf. Poslední jeho Triumf!
To nebylo tehdy, kdy seštval člověčenstvo
vraždit se pro víru Ukřižovaného,
ani tehdy, kdy hroudami zlata
zatarasil cesty Ubohých k Mocným,
ale jen jednou vykvetl v tvůrčí chvíli
Negace, Vzdoru největší jeho Triumf:
[27]
V nízké Ženě kdy vzbudil nenávist k Duši,
k Duši, jež silnou být chtěla, objímat Dálky,
v záhadách Tajemství postřehnout oddech Boha,
najít jej posléz a spojit se navždy s ním
proti Němu, proti Němu, Satanu...
To byl jeho Triumf, největší Triumf tenkráte.
Ba učinil slabým navždy
svého nepřítele s věčně zaťatou pěstí,
smutného Muže,
a bázliv před jeho rozžhavenou Duší
zachechtal se teprve pln jistoty,
když podařilo se mu tenkráte
usláblou, zničenou, připoutat ji navždy,
otrockou láskou pokořit ji před tělem Ženy
a otrávit ji Prázdnotou její krásy,
když viděl ji přissát se na bílém hrdle Ženy
s Resignací pozvolného umírání
a hasnout u jejích nahých boků jako jepici
před západem slunce.
A to byl jeho poslední, největší Triumf.
[28]