Aj řeka černá, řeka divá,
a v hloubce příšer na tisíc,
a v sítě zradně rozestřené
jich s hůry klesá víc a víc!
Oj černá řeka, divá řeka,
v níž není nebes obrazu –
to bídáků je život všední,
jenž nezná svatých odkazů.
Aj řeko, řeko hluboká,
však znám tu černou hloubku tvou,
však vím, co světla utíká,
že pekelné to sítě jsou!
A rozestřené schytrale,
jak ďábel by je líčil sám,
však divá řeko – nech mne jen,
sic sítě tvé ti potrhám.
Však nebojím se příšer tvých,
ty slabochy přitáhnou jen,
ve hloubce tvé je duší noc:
a já – já chci mít jasný den!
Jen řeko na mne nehubuj,
že pravdu jsem ti pověděl,
však já ji v době příznivé
v tvé hloubce tajné uviděl!
Víš, řeko černá, v jasný den
jak tehda s nebes vysoka
ta hvězda spadla velebná
ti do zhoubného hluboka?
A hvězda ta tak velebná,
to svatá hvězda byla má!
mé srdce sebou vzala sic,
však neutonul v hloubce já!
A byl to pád! jak sykotem
se vlny nad ní zavřely!
o tehda, tehda oči mé
ty příšery tvé uzřely! – – –
Jen řeko nezlob, nezlob se,
já bratr tvůj, ty sestra má,
ty černá sic, já bílý jsem,
však, řeko, nic to nedělá!
Ty v moře pluješ veliké,
tu velká jseš – tam nejsi nic –
však ani to nic nedělá,
vždyť ve světě se strácí víc!
A kdybych tolik krásných dob,
co svět jich v tobě utratil,
jen já měl sám – ba věru bych
alespoň věčným bohem byl!
Však nemám nic, než život svůj,
ten bídný je – na vrub i líc, –
jde také k moři velkému,
a – nebude z něj také nic!
Ba ovšem to já nechtěl jsem,
a to je řeko, vina tvá!
však bílý já a černá’s ty,
a – nic nebudem oba dva.