Fantomy (1936)

Básně, František Dohnal

Diplomatická verze Ediční verze
FANTOMY
[3] FRANTIŠEK DOHNAL FANTOMY BÁSNĚ
1936 DRUŽINA LITERÁRNÍ A UMĚLECKÁ V OLOMOUCI
[5]
Sigurd Thor
Na šedé skále, nejvýš všech skal, o balvan opřen, zachmuřen stál šedivý Sigurd, poslední z Thorů, poslední olbřím, poslední rek... Dole kraj širý, pruhy v něm řek, bílých měst ostrovy, v dáli modř borů... Denně tak chodí sivý ten Thor, denně tak se svých oblačných hor v údolí hledí zasmušen, hněvně: Jaký to lid, och, jaký to lid vidět tam dole uboze žít, uboze živořit, zkomírat zjevně! Jaký to lid, och, jaký to lid! Otrocký, bídný! Čím víc je bit, tím víc se hrbí v slabošském bolu! Za panský úsměv prodá i čest, slabšímu však hned cítit dá pěst, zbabělý nahoru, surový dolů. Spolu se škorpí, hašteří, rve, na sebe vrahy navzájem zve – trpaslík duší, trpaslík tělem... Jaký to život! myslí si Thor. 7 Jak jinak oni, olbřími z hor, na horách žili kdys v okruhu skvělém! Na horských pláních silný je vzduch, na horských pláních zocelí duch, vzpřímí se páteř, nekřiví lestně. Každý zde skalou uprostřed skal, každý zde cele sobě je král – a kdo se bije, tož bije se čestně! Zachmuřen, hněvně dumá tak Thor, ve zraku bolest, ve zraku vzdor, roztrpčen hořce hovoří k sobě: „Sigurde starý, marný tvůj vztek, Sigurde starý, jiný teď věk, všechno teď jiné než bylo v tvé době. Všechno teď jiné, doba i lid, všechno teď jiné, těžko že žít – není již reků, není již reků! V údolí vody začaly hnít, v údolí nyní nový rod zřít, údolních mloků rod, údolních šneků. Sigurde starý, čas, abys šel, všichni již odešli olbřímích těl – není již reků, není již reků!...“ 8 Teskně tak k sobě hovoří Thor, poslední olbřím oblačných hor, teskně zří v údolí mloků a šneků... Potom, jak znova vzkypí v něm krev, na koně skočí – jaký to zjev na sivém koni Sigurd ten sivý! jaký to jezdec, jaký to cval! Žene se krajem v dalekou dál, rovinou, dolinou, přes pole, nivy. Nedbá, kde cesta, nedbá, kde hráz, přes strže, rokle, přes strmý sráz letí jak přízrak ponuré báje, v letu kůň – jezdec v jeden bod srost, za ním jak bílý komety chvost svítivě, kmitavě bílý vlas vlaje. O závod s větrem ve vichrů jek žene ho lítost, žene ho vztek, myšlenka jedna rdousí ho, dusí, myšlenka jedna loupí mu klid, myšlenka na ten slabošský lid, titěrný, hamižný, že až se hnusí... 9
Rabbi Eleazar
Jak bludný Ahasver štván tajemnou je mocí, tak štván jsem poznáním, jež sám jsem znáti chtěl, jež prosbou velikou jsem vynutil kdys v noci – ó, velký Adonai, žel, že jsi vyslyšel! Och, ta noc neblahá!... V ní bouře tenkrát řvala, jak smečka démonů, tak divě vichor vyl, blesk stíhal blesk, bil hrom, že rozpukla se skála, a hrůzou zsinalý se každý v doupě skryl. Jen já jsem vyšel ven a v blesky zřel jsem směle a hlasem velikým jsem křikl v bouře řev: „Ó velký Adonai, chci pravdu znáti cele: Byl Kristus Mesiáš? To, Jahve, zjev mi, zjev! Té nejistoty děs tak krutě drásá duši, a v nocích bezesných mne rdousí tento taj. Což božsky velkého má duše sice tuší – však jistotu chci mít – tu dej mi, Adonai!“ Tak lkal jsem. V odpověď však dál jen bouře řvala a hrůzou zsinalý pod blesky zmíral kraj... Však já jsem neustal, nechť ozvěna se smála a znova volal jsem: „Mne vyslyš, Adonai!“ 10 Tak třikrát volal jsem v noc s přísahami všemi... Vtom náhle strašný blesk a strašná rána v ráz mně oslepila zrak a srazila mne k zemi. „Čti v knize!