JLK
Melancholický princ jde ulicemi
nemelancholickými.
Těžko se kráčí smutnému poutníku
ulicemi sveřepými, ulicemi zlými.
[39]
Ulice jsou veselé, kývají a řvou
na poutníka, který je tak tichý.
Dancingy se otvírají a jazzbandy vyhrávají:
Poutníku, proč smutný jste a tichý?
Nečasový! Nečasový! zlostně pokřikují
kameloti z osvětlených kaváren.
Co chce mezi námi? Dnes už jiné dují
proudy ideové souhvězdími kaváren.
[40]
Poutník nechce nic. Je princ, byť melancholický.
Proudy ideové! – Myslel někdy na ně?
Samota je zrcadlo, v němž po léta se shlížel.
Modrým květem hořce zdobil skráně.
Poutník nechce nic. Jde šerou ulicí,
mezi domy starými a pod oblohou věčnou.
Život jako včera i dnes věrně zpívá
starou svoji píseň, píseň nekonečnou.
[41]
Dvih i klad, minulost s budoucností...
A přítomnost – toť sen. O čem sní poutník asi?
Má baret na hlavě a kordík po boku...
A sní o říši krásy.
[42]