BOUŘE.

H. Uden

Boží Hod a žárné odpoledne téměř celé město spěchá k lesu s ryčnou hudbou se smíchem a v plesu, pusto všude jako po vymření, sotva prázdno nehybné se změní sloupem prachu, jenž se náhle zvedne. V zahradu jsem uchýlil se tichou, abych podle dávného již zvyku prázdno prchajících okamžiků strávil v matném, nezřetelném snění v planém, neurčitém přemýšlení, aneb vyplnil je četbou lichou. Vážné písně odměřené zvuky letí vzduchem. Vím, kdo doma zbyli, v kostele se nyní shromáždili, aby chvály odpolední pěli Duchu, panovníku, těšiteli, který kdysi v mračen temné shluky světlo, jež je rozptýlilo, vrhl, jazyky se snesl ohnivými, ke svým přišel, aby vždy byl s nimi, plaché učeníky kouzlem darů, plápolem nehasnoucího žáru k nadšení a k těžké práci strhl. Aj, tu náhle, téměř z nenadání mračno kde se vzalo, tu se vzalo, nad západem nepohnutě stálo; vedro nesnesitelné, jak bylo, v pravé požárno se proměnilo, které květy k vyschlé zemi sklání. A již bouře těžkou nohou kráčí, úzkostlivě prudké vichry vějí, stromy prohýbají se a chvějí, každý lístek zmítá se a třese, černý mrak se blíž a blíže nese, zmlká švítořivý tikot ptačí. Obloha se celá rázem stměla, olověné dusno k zemi padá, žhavou ruku svou na všecko vkládá; rachocení táhlé ozývá se hněv a přísnou hrozbu v temném hlase první rána hromu zaduněla. Dlouhé ticho... A jak divné bylo! V trávu, jež se krčila a vadla, vlažná krůpěj a tu druhá spadla, houstne déšť a volným taktem bije v střechu, která domek z latí kryje celkem znatelně se ochladilo, bouře ale dál se převalila, nevzňaly se lítající blesky, nezavzněly hromu drsné třesky, aby probudily v temnu duší hlasy dřímající v mrtvé hluši, roznítily jiskru, která zbyla. Vzhlédjsem vzhůru, skoro se mi zdálo, že se tmavé, prchající mraky posměšnými ohlížejí zraky nebe, jež se tenkým proužkem bledým rychle prodíralo mračnem šedým, nevesele, mdle se usmívalo. Což jsme vskutku slabí tak a matní, že se bouře raději nám vyhne, a že blesk, jenž kmitavě se mihne, do všeho, co vysoké jest, bije, odvrátiv se do mraků se kryje? Tak již nízcí jsme a tak jsme špatní? Vracíme se k hroudě, z níž jsme vstali, počítáme, jak kdo do ryje, počítáme též, jak z hroudy tyje... v převrácenosti, jíž hvězdy kvílí, péči o tělo jsme postavili na místo, které jsme duši vzali. K čemu duch i s bouří darů svatou? K čemu jest nám vzněcujících blesků, které vzplanou rudě na nebesku? Něco chladu a pak třeba ještě krátká sprcha střízlivého deště stačí měrou plnou, vrchovatou.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

podzimní, vzduch, obzor, mlha, topol, žlutý, alej, ticho, pěšina, mha

658. báseň z celkových 1068

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. PODZIMNÍ NÁVŠTĚVA (Antonín Sova)
  2. DOMOV (Božena Benešová)
  3. SMÍCH KVĚTNOVÉ PŘÍRODY (Antonín Sova)
  4. ZÁTOKA ŽITÍ (Jan Opolský)
  5. VEČERNÍ KRAJINY. (Jaroslav Vrchlický)
  6. V ČERNÝ DEN. (Alois Škampa)
  7. I. HODY V KOMÍNĚ. (Josef Merhaut)
  8. SMRT (Jan Opolský)
  9. ZA BZUKU MOUCHY (Antonín Sova)
  10. PÍSEŇ ÚLEVY. (Karel Červinka)