“ v mrákotách jsem slyšel jakýs hlas... Když z mrákot povstal jsem, bouř dávno dozuřila. Kdes v blízku olivu jsem cítil těžce kvést, v zenitu měsíc plál jak velká lampa bílá a v modrém azuru se chvěly roje hvězd. Já šel jsem domů pak a proroků vzal knihu a četl, četl jsem... A čím jsem četl dál, tím víc mne úžas jal: Vše náhle v okamihu tak jasným bylo mně, co dřív jsem marně ždál. Ty řeči proroků tak jasně mluví světu, těch předobrazů řad tak jasně pronikáš – Och, není pochyby: ten prorok z Nazaretu toť vskutku Mesiáš, toť vskutku Mesiáš! Však náhle nový děs v mé duši ulekané: Když On je Mesiáš, ó velký Adonai, co potom s lidem tvým, ó Adonai, se stane, s tím, jenž byl vyvolen, by nesl spásy taj? Ó velký Adonai, děs chvěje celým tělem a duši zalkne mi to hrozné poznání: 11 Lid, jenž byl vyvolen se chlubit Spasitelem, ten katem Jemu byl, Jej zabiv v shrdání. Och, je to hrozné tak – a hroznější, co bude! Co, Jahve, učiníš, co, Jahve, učiníš? Já vidím potoky se řinout krve rudé – trest bohů poneseš, kdož bohům proviníš! Och, je to hrozné tak: Slib míti vyvolení, slib věčných radostí v Jahveho Edenu a místo toho si dát stigma zavržení a vlastní vinou svou se řítit v Gehennu. Och, je to hrozné tak: – a všecka pomoc marná! Och, na co čekáme? On dávno přišel již... Však jdi a řekni to, mluv slova velká, žárná – Jak Ho lid na kříž vbil, tak tebe vbije v kříž!... Och, velký Adonai, noc znikla v teskném tónu, však ještě krutější teď jistoty je den: Já v hrůze jistoty zřím zkázu milionů – Och, lid, jenž vyvolen! Och, lid, jenž vyvolen!... 12
Dva stíny
Dva stíny veliké, dva zjevy olbřímí se cestou potkaly kdes světy hvězdnými. Ten jeden světlý byl jak slunce v poledne, a druhý: černá noc, v níž hvězd zrak neshledne. A ten, jenž světlý byl a skvěl se zářivě, ten v očích smutek měl a mluvil tesklivě: „Och, lide, lide můj, tam dole na zemi, co s mými učinils s příkazy se všemi! Já zákon lásky dal, ten zákon nejvyšší – ty dravost šelmy máš a nízkost hroznýší. Já cestu ukázal ve hvězdné výšiny – ty však jsi duši spjal tam v zemské nížiny. Och, lide, lide můj, tam dole na zemi, cos jenom učinil s příkazy se všemi!“ A ten, jenž temný byl jak přízrak nesměrný, ten jenom chechtal se, tak hrozný, příšerný: 13 „Když lidé usnuli, já šel jsem na pole a do tvé pšenice jsem nasel koukole. A koukol bujela a kvetla nejvíce – och, brzy, brzy v ní tvá schřadla pšenice. A marně chtěl jsi pak svou velkou obětí svou nivu zachránit a koukol vypleti. Dál roste koukol má, ta setba odvěká, dál kvete, mohutní – toť vůlí člověka. Dals vůli člověku: nechť sám si vyvolí, zda setbu mou či tvou chce míti na poli. A člověk vyvolil: ne tvoji pšenici – mou koukol zvolil si teď k žatbě zrající... Náš zápas skončen je:Tvůj prestol zašlapán, jen já, jen já – ó slyš – jsem pravý světa pán! Jen viz těch miliard ty davy neshledné: ti všichni loutky jsou v mé ruce dovedné! Ti všichni loutky jsou – i s vůlí svobodnou: neb vždy tou vůlí svou se pro mne rozhodnou. 