Milovaní básníci (1928)

Básně, Rudolf Medek

Diplomatická verze Ediční verze
MILOVANÍ BÁSNÍCI
[7] RUDOLF MEDEK MILOVANÍ BÁSNÍCI
BÁSNĚ
[11]
PB
Bezruči Petře, sil neměl jsem dosti ani bílých krvinek v krvi, bych, Básníku národa mého, přispěchal popřát Ti prvý, a jest-li bys někdy chtěl spatřit člověka, který se styděl v této prožluklé zemi – snad mne bys viděl, jak zaražen stál tu a houštím se žurnálů brodil a musel číst, kolik že let je Ti a kde jsi se rodil... [15] Bezruči Petře, ne, Ty jsi se nezrodil z ženy – ze země šlehl jsi, plamen a oheň rozezlený, hlas útrob a ledví tajemné, zoufalé ržání, bolest a rána otevřená až do skonání. Naříkavý a žalný, stonavý Ostravice hlas a zrazený Těšín, který se třás’... hořem se třás’... [16] Bezruči Petře, jindy to bylo... a jiný byl sveřepý řev, do něhož zalét’ Tvůj úžasný zpěv. Starý a podlý svět se chvěl, i nový a podlý svět se chvěl... A v kraji, kde nebylo lvů, však byl tam tygr ussurijský, lichotné zvíře a džungle stejně lichotné, pluk osmý se bil, pluk slezský... Pod Permí, za ruské lidi nicotné se bil, za velikou slovanskou poušť a za doly na Urále a divoce řičel: urá, urá... [17] Básníku, díky za pravdu a za bolest, jež rozžehly krev, za vzpomínku zlou a za obraz božích muk, za obraz krajiny temné, kde osiřelý zpěv kamení Beskyd proměnil v duši a chléb... Bude mít oč teď vzdorovitou leb rozbíjet osmý slezský pluk, Bezruči Petře? [18]
OB
Pozdravujeme podzim, úrodu těžkou a zlatou, Básníka, Mudrce, Hospodáře! Pozdravujeme sklizeň přebohatou, jako med hustou, čisté a vítězné záře! [21] Teskný je člověka osud, však velký je s Anděly zápas o cestu tajemnou, jež vede až v ohniska boží, největší chvíle pak, kdy Věčnost se k duši až sklání a echa svá v její záhadná ložiska střásá... nad sudbu vratkou těla, jez dovede zradit, slavnější sudbou zní úděl silného ducha, jenž vidí pralesem hmoty a světa svárlivého skutečný kosmos, pradávnou duše vlast... nad jiskřivé dary, jež minuty opojují, ale jichž ztráta dovede stonat v nás leta, [22] chvíle je ticha, kdy večerní zvon tam v hluši v městečku moravském a v centru starého světa zvěstuje duši jedinou pravdu bytí. Ale nikdy dosud mateřská mluva nedala většího žáru, kouzelnější se nerozeplála silou, než v tomto chorálu, velkém a slavném jak bouře! Ó díky, mysliteli, že zvolil’s nejsladší hudbu pro slovo a pravdu a zákon, jímž chtěla Věčnost shovívavá a milostiplná ke světu nevděčnému promluvit ústy prorokovými! [23] Pozdravujeme podzim, planoucí úrodu sžatou, Básníka pozdravujeme a marně slova díků hledáme nicotná za lásku přebohatou... [24]
VD
