Z podzimních těžkých mlh dnes, jediná hvězda,
Vyplouváš, Česká země.
Jsi jak vor mlčenlivý.
Kořist máš drahocennou,
sebou jen vykoupenou.
Nikdo se řídit tě nezdá,
tak jsi tichá, tak do sebe vkleslá.
Snad my všichni tě řídíme, my živí
i mrtví, vkukleni do jedné myšlenky.
Jenom jsou slyšet údery vesla
v té velké tvůrčí chvíli
dění, vzruchu a sledu,
doplouti s tebou
tam, kam nedočkavě věky již cílí
myšlenky otců a dědů.
Zřídka tak země hrdě mlčet uměla
jak hrob, jenž se zavřel, aby vydal v krátku
ty, které z mrtvých zítra vzkřísit musí
po Velkém Pátku.
Dávno již nikdo velký, mocný, svatý
tě neosvítil,
tě neblahořečil, nikdo nezaštítil,
tě nikdo milostí nezdvihl hluboce poníženou
kdys bohačku, o dědictví
i o moc ošizenou.
Podzimní dnes černými dešti schladlá,
schudlá úrodou, v lesích když mráz a skleněná šedost,
vesnice krčí se schuzená o kořist rádla,
tvůrčí tvou bolest cítím
ze všeho promarněného, povrženého všeho,
zanedbaného od času dávných rodů,
kdy ruce se vznášely ještě, by tě požehnaly,
kdy hlavy byly, jež za tebe myslívaly,
kdy srdce byla, jež za tebe krvácela,
kdy důstojenství bylo, jež tebou panovalo,
kdy korunu pevně posazenou
jsi na hlavě přemocnou měla.
Bez přímluvčích a bez lásky srdcí
těch, kdož vážili před mocí světskou a před nebesy,
marně jsi toužila vetřelce svrci,
určena k chátrání čekala jsi,
děti své rodilas, pokorné sluhy,
v cizí jho spřežené, aby jen žili,
odpouštěla jim denně, tebe že neubránili,
krví do barbarské přesily denně crčící.
Tys čekala, nereptajíc, že míjel čas darmo
a doufala’s, pevná a jistá, den co den, mlčící.
A tak své děti, tvou zdrcené malostí,
děti jsi rodila, dobré a statečné k dílu,
vytrvalé a bujné tvou jarní mízou,
v nejlepších duších jsi vypjala dávnou svou sílu,
prudce v nich bušit dala svému srdci pevně a zdlouha...
Zpívají prameny tvé, tvá tvárná krása,
tvá pokorná, věřící touha,
tvá nezmarná hrdost, tvá víra jásá
v konečnou spravedlnosť.
Rok co rok, v sklonu září týmž časem
na pyšném koni když přijíždívá
v průvodu slunečných dnů ten, lid jejž světí,
kníže, tvůj světec, aby naplnil světelným žasem
oči tvých pokorných oráčů a jich dětí:
Tu vždy lesk záře koruny jeho
na všecky Čechy tak doleh’
a dal tak každému, kdož po zvyku starodávném
při svátečních stolech
pohodoval a pohár na zdraví vypil, –
naději novou a víru vštípil
v nové tvé panování.
Rok co rok sychravý, bouřný vítr když v smršti se vzpříčil
Bílou tvou Horou, od zdí Hvězdy psovsky zavyl,
nesmířený se přízrak v hrůze nad tebou vztýčil
osmého listopadu,
ten, jenž tě vláčel krví, popravišti,
žaláři duševních hladů,
aby moc tvoje v bezmoci zašla shnilé,
za nemnohé tvé syny provinilé,
aby vin jejich nezměřená míra
porobou potupnou dána ti byla žít, –
tehdy se rodila pevná víra
v nové tvé panování.
Rok co rok, července žhnoucí když výheň vřela
půdou tvou, cítila’s, syn že z tvého těla
zmařen byl, přivázán ke kůlu na hranici,
ten, jehož svědomí hlas byl přemocný hlas,
v města a ve vsi a v samoty nejodlehlejší
důtklivě vrostl, celé věky burcující,
svět až připravil doufat ve spravedlnost zas, –
v ty dny vždy víra bývala nejsilnější
v nové tvé panování.
A tak dnes s kořistí božích jen vděků,
milostí, požehnání i protrpěných vin
zdáš se vyplouvat do jiných věků,
všichni tě provázíme, otec, dcera i syn,
mrtví i živí,
šťastně dopluj, šťastně dopluj,
všichni příští tvého jsme žádostiví,
všichni jsme spočítáni, do jednoho tví.
Cítíme společný zápol společných bratrství,
která tě nezradí, vinou svou nezatíží,
neustanou, dokud tě nepřiblíží
plností vnitřní k velkosti práce, která se přes věky klene,
jak ji horečně myslilo dávné proroctví
na druhém břehu věčnosti, viděním vyslovené...