14 Náš zápas skončen jest: Jen já jsem světa pán, můj září diadem, tvůj prestol zašlapán! Och, byla nadarmo tvá oběť na kříži, och, byla nadarmo a cest mých neskříží. Och, viz tu zemi jen. Je jaká proměna? Jak dřív, tak nyní zas je tebe vzdálena! Jak dřív, tak nyní zas tam lidští kupčíci ctnost s hříchem míchají v pradivné směsici. Jak dřív, tak nyní zas se vraždí, zabíjí, a v krvi koupou se a krví opíjí. Jak dřív, tak nyní zas dál platí síla, pěst – kdo koho silnější, ten také v právu jest... Nuž, řekni, řekni sám: Je jaká proměna? Jak dřív, tak nyní zas ta zem tě vzdálena! A hrstka věrných tvých, již zvou tě prorokem? Jak kapka mizí tu v mém moři širokém. – Och, ne! Náš skončen boj, jejž vedem od věků, a marně přinesls svou oběť člověku.“ 15 „A přece mýlíš se, neb neznáš, Satane, té krásy duše pak, když v slávě zaplane. Och, byť jen jediná z těch duší vyrvána z těch hrozných osidel, jež tebou utkána, tyty, temný démone, mých duší ostříži, věz: marnou nebyla má oběť na kříži! 16
Titáni I
Na Olymp vzhůru, titáni mladí, na Olymp, kdo jsi bohů syt, rozdrtit, zničit plemeno hadí, rozmetat lstivých bohů kryt. Dosti už, Die, vládl jsi světem, dosti už blesků ze tvých kštic! Dost krve těch, jež v rozmaru kletém Ares štval válek do litic. Pod jménem lásky opojným jedem hubila lidstvo Afrodys, hubili všichni, každý svým jedem, vyssával morek Dionys. Ó, jak se chvěli ubozí plavci, když v hněvu bouřil Poseidon... A běda těm, jimž Erynyj dravci schystali štvavý k smrti hon. Běda, kde vstaly Harpyjí stvůry, běda, kde vstala Nemesis: 17 Před pomstou bohů, před pomstou shůry marně ždál člověk spásný mys... A běda, jestli v šlechetné snaze zlepšiti chtěl kdo lidstva los: zaplatil pokus Hefaistos draze, z oblaků svržen Ikaros. Za trochu ohně, jiskérku malou, z Olympu hřejný bílý jas Promethej skován s vypráhlou skalou Diovu supu na pospas... Jaký to život v světě tak malém, život, jejž bozi dali kdys? Je to jen tanec ve strachu stálém kol Skylly a kol Charybdys. Je to jen plavba v neznámém moři, Osudu hříčka, hříčka vln, tápání trudné v bázni a v hoři – je to jen sen, jenž hrůz je pln. Je to jen sen, jejž vzpomínka tíží na Lethe chmůrných ze hlubin, na Hades, kde se postavy plíží, bledé a němé – stín a stín... 18 Jaký to život, v němž žíti mohu, jen jak mi určil jiný kdos? Jaký to život pod vládou bohů! Jaký to trudný raba los!... Setřásti, setřást drtící nohu, pod kterou úpí titán klet! K čemu nám bohů, k čemu nám bohů – bez bohů ať je volný svět! Před bohy všechno dost už se chvělo – bledne teď sláva Olympských! Směle teď titán pozvedá čelo s praporem vzpoury v rukách svých... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Na Olymp tedy, titáni mladí, na Olymp, kdož jsi bohů syt, rozdrtit, zničit plemeno hadí, rozmetat lstivých bohů kryt!... II
Jak divý uragan dav titánů se žene přes strže propastí, přes skály hrůzně zděné na Olymp vzhůru – v čele Gigas mladý... Jak bezmocny teď bohů skalní hrady! Co platno, Olymp že kdes nad oblaky! 19 Co platno, cestu dáti hlídat draky! Tajemství padlo, pozbylo své hrůzy, i Věčna děs i sladké kouzlo Musy... Pod kroky obrů otřásá se země, duní a stená z hluboka a temně... Ten útok děsivý už nikdo nezadrží, ni výše oblačná, ni bezedná hloub strží. Vždy výš a výš dav titánů se žene na Olymp vzhůru... Výše a výše vzdorně a v pýše přes hradby balvanů vzbouřených titánů žene se dav. Výš a výše! Olympských říše bortí se, bortí se... A Olymp halí se v mlčení háv! Odvěká práva deptá sběř dravá! Bohové všemocní, což jste teď bezmocní? – Kde je váš lesk? 20 Veliký Die, pozemské zmije k výstraze, k postrachu nesrazíš do prachu? – Kde máš svůj blesk? A Olymp mlčí! Jen v dáli vlčí hlasy kdes na chvíli bolestně zavyly v černavou noc!... Olympských sláva, Olympských práva pohasla do rána... Zlomena, zdeptána Olympských moc!... III