Být mužem, statečným a rovným mužem být – jaký to úděl v této drsné zemi! Jaký to úkol v této plaché zemi, jež zvykla otroctví! A jaký přepych, vynést svůj čistý štít i ruce nezištné nad lokajský dav němý, jenž kývá ke všemu, v němž kletba rodu tkví, jenž věří v malost jen, v skepsi a v zoufalství... [27] Být mužem, statečným a rovným mužem být, ruce nezištné a čistý štít! – Jaký to úkol! Byl čas, kdy mrtvé moře stálo vůkol, resignace i babství spokojené. Co by víc chtěl ten národ, co by víc chtěl ten lid? Minulost mrtva je, proud času přes ni žene a staré pergameny žerou šedé myši... Pryč s katastrofami, my chceme rozum, klid! Byl čas, kdy žhavé moře stálo vůkol, svět v plameni... [28] Odkud ta katastrofa pramení? ptal se ten mudřec, ptal se mudřec onen. S hor českých vítr český smutnou píseň vyl. Tohle jsem zmeškal, tam jsem se opozdil – pro samý rozum a pro samý klid! Co chtěl, u čerta, lid? Urá! jít se bít? Ty, básníku, však vždy jej volal’s k boji, vždy na stráž zval. Když mnozí mlčeli, pochybovali, tys volal, burcoval. [29] Slyšel jsem píseň Tvoji zuřivým tím časem válečným. Že šel jsem za tvým hlasem, je štěstím mým. Dovolíš tedy ruku stisknout v díku? Bojovník bojovníku... [30]
KH
Město bylo zvíře, těžce dýchající, o stu hlavách zlý a žhavý drak. Moh’ by tento rozšklebený netvor vydat básníka? Jaký stesk a špínu, jakou bídu tupou, utajený hněv a chudých šumnou krev vydechují kouř a jiskry komínů v šerém předměstí... [33] A přece to zvíře těžce dýchající, v zraku magickém a zelenavém hřálo přesladký svůj sen, sen narkotický... Dalo básníka. Sladký básníku, já tvoji útlou píseň na prsa si tisk’ a v srdce mladé vzýval... Podivno, že dnes, v libeňských ulicích zřím tvou podobu, [34] podivno, že nevidím tě v květných lučinách, ani v zahradách, jež slují čarokrásné... podivno, že musím boží moudrost dnes znovu velebit, znovu velebit, že stesku nesmírnému, jaký budí kouř a šumná chudých krev, předměstí že šerému, jež je tak opuštěné, dala básníka. [35] Jaký div, že zázrak stal se nevídaný! Jaký div, že šeré smutné předměstí v zahradu se změnilo, jež sluje čarokrásná, Manon kde zpívá! Ale nedivím se, nemohu se rouhati, vzpomenu-li, Bože spravedlivý, že jsi žádal, by to všecko básník krví vykoupil... [36]
JLK
Melancholický princ jde ulicemi nemelancholickými. Těžko se kráčí smutnému poutníku ulicemi sveřepými, ulicemi zlými. [39] Ulice jsou veselé, kývají a řvou na poutníka, který je tak tichý. Dancingy se otvírají a jazzbandy vyhrávají: Poutníku, proč smutný jste a tichý? Nečasový! Nečasový! zlostně pokřikují kameloti z osvětlených kaváren. Co chce mezi námi? Dnes už jiné dují proudy ideové souhvězdími kaváren. [40] Poutník nechce nic. Je princ, byť melancholický. Proudy ideové! – Myslel někdy na ně? Samota je zrcadlo, v němž po léta se shlížel. Modrým květem hořce zdobil skráně. Poutník nechce nic. Jde šerou ulicí, mezi domy starými a pod oblohou věčnou. Život jako včera i dnes věrně zpívá starou svoji píseň, píseň nekonečnou. [41] Dvih i klad, minulost s budoucností... A přítomnost – toť sen. O čem sní poutník asi? Má baret na hlavě a kordík po boku... A sní o říši krásy. [42]
JO
Podhorským krajem nocí jsem jel, na nebi měsíc zsinavěl. Hrad starý nade mnou rozvalen stál, v hájku tam sýček naříkal. Jakou to, krajino divná, máš tvář? Zrodil tě básník-samotář? Básníku, básníku samotáři, je to tvá hvězda, jež nad hradem září? [45] V záři té smutné se líce jeví... A osamělé tam slyším zpěvy... Osamělé kroky tam zvoní. Vítr se s běsy v arkýřích honí – – A přece jednoho večera vzplál medailon starý na zdi – a lkal. O básníkovi mi zpíval a zpíval, který byl plachý a srdce své skrýval. Skrýval je, skrýval – – – však jedno je jisté: Hledej – a nenajdeš srdce tak čisté! [46]
AP
Den míjí za dnem. Acherontu vlny tesklivě plynou. Lačně hltá čas Věčnosti bezbřehý Okeán. [49] Ve víru peřestého svárlivého světa s večerem hyne vše, co z jitra zkvétá. A slova východní, jak kdys’, teď praví zas’: Ten život, jenž osudu je plný, ten osud, jenž vzal vše, nic nevrací, boj bojován – k své prapodstatě zas’ se navrací v bezbřehý Věčnosti Okeán. Však rysy známé, nesmrtelné rysy té silné duše stojí přede mnou. Zrak básníkův, vždy plachý, plný něhy i vroucné přísnosti, zří na mne jako kdysi, napojen dnes jen pravdou tajemnou. [50] Noc života je venku. Ledna sněhy však jaro skrývají a květy nové. Nic neumírá! V rose opálové, jež vesnou vzplane, i ty oči vzplanou, i jejich pravda! Nic neumírá, čestně co zde žilo, nehyne ten, kdo nesl čistý štít. Hlas srdce, které nesobecky bilo, ti, pro něž bilo, uslyší dnes bít’. To bylo srdce mužné, rekovské, nepoddajné a věrné do smrti. A smrt, jež cáry těla drsně rve, hlas duše silné přece nezdrtí. [51] Však je tu ještě rod Váš, jehož příští jste statečné a silné míti chtěl. Dnes, mocnější než my, však jistě věrný, dejte, by jeho duch zas’ činnou vůlí vřel! Své mužnosti mu v jeho cévy vlejte! Odvahy pramen z jeho niv nechť prýští! – Noc života je venku. Nový den zvěstuje věčně živé svítaní. Zřím známé rysy, zraků zaplání, stisk ruky cítím: „Dobré noci!“ Sen mějte líbezný na cestě Krásy! [52]
AS
Byly to tichnoucí večery, západy slunce, kdy alejemi za malým městem řeřavý stín procházel přízračně, byly to večery zasmušilé, teskné a překypělé, osmnáctileté večery! [55] Já i ona, ona – klobouček, růžová stuha, na rtech verše, lahodné tehdejší verše, panna z údolí nového království. Já, mládec, ruka samá i noha, hlas mezi dětstvím a mužstvím hopkující, směšná hromada nemotornosti! srdce jak samovar, kypící, šumící – hořekující! ale mezi námi, ach, mezi námi horoucí teplo básnické chvíle... olšiny nad řekou, [56] nad Labem, nad Orlicí recitovaly... A již se stmívá – ó, dobrý Bože, kam nyní? Kam nyní se skrýti s bouřlivým zmatkem zvířených srdcí? Stíny se zvětšují, stíny se dlouží, truchlivý měsíc se ve vodě zhlíží, lká vrba na břehu – ticho a ticho – šeptáš – a v hrdle, kdo ví proč? usedly slzy... [57] Zní píseň, zní písnička princezny Lyoleji. Zní zvěst teskná o první lásce, veliká píseň lidského srdce, první a nejpohnutější... A jde krokem vedle nás tiše a teskně Ivo i Tóma Bojar. Toť naši známí, toť kamarádi našich večerů zasmušilých, teskných a překypělých, osmnáctiletých večerů! [58] Ta píseň, jež rozechvívá nehmotným kouzlem a v nervy si lehá lichotným snem jak opium, zní prudce v duši, pokud jsi mlád. Ale i když z tebe se raubíř stane, války přijdou a zmatek spustí na duše jankovité dobrotivý Bůh – v té chvíli, kdy čist jsi a sám jak v růžovém oleji vykoupán, slyšíš ji zas a slyšíš ji zas! [59] Lyriku lásky a života, lyriku mládí, oh, mládí! můj pozdrav! můj upřímný pozdrav! ne šedá hlavo, ne tělo, jež stárne, ale srdce, jaré a věčně mladé, jež vydalo tuto živou a českou píseň, neustávej a zpívej, zdroji kypivý poesie, neustávej v zvon jasný bít! [60]
