Déšť drobný, hustý na stráň Lomskou padá
a z tenkých, šedých, třesoucích se nití
plášť neprůhledný sobě tká a spřádá –
Jak na povel lázeňští hosté hbití
se valem všichni ze sedadel zvedli,
a každý hledá, kde by se moh’ skrýti,
pod stříškou rybárny si jedni sedli
a těsně srazili se dohromady,
by hovor neskončený dále vedli,
a jiní věděli si lepší rady,
v klus dali se a v kroky chvátající,
by prchli domů před vlhkem a chlady.
Tik poslední a ptáci jásající
již umlkli, keř trnu lehce šumí,
jak řinou se naň kapky padající –
ruch lidský zmírá, víc a víc se tlumí,
i muž, jenž na břehu kameny házel,
by dokázal, že dobře mířit umí,
a každou trefu křikem doprovázel,
– jak podivně se mnozí lidé baví! –
hry zanechal a kams do dveří vcházel,
Stín ulehl na mořský povrch smavý,
a kapky deště víc a víc veň bijí,
až déšť se posléz mění i liják pravý,
jenž rovně padaje se lehce svíjí
jak dravec, který šípem dolů letí,
co drápy ostré v kořist jižjiž ryjí.
Již voda zcuchanou se kryje změtí,
jak chodily by po ní četné pluhy,
a jakby kdos naházel do ní smetí,
neb každá kapka jest jak úder tuhý –
když dopadne, zpět ještě z vody vskočí,
však zároveň ji zvíří v drobné kruhy,
z nichž každý roste, pomalu se točí,
zas ale hned se rozplývá a tratí,
když jiný kruh mu náhle v cestu vkročí –
již nelze kruhy více rozeznati,
a moře zdá se zmijí s drsným hřbetem,
jež natahuje se a zas se krátí.
Jak šedý závoj, jenž se šíří letem,
déšť rozpjal se a hustou clonu tvoře,
mne obklopil svým vlastním šerým světem,
v nějž nevloudí se ani jiskra zoře
a sotva vdéře se zvuk dálných hlasů –
Vše zmizelo, ba skrylo se i moře
a zmlklo posléz s deštěm ve zápasu,
jenž zvučí v harašivém šelestění,
jak zapadal by do zrajících klasů...
Toť stará píseň, jenže v jiném znění –
to samota jest vábná, zadumčivá
a plná útěchy a plná snění,
jak z dávných dob se do duše mi dívá!
Zas vidím pažit zeleného sadu,
zas větev stromu s hustým křovím splývá,
a kdesi v neurčité dáli, vzadu
zní bujný smích, a hudba zvučí v plese –
zas slyším křik a rozpustilou vádu,
jež ozvem přitlumeným blíž se nese
a touhu v duši nezkušené budí
tak sladce tesknou, že se srdce třese
a nepokojně buší v mladé hrudi,
ač dobrovolně v samotu se noří
a neví, proč se odříká a trudí...
Dnes také vím, jak v zármutku a v hoři
své témě jiná osamělost zvedá,
když půda pod námi se láme, boří,
že noha pevný bod nadarmo hledá,
když volající hlas zaniká v hluši,
jež mrtvě mlčíc odpovědi nedá,
když sami zbudem, aniž kdo co tuší,
a slyšíme kroky se vzdalující,
jichž depot ostnem rozrývá nám duši.
Vždy miloval jsem ji – ta žalující
jest olejem, jenž v choré srdce line,
však znovuzrozením jest varující...
Stín obrovitý rukou do ní kyne,
stín veliký, jenž též jest osamělý...
Plášť nádherný mu s ramen k nohám plyne
a řasný, dlouhý – pevně setkán celý
jest ze samoty a z věčného bytí,
a blýskajících sluncí okruh stkvělý
i hvězdný shluk, jenž plápolem se nítí,
je sponou jen, jež lemy pláště víže,
a šperkem, kterým řasa jeho svítí.
Zví srdce lidské, že jest Bohu blíže –
dech věčnosti samotou tichou vane,
v něm málo váží zemských trudů tíže
a jako pírko lehkou hned se stane –
a slupka za slupkou se řítí s očí,
když bouří vichru k tvrdé práci vstane
a celou sklizní lidských činů točí,
od lehké plévy těžké zrno dělí,
že samo na hromadu plnou vskočí...
A byť i plévy jen se rozletěly,
přec něco v ovzduší tom pevně stojí,
a to jest láska, již jsme v srdcích měli.
Jde s námi v samotu, kde silou trojí
a jako doma jasnou peruť zvedá,
když přiblížila se ku svému zdroji
a k prameni, jejž bez ustání hledá.
Snad může člověk osamělým slouti,
však opuštěným být mu láska nedá
i když se všecko v šerých stínech shroutí.