Je Olymp dobyt... V bílé záplavě den nový právě na východě vzplanul, když titánů voj na temeni stanul, k novému slunci bouře jásavě. Mohutná těla v bílém slunci svítí, 21 kosmaté hrudě jako vlnobití bouřlivě dmou se, během rozhoupány... Je Olymp dobyt... V bliž i v dálavě zrak zvolna klouže kolem na vše strany hrdě a vzdorně, spolu zvědavě po pláních Olympu, jež tajemstvím dosavád byly oku smrtelníka... To tedy sídlo bohů?! – Očím svým věřiti nelze... Vždyť kam oko vniká, nic nezřít zvláštního: jen skály holé, balvany, strže, srázy sluncem rudé, lesnaté stráně po úbočí dole – nic zvláštního – vše jako jinde všude: hora jak hora na té zemi kleté!... To tedy sídlo bohů! – Kde však, rcete, kde bozi jsou?... A v němém úžase druh na druha teď titán dívá se ve zmatku náhlém divným nad objevem... Kam prchli bozi před titánů hněvem? Kam ukryli se, skety?... Nikde ani nejmenší stopy po nich... V rozechvění v nejhlubších skrýších marně titán shání... 22 Kde bozi jsou? – – – Či vůbec bohů není? Je fantomem jen bůh, jen fantasie výtvorem pouhým, jímž se člověk mořil, bláhový hlupec, věky v klamu žije, svá křídla poutaje a v okov nohy! – – – Och, ne bůh člověka – však člověk boha stvořil!... Ne, není bohů!... Viděl kdo kdy bohy? Viděl kdo ty, jimž ve prachu se kořil?... Ne, není bohů! Klam to všechno jest, pohádka pouhá, zašlých věků zvěst, dětinských duší dětské mátohy! – Teď nebude již chvět se před bohy, pozemčan malý, člověk ubohý! Nebude bázní poutat již svých křídel, nebude vláčet pouta otroků! V nadhvězdných výších, v slunném vysoku plout bude svobodný a z čistých zřídel pít bude chutě nektar vědění! Trpaslík člověk titánem se stane a titán sám se v boha promění!... Ne, není bohů! – Konec zvěsti lhané... Či přece snad jsou bozi? – V temnu noci snad prchli kams a kouzlem čaromoci 23 neviditelní, skryti všemu oku, kdes v novém sídle, v nových věků toku smějí se marné vzpouře titánů?... Bezradně znova shlukem balvanů po lesních stráních, v slunné dálavě zrak bloudí titánů a v zmatku zcela druh na druha zří němě, tázavě... A tiše, bez hnutí jak němé sochy stojí bílá těla, tajemná jakás jako by je síla v neživý kámen rázem proměnila... A dusné ticho kol až k zalknutí... Až náhle ticho přerval Gigas rázem: „Je nutno vrátiti se dolů na zem.“... IV
Titáni, titáni, bozi teď nebrání – a přec váš malátní sbor! Zřím na vás v úžase: vše ve vás láme se, vášeň i síla i vzdor! 24 Titáni, titáni, olympské na stráni což už vás neleká nic?... Slábnete, stárnete, umřete – umřete – nebude titánů víc!... Titáni, titáni, slyšíte klekání? Soumrak už sklání se v zem... Za krátko, za chvíli, jak den se nachýlí, titán už bude jen snem!... V