FŠ
Stoupám zelenou stezkou, vzduch jako svěží víno napájí zprahlou hruď, vyprahlou městskou duši. [63] Lučiny idylu hezkou, kde pozdní sena suší děvčata, jimž není líno vzdát slunci nohy i hruď – to vidím a není to lecjaký ráj: nad nimi zdvihá se herojský kraj, Český Ráj. Kdo by tu nemyslel na horké mládí, neklidné, tesknící, tajemné mládí? [64] Podvečer divný, večer podivný, noc podivuhodnou? Přetěžké lásky sny? A píseň, srdci tak známou a rodnou básníka, jehož jsme měli rádi? Oblaka letí na nebesích, žene je života vítr a čas. Na skráně jinocha přivívá sníh, vše zraje jak na poli klas. [65] Květen a červen – i červenec míjí a míjí, rozsevač přešel, přešel i žnec, však vždy zbylo místo muži: v něm na věky žijí v planoucím vášnivém přítmí, kdy srdce jihnou a dech se úží mládí našeho rytmy! Dejte mu, chlapci sobotečtí, věnec z ohnivých růží! [66]
OT
Ty z ciziny domů ses vracel, jak ze světla stoupal bys v stín Já po letech ve stopě Tvé zas z ciziny domů se vracím, jak z bouře bych vystoupil v jas! Přede mnou leží ta zem’. Tvá, moje, naše zem’... [69] Je červenec... Ve zpěvu, jímž hučí les, Tvých veršů mi oznívá echo, rybník se blýskne, a je mi, jak blýskla by ocel Tvých slok, a posléze v západu slunce, kdy chorálem pěje kraj, kdy Praha se blíží a tmí se, já vidím jakjak, z mlhy stoupá Tvůj napiatý moderní duch, duch – rytíř bez bázně a hany! [70] Je červenec... Na Tebe myslím, utkvěle vidím Tvůj zrak... Jen jedenkrát jsem Tě viděl, stokrát šel mnou Tvůj hlas... To byla víra a zápas úzkosti, naděje... to byla této země nová a mužná síla! Kde jsi teď, spanilý duchu, v té chvíli červencové, kdy Tvá i má země zpívá úrody svobodnou báj? [71] Já s Tebou však domů se vracím po letech v zemi, kde stín utíká plaše před září, jež vyšlehla z pohnutých ňader! Já s Tebou v Tvůj domov se vracím, Tvou vykoupený též krví, mukami ducha Tvého, Tvou v slávu a velikost věrou... Tvůj osud i utrpení, Tvé lyry stříbrný hlas mi vrací planoucí země jak v slunci uzrálý čin... Bohdá je na věky zahnán ten čas, kdy básník se z ciziny vracel, jak ze světla stoupal by v stín. Jak z bouře bych vystoupil v jas, já z ciziny domů se vracím, Ty vedeš mne přes rodné hory, je červencová chvíle a před námi vzplanuly hvězdy, za námi, za námi stín! [72]
KT
Večer před svatým Janem sešel jsem se s Tomanem. Léto bylo, horko bylo, a proto se dobře pilo. Luna hříšně sobě hovíc na nebi, řkla: „Do Vokovic, kamaráde, cesta dlouhá, splete se ti stín i strouha, nechoď, brachu, v této chvíli – a proč byste nepopili? Vojáček, jenž vedle sedí, smutně v hvězdné nebe hledí, potěš ho a zdar mu přej, na cestu mu požehnej!“ [75] Smutný vojáček jsem já byl, chtěli, bych též Rusa zabil, často vykládali dlouze, že lze zabít i Francouze, dlaň císaře pána svrbí, vzpomene-li si na Srby. A tak jsme si povídali, věrné slovo jsme si dali v noci černé jak kůň vraný. Hleděli jsme na Hradčany, dole teskně tichla Praha, nad celý svět tenkrát drahá. „Tož mi, bratře, požehnej, svou tuláckou hůl mi dej!“ [76] „Kamaráde...“ hlas mu spálil žal za všecky... vína nalil, nervosně trh’ rukou, hlavou, sklenku zvedl kolísavou, třesk! a cink! hle, echo světa, krev či víno – všecko zkvétá na tom světě do krvava! A v tu dobu i noc tmavá zrudla, a jen přízrak bílý Hradu svítil v jitřní chvíli. „Ráno je... což dělat brachu?... Jdi jen tam... a neměj strachu... Mnoho se nerozmýšlej!... Rovnou za nosem se dej!“ – – – [77] Večer před svatým Janem mluvil jsem zas s Tomanem. Léto bylo, horko bylo, u Nezdarů teď se pilo. Let už přešlo přes patero... Řečí až po jitřní šero, až po červánkovou chvíli, a v ní svítil Hrad náš bílý. „Kamaráde“... hlas mu zjihl, zraky vzplály, sklenku zdvihl, smírný jeho pokyn němý jakby objal celou zemi: „Ještě chleba chudým dej, Bože, spravedlnosti jim přej!“ [78] Dobře jsi mi, bratře, radil, na dobrou jsem kartu vsadil. Proto dnes v slavnostním čase připíjím já Tobě zase: Ještě Tobě Pán Bůh dej sklenku mnohou, požehnej chlapcům Tvým, Tvé paní mámě, a vzpomínej dobře na mě! [79] MILOVANÍ BÁSNÍCI
Petr Bezruč Otokar Březina Viktor Dyk Karel Hlaváček Jiří Karásek ze Lvovic Jan Opolský Arnošt Procházka Antonín Sova Fráňa Šrámek Otokar Theer Karel Toman
[81] Tento exemplář na holandském papíru Van Gelderově byl vytištěn pro Hanu Koblihovou
[83] Tuto knihu básní upravil, dvanácti podepsanými suchými jehlami, dřevorytem a jedenácti kreslenými monogramy vyzdobil a jako svůj šestý tisk v sedmdesátisedmi výtiscích vydal F. Kobliha. Kniha je vysázena z písma Fournierova a byla vytištěna ve dvacetidvou výtiscích na císařském japonu a v padesátipěti na holandském papíru Van Gelderově v Průmyslové tiskárně za vedení M. Kalába v Praze v prosinci 1928. Suché jehly vytiskl M. Pegrassi v dílnách A. de Piana v Praze. K výtiskům na japonu připojeny podepsané první stavy suchých jehel. Všechny výtisky jsou podepsány spisovatelem. V prvých čtyřicetičtyřech výtiscích jsou monogramy ručně kolorovány.
E: mk; 2005 [84]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Kobliha, František; Průmyslová tiskárna v Praze; Kaláb, Method; Pegrassi, Mirro
(Tuto knihu básní upravil, dvanácti podepsanými suchými jehlami, dřevorytem a jedenácti kreslenými monogramy vyzdobil a jako svůj šestý tisk v sedmdesátisedmi výtiscích vydal F. Kobliha. Kniha je vysázena z písma Fournierova a byla vytištěna ve dvacetidvou výtiscích na císařském japonu a v padesátipěti na holandském papíru Van Gelderově v Průmyslové tiskárně za vedení M. Kalába v Praze v prosinci 1928. Suché jehly vytiskl M. Pegrassi v dílnách A. de Piana v Praze. K výtiskům na japonu připojeny podepsané první stavy suchých jehel. Všechny výtisky jsou podepsány spisovatelem. V prvých čtyřicetičtyřech výtiscích jsou monogramy ručně kolorovány.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 88