PO SYMPOSIU.
Poslední číše porazila
básníka tragedií. Usnul
v objetí snědé hetéry.
Filosof trochu povznešený
jazykem těžkým zpívá hymnus
božskému otci Panovi.
V plamenech slunce v tanci révy,
v propastné kráse všeho žití,
v nymfách a faunech zdráv buď Pan!
A štíhlá dívka bledých tváří
pokradmu stírá slzu s oka.
A filosof se ušklíbá.
Mně úzko je a vidím hasnout
Erota bledou gloriolu,
jak mizí v rudých červáncích.
32
Již zmizel Eros. Smutná dívko,
zapleť si vlasy, odejdeme.
Je třeba dnes se vyplakat.
Přitisknout k tváři tvář a dáti
společným slzám horce padat
na tvoje ňadra zrazená.
Mramory slavné chladně svítí.
A země mrazí. Třpytná rosa
se zachytá nám ve vlasech.
Zavřem’ se v sebe. Svět je chladný,
lhostejní bozi zledověli,
a v nás vře láva plamenná.
Vadnoucí růže ve tvém vlasu
v samotu naši budou dýchat
stesk kultu bohů v úpadku.
33