Není bohů, není bohů! Co svět věřil po staletí, po staletí, tisícletí rozvrátila módní skepse. Není bohů, není bohů! Mrtvo, prázdno na Olympu – mrtvo však i v lidské duši... Není bohů, není bohů – titánů však také není! 25 Velkou touhou, velkým vzdorem vysoko až v nadoblačno, vysoko až do Olympu, vysoko až v bohů taje rostla duše člověkova – rostla v duši titánovu... Není bohů: Ke komu teď připjat touhu? K jakému se vznésti vzoru? Není bohů: Proti komu vésti vzpouru? Proti komu stanout v vzdoru?... Není bohů, není bohů – titánů však také není. Neboť tam, kde bohů není, není ani titán možný! Lidské plémě trpasličí v nížinách se dole plouží, hašteří se malicherně, hašteří – a hyne, hyne – lidské plémě beze bohů, lidské plémě bez titánů, lidské plémě trpasličí! 26 Není bohů, není bohů! Není vzpruhy k velkým činům, není touhy po Olympu, není touhy vztyčit čelo, vyrovnat se velkým vzorům, vyrovnat se věkožízným – není touhy sám být bohem! Není bohů, není bohů – titánů však také není!... VI
Na svahu horském na tes skalní stěny usedl poutník, stařec nahrbený; šedivou hlavu podepřel si v dlaně a v širý kraj zří tiše, zadumaně. Je plný měst ten kraj a plný vesnic tichých a plný snů a plný tužeb lidských a plný cest – však která vede k cíli?... Je k večeru. Den ke konci se chýlí, znavené slunce k obzoru se sklání za věnec hor a věnec lesních strání, jež temně zrcadlí se modrem boří v záplavě nachu, kterým západ hoří... 27 V spletiště cest zas poutník hledí chvíli – och, tolik cest – jen která vede k cíli? Což nikdo nikdy odpovědi nedá? Tak dlouho přec již pravou cestu hledá, on, stařec vetchý teď a zšedivělý – kdys titán Gigas, bohů bijce smělý... Teď bohy hledá, jejichž moc kdys bořil, teď bohy hledá, by se jim zas kořil, teď bohy hledá, bez nichž vše se hroutí a bez nichž cíl i význam zemské pouti kdes v temnu mizí, v záhadách se ztrácíztrácí, v zápasech marných duše vykrvácí a ti, kdož myslili, že Olymp zničí, se zvolna mění v plémě trpasličí... Rod vymřel titánů – a v soumrak šedý se halí zem a rozstesknělé hledy upírá v západ za sluncem tam mroucím... Och, nocí jít tak těžko duším žhoucím! Rod vymřel titánů – že neznal bohů! Teď bohy hledá ten, jenž smělou nohu kdys stavil na Olymp, on, Gigas, titán, kdys světem veleben a hlučně vítán – teď titán poslední – a stařec pouze... Jak po bozích teď hárá v žhavé touze! Jen bohy, bohy zříti – a pak tiše 28 chce odebrat se v stinné Hádu říše. Jen bohy zříti... Kde však najít cestu, jež vede k tajemnému bohů městu?... Od chvíle té, co Olymp dobyl v vzdoru a Olymp našel prázdným, v posměch tvorů, od chvíle té on stále bohy hledal – však nikdo nikdy odpovědi nedal... A viděl pak, jak vymírá a mizí rod titánů – jak ve světě vše cizí a všechno krní, prázdnotou vše dýše – a viděl pak, jak malým byl v své pýše... Tím žhavěji vždy cestu k bohům hledal – však nikdo nikdy odpovědi nedal... Teď starcem shrbeným se světem plíží, den jeho chýlí se a noc se blíží – než přijde noc, zda dočká odpovědi?... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Povzdechl stařec, hlavu dal zas v dlaně a teskně hledí na protější stráně, kde západ právě tiše dohořívá... V tom píseň zazněla tak něžně snivá... 29 To cestou z lesa jakýs jinoch kráčí, jde vesele a lehce, tichá zračí se radost ve zracích. – „Buď zdráv,“ teď zdraví, „ctihodný starče!“ – „Zdráv i ty buď, hochu! Pojď, přisedni a odpočiň si trochu. Je večer už – a za den cesta znaví...“ „Dík, starče můj – však na malou jen chvíli. Pak nutno chvátat dál, jak úkol káže...“ „A jaký úkol tvůj?“ se stařec táže. – „Být vůdcem těm, kdož cestou pobloudili, a silou těm, kdož pevně kráčí k cíli.“ – „Ty vůdcem jsi? – A těm, kdož pobloudili? A kam je vedeš? K jakému, rci, cíli?“ „Já k bohům vedu...“ – „Jakže? K bohům, synu? Rci, ty znáš cestu k bohům?... Mluv, sic zhynu“... A stařec vyskočil, jak uštknut zmijí, třesoucí ruce k jinochu se svíjí, zrak visí na rtu, ve tvář se mu vpíjí, úzkostí celý chvěje se a zmírá... „Ó, rci, kdo jsi? Jak zoveš se, ty šťastný?“ A jinoch dí mu, v líci úsměv slastný: „Jsem Víra“... 30
Tajemná loď
„Hahoj, slyš přece, kapitáne, kam plujem – odkud, kam? Chcem vědět, co se s námi stane, kam plujem, povídám?“ Úkosem jenom pohled s boku, cos šklublo rtem – och, pán! – cos jako výsměch blýsklo v oku – a mlčí kapitán... A loď dál letí k tajné metě po siných po vodách, od pólu k pólu, v zimě, v létě, v bouřích i pohodách. Teď v jižní moře v letu smělém loď žene kapitán, kdes s pobřeží řev slyšet šelem, a cítíš pouští van. Teď zase pluje na Severu, obrovské vidíš kry, v nich slunce v jisker tisíceru zrcadlí svoje hry. 31 Teď v nekonečno oceánů se žene na Západ, teď na Východ zas v říše chanů, kde pohádky máš rád... Tak bez ustání, bez oddechu tajemná pluje loď, vždy ku předu, vždy v divném spěchu – Bůh sám ji doprovoď... A na lodi, och, pasažérů jaká to divná směs! Boháč a žebrák, na mou věru: i krále zřít tam dnes! Sedlák a voják, muži, ženy, v svůj každý oděn háv – hoj, kapitáne zamračený, kam vezeš přec ten dav? Ten divný dav! Hle, ten zde kleje, ten stranou stojí kdes, ten pláče zde, ten zas se směje – podivná věru směs! A denně tváře nové, cizí v té směsi uzříš tam, 32 přichází jedni, druzí zmizí, a nikdo neví, kam. To přijde vždy kdos zakuklený – jak z něho číšíčiší mráz! – a hledí, hledí v muže, ženy – ký věru je to ďas! A na koho z té směsi bědné svůj děsný upře hled, ten sinně zbledne, tich se zvedne a tiše zmizí hned. A tiše zmizí v kraje cizí – kam, marně přemítám... Tak jedni přijdou, druzí zmizí, a nikdo neví, kam. A nikdo neví, kdo že přece ten tajemný je ďas, a nikdo neví, z lodní klece kdo dnes as zmizí zas. – – – – – – – – – – – – – – – – – „U ďasa přece, kapitánekapitáne, teď věru tajů dost: 33 Rci přece, kdo jsi vlastně, pane, kdo tajemný tvůj host?“ A posupně se usmívaje a zlobně šklebě tvář dí kapitán: „Mé znát chceš taje? Jsem Život-Otrokář!“ „A soudruh tvůj? Máš divných přátel! Ech, blesk vás oba zdrť!“ – „Chacha! Můj starý odběratel!“ – „A jméno jeho?“ – „Smrt!“... 34
Zář na horách
Zář na horách! Zář na horách! Slyš jásavý křik dole, jak v tisícerých ozvěnách, o skály bije holé! Zář na horách! Ó, vizte jen, jak horské štíty hoří!... Och, konečně přec nový den z mlh věčnosti se noří. Och, konečně přec vstává den, o kterém lidstvo snilo a ve kterém svůj dávný sen, své touhy zrcadlilo... – – – – – – – – – – – – – – A všechno chce mít jistotu a vzhůru všechno spěje... Však náhle konec jásotu – co na horách se děje? To nového dne nebyl nach, jímž hory zrůžověly: to pouze stráže na horách svůj ohníček tam měly. 35 To pouze stráže na horách, by nechvěly se mrazem. – Hle, chvíli jen plál oheň v tmách, pak tma zas padla na zem. A v smutku z hor se vrací zpět, kdož v horách jásat chtěli... A dál svou cestou spěje svět zas zamlklý a stmělý. A znovu ticho v údolí a dále noc se plíží. – Och, zklamání vždy zabolí a myšlenek let tíží... – – – – – – – – – – – – – – A znovu lidstvo sní svůj sen a čeká, čeká v touze... Och, přijde den, och přijde den – či fantómem je pouze?... 36
Všechno již umíte...
Všechno již umíte! Na nebi runy jste přečetli hvězdné, vesmír jste změřili, hlubiny bezdné, zemi jste zbadali od pólu k pólu, tisíc mil vzdáleni, mluvíte spolu, ve vzduchu lítáte, obrovští ptáci, pod vodou plujete rybami zcela, sto tisíc metrů svou vzdálenost ztrácí, sto tisíc metrů když monstrosní děla vrhají zkázu a sejí žeň smrti... Všechno již umíte! Všechno již lidský si podmanil duch, oheň i vodu i zemi i vzduch, v šíleném rozpětí, které až drtí... Všechno již umíte! Úžasná lidského ducha je síla, úžasny výboje, úžasná díla! A přece, přece z pod masky odkryté, jak dravec z klece, ze všech těch vědění 37 zuby vždy vycení bestie bílá! Vidíte, vidíte požáry rudé hořících vesnic a hořících měst, zástupy hladových, vyhublé, chudé, prodanou nevinnost, zdeptanou čest, potoky krve, jež řinou se všude, barvíce silnice, ulice, pole, barvíce lesy i skaliny holé, barvíce do ruda bystřiny, řeky? Vidíte furie, běsnící vzteky, bořící v mžiku, co stavěly věky? Vidíte v ssutinách nádherné chrámy, oltáře zbořené, zprzněné chámy? Slyšíte stenání, úpění, vzlyk, slyšíte kletby a divoký ryk, smrtelné výkřiky vražděných po stech, smrtelné výkřiky, mrazící v kostech... smrtelné výkřiky po pláni rudé – všude, och, všude – – – A přec to všecko zní marně a hluše v strašlivých doménách, kde není duse, v doménách bez lásky, bez citu zcela, kde jen vždy bezmezná sobeckost zela, 38 tyjící z námah a mozolů jiných, ze slz a strádání sirot a vdov. Vidíte srdce ta tvrdší než kov? Co chtějí po nich ta vychrtlá těla vyhaslých očí a tváří tak siných? Co chtějí v doménách bez citu zcela?... Vidíte, vidíte paláců okna, veliká, bezcitná, luxusní okna, svítící, zářící, hořící tmou? Tisíce světel tam v záplavě hoří, v bílé té záplavě, v tom světel moři tančí tam, zpívají, baví se hrou – a dole v sklepeních chudáci mrou bezmezným strádáním, zimou a hlady – Bezcitnost bezmezná všady, och, všady!... Bezcitnost, která jen bije a tyje, která jen rdousí a lakotí sobě, neznajíc jiných, jen pro sebe žije, bezcitnost sobectvím, vášněmi zpilá, bezcitnost, která i na čerstvém hrobě dovede tančit – och, bestie bílá! Vidíte, vidíte! Všecko již umíte! A přece, přece z pod masky odkryté, 39 jak dravec z klece, ze všech těch vědění zuby vždy vycení bestie bílá!... Všechno již umíte! Jedno jen nevíte, jedno jen neznáte – jedno, jež nutno! Slyšíte: více než chleba lásky je třeba!... Jenom jste intelekt pěstili stále, jenom jste věděním sytili duši, srdce však zůstalo ubohé, malé, srdce jste nedbali, nedbali citu, srdce jste nