Městečko na skalním ostrohu
tak civí v modrou oblohu
a nad ním rozpadlý mlčí hrad.
Dole se směsice řemesel kupí
a z parkánů vlaje čerstvý chlad,
jak shrbeno nad náměstím visí,
tož přízrak rozhlodaný a lysý,
hle, rozbité hnízdo to supí.
Svým zdrobnělým životem městečko dýchá
a večer uplývá přes ně zticha...
A vidíš, jak blíže jdeš,
hned kápí loupežnickou se zdá ti věž
a pod ní zeď špinavá, zbojníka krk, jenž šestistaletý
jak z Máchy má kol sebe tristní amulety.
Tak s nejvyšších shýbá se míst,
že čekáš, prst zdvihne-Ii obří k cimbuří zubům,
vše na míle smete ten hvizd.
Než, veselé dole se hemží domky
jak narostlé k sobě skupiny drůz,
jsou na slunci kuřata přitisklá k sobě
a jakoby procitlá z hrůz
zří na zakrslé před sebou stromky,
jež ovocem letním zatěžkány
se nachylují nad parkány;
a starosvětským ruchem
tu perlík zní, hoblík tu supí sluchem...
A řemesel stružky jak přítokem tekly,
jen zavolal-li rytíř a pán,
tu přirostly domky, až pod hrad klekly,
jak hroznu zrna se všech stran.
Hle, kovárna. Kovář ramenatý
je od sazí černý. A rozkročen křivě,
očima bělmem zakoulel nedůvěřivě,
zdvih’ kopyto koně. A spálený roh
hned po koutech náměstí porozvátý
jsi s vůní květin vdýchnout moh’.
Tu komický domek ti do cesty běží,
jak vrabčí hnízdo když se ježí;
z něj vyhléd’ mužík a hlavu hned schoval
a jak by cosi do sebe vzkřik’,
kraj kůže co knejpem přikrajoval,
a do podšvů zabušil, cholerik.
A jak se tak propad’ v svém hnízdě u verpánku,
hned krejčí se objevil, z vedlejšího stánku
hle, důstojně vyšel a bradku v hrsti
s povážlivými gesty tisk’,
zdravil a vážně zahovořil
a o světě soudy jak si stvořil
je udat hned chtěl, by sám měl zisk
vyzvídkou, dnů co as přinese hra
a těhotný čas čím snad pouzrá.
A co tak hovorný byl a sdílný,
zněl hoblík z truhlářovy dílny.
A že tak spěchal soumrakem,
ty usoudil jsi, rakev robí,
hrob nový přidružil se v hroby,
by kvést moh’ věčna zázrakem.
A dužiny bednář jak venku sbíjel,
se spraveným vozem jak ze dvorka kolář vyjel,
teď feniklu vůně z chlebů zavála.
To pekař bochník po bochníku
vynášel z pece, ze světlíku
co záplava rudá sálala. –
A byl jíž večer. Nad městečkem
se drobné hvězdy rozstříbrněly
a k osvětleným domkům pěly
svatvečer zvonů slavnostních.
Teď stádo, podrážděno střečkem
jak úprkem se hnalo; vrata
čumáky otevřít si chvátá
a bučí touhou po jeslích...
Leč městečko nejkrásnější přec bude,
až chumle krojů, bílé a žluté a rudé
se pod štíhlou chrámu zvonicí
vyrojí zítra, venkovem vonící,
až v neděli vystrojeny
tu řemeslníčků přejdou ženy,
a pěkné jich dcerky, jichž bílému pelu
svěc kaštanů podoben křehký třpyt,
žár léta plný, včel zabzučí roje
a do dálek bude zlatem obzor zpit,
zas rozzpívají se dnů zašlých kroje
tam po schodech příkrých ke kostelu,
že zbožně se zadumáš,
jak ve chrám se valí a vlní a na slunci hoří
z nevinné běli a z ohnivých barev Otčenáš...