VD
Být mužem, statečným a rovným mužem být –
jaký to úděl v této drsné zemi!
Jaký to úkol v této plaché zemi,
jež zvykla otroctví!
A jaký přepych, vynést svůj čistý štít
i ruce nezištné nad lokajský dav němý,
jenž kývá ke všemu, v němž kletba rodu tkví,
jenž věří v malost jen, v skepsi a v zoufalství...
[27]
Být mužem, statečným a rovným mužem být,
ruce nezištné a čistý štít! –
Jaký to úkol!
Byl čas, kdy mrtvé moře stálo vůkol,
resignace i babství spokojené.
Co by víc chtěl ten národ, co by víc chtěl ten lid?
Minulost mrtva je, proud času přes ni žene
a staré pergameny žerou šedé myši...
Pryč s katastrofami, my chceme rozum, klid!
Byl čas, kdy žhavé moře stálo vůkol,
svět v plameni...
[28]
Odkud ta katastrofa pramení?
ptal se ten mudřec, ptal se mudřec onen.
S hor českých vítr český smutnou píseň vyl.
Tohle jsem zmeškal, tam jsem se opozdil –
pro samý rozum a pro samý klid!
Co chtěl, u čerta, lid?
Urá! jít
se bít?
Ty, básníku, však vždy jej volal’s k boji,
vždy na stráž zval.
Když mnozí mlčeli, pochybovali,
tys volal, burcoval.
[29]
Slyšel jsem píseň Tvoji zuřivým tím časem
válečným.
Že šel jsem za tvým hlasem,
je štěstím mým.
Dovolíš tedy ruku stisknout v díku?
Bojovník bojovníku...
[30]