Jsem napojen světelným jasem, svěžestí horských míst.
Jsem prostoupen silicí sosen, jsem jak vzduch lesní čist
a něco jak tajemství jezírek hlubin a houští jich dřímá
v mé duši a cosi jak starobylá hrdost měst,
cos ve mně jak modrá dálka hor pohraničných dýmá,
a cosi mou zažíhá krev, jak stará plemenná čest.
Já v sobě zašlou a smutnou krásu
již zpustlých parků si chovám, měst malých tíseň si nesu,
vsí vyspělost zakřiknutou a zádumčivost lesů,
i rybníků záblesky, jako výkřiky z daleka
z těch zelení tmavých rozsvětleného, bílého žasu,
kde hlasy to šumí a haleká,
pastevců, oráčů, chodců a hlídačů, z houštin kde vzdychá
ran střelných zadušená, tajemná echa a tichá.
Já černými, zemnatými hrudami čpím polí
a nížím se od nich po svazích lučnatých za údolí
a mořem tam žlutých pryskyřníků zakvítám.
Tam v zatáčkách rybnaté tvořím zbystřené potoky,
by v samotářských pak tůních olše, vrby a břízy
se shlížely do únavy ve mně a listnaté řízy
střásaly lkavých vln do sloky,
zvonící opuštěností pokorného klidu
a přizpůsobené stromům, travinám, zvířatům, lidu...
Já bílými silnicemi,
jich oslnivostí hořím a tmavými skvrnami vozů
se ztrácím a vyjíždím k městečkům, bych jich ulicemi
si zapráskal bičem, až vybouřím řemeslníků stánky,
až zveselím děvče, jež chlácholí vyděšenou svou kozu,
že stkvělými zuby se zasměje, zraky, jež na studánky
mi upomínají
a pomněnkami z vod svítit se zdají.
Já starobylými
a zasmušilými věžemi ztracených měst se dívám
kams přes mlhavé lesy, jich opuštěnými doly, jich couky
k obloze zívám a komíny starých střech zakuřuji
starobné štíty a fresky i kašny, jež se drolí,
pak továren rozlehlými bloky se v sousedství skrývám,
neb křičím též po rozmachu, až u zelené kdes louky
zas oddychuji a topolem ocitám se v poli.
Já Blaníkem promodrávám,
já promlouvám k množství Krakovcem, Kozím Hrádkem, já svahem
se k Lužnici řítím střemhlav, já vzdoruji Trocnovem,
zas Husincem věřím a v Táboře, nade vše drahém
se lidem zas posiluji, jak božím nad slovem,
a za velkou minulost jeho mu aspoň dík vnuka vzdávám...
A zatím já na jaře
se lučními rozhořím květy a u věnce, kytice svit
jsem dětskýma rukama sypán v průvodech Božího těla,
mši neumělou si nad oltáři zpívám i hraju a lid
vlhkými paprsky čechrám, větry jich porývám čela
a západem slunce se loučím v slavnostní fanfáře.
Já za léta obilím šumím,
kos rhytmickým pohybem kosím a nad položené řady
se večerem kladu a svítím měsícem do teplých par
rybníků naříkavých a připravuji svět mladý
si k tanci a obžínkám, neboť zpívat a milovat umím
jak za starodávna, ba starých otců mám v krvi žár.
Já na podzim lesy
kdes pádem obrovských kmenů do dálek tvrdě vzdychám,
a rozvodněnými řekami pod hrady vory letím,
vše zrcadlím v sobě, města i Prahu a Hradčany, až pak kdesi
se s domovem loučím, hasnu a ztichám
hor cizích pod objetím.
Já v zimě nad poli, rybníky, nad lesy oblaky visím
a fičím a chumelím se a křísím
dny, noci sen čtenářů bible o přerodu světa,
mé vichřice sněhem a ledem jsou podobny úrodným jízdám,
já válím nad poli mračna, les ohýbám, jak hvízdám
a sněžná má hříva jak létá...
Jsem prostoupen domovem, jeho nářky a radostmi,
vším bývalým, přítomným, budoucím, jeho žádostmi.
Má úponka visí každá
národa na životu, každým otřesem
jsem otřesen do základů, s ním dýchám, s ním za jedno jsem.
V něm žiji a v něm chci žít dále a jeho život neb vražda
neb jeho živoření, jen žití mé, smrt mou neb pád
by znamenal. Věřím-li silnou domova věrou,
a věřím-li v sebe, čeho bych měl se bát?