Boží Hod a žárné odpoledne –
téměř celé město spěchá k lesu
s ryčnou hudbou se smíchem a v plesu,
pusto všude jako po vymření,
sotva prázdno nehybné se změní
sloupem prachu, jenž se náhle zvedne.
V zahradu jsem uchýlil se tichou,
abych podle dávného již zvyku
prázdno prchajících okamžiků
strávil v matném, nezřetelném snění
v planém, neurčitém přemýšlení,
aneb vyplnil je četbou lichou.
Vážné písně odměřené zvuky
letí vzduchem. Vím, kdo doma zbyli,
v kostele se nyní shromáždili,
aby chvály odpolední pěli
Duchu, panovníku, těšiteli,
který kdysi v mračen temné shluky
světlo, jež je rozptýlilo, vrhl,
jazyky se snesl ohnivými,
ke svým přišel, aby vždy byl s nimi,
plaché učeníky kouzlem darů,
plápolem nehasnoucího žáru
k nadšení a k těžké práci strhl.
Aj, tu náhle, téměř z nenadání
mračno kde se vzalo, tu se vzalo,
nad západem nepohnutě stálo;
vedro nesnesitelné, jak bylo,
v pravé požárno se proměnilo,
které květy k vyschlé zemi sklání.
A již bouře těžkou nohou kráčí,
úzkostlivě prudké vichry vějí,
stromy prohýbají se a chvějí,
každý lístek zmítá se a třese,
černý mrak se blíž a blíže nese,
zmlká švítořivý tikot ptačí.
Obloha se celá rázem stměla,
olověné dusno k zemi padá,
žhavou ruku svou na všecko vkládá;
rachocení táhlé ozývá se –
hněv a přísnou hrozbu v temném hlase
první rána hromu zaduněla.
Dlouhé ticho... A jak divné bylo!
V trávu, jež se krčila a vadla,
vlažná krůpěj a tu druhá spadla,
houstne déšť a volným taktem bije
v střechu, která domek z latí kryje –
celkem znatelně se ochladilo,
bouře ale dál se převalila,
nevzňaly se lítající blesky,
nezavzněly hromu drsné třesky,
aby probudily v temnu duší
hlasy dřímající v mrtvé hluši,
roznítily jiskru, která zbyla.
Vzhléd’ jsem vzhůru, skoro se mi zdálo,
že se tmavé, prchající mraky
posměšnými ohlížejí zraky –
nebe, jež se tenkým proužkem bledým
rychle prodíralo mračnem šedým,
nevesele, mdle se usmívalo.
Což jsme vskutku slabí tak a matní,
že se bouře raději nám vyhne,
a že blesk, jenž kmitavě se mihne,
do všeho, co vysoké jest, bije,
odvrátiv se do mraků se kryje?
Tak již nízcí jsme a tak jsme špatní?
Vracíme se k hroudě, z níž jsme vstali,
počítáme, jak kdo do ní ryje,
počítáme též, jak z hroudy tyje...
v převrácenosti, jíž hvězdy kvílí,
péči o tělo jsme postavili
na místo, které jsme duši vzali.
K čemu duch i s bouří darů svatou?
K čemu jest nám vzněcujících blesků,
které vzplanou rudě na nebesku?
Něco chladu a pak třeba ještě
krátká sprcha střízlivého deště
stačí měrou plnou, vrchovatou.