NOC.
V mrazivé měsíčné záři,
jež v oceli do modra hraje,
na stole přede mnou revolver
se leskne ironicky.
Posměch to nad mojí bídou,
nad blouznivým bušením srdce,
nad celým životem, prací –
ten posměch jedovatý!
Beru zbraň do ruky. Jaká to
gravura jemná a antikvitní!
Styl vzkříšený starých mistrů
jak vítězně z ní svítí!
A cítím: sníh a mráz venku,
hlad s bídou plíží se zákeřně,
před mými dveřmi již číhají –
a v tobě zapomnění!
22
Tisknu zbraň k čelu. Jak hoří!
A ocel chladí to plání.
Tisknu ji horečně k čelu
a chci již konec, konec!
Jak všechny děti fin de sièclu.
Mazlit se se svojí smrtí,
hrát s jedy a prachem a dýkou,
a přec jít dále v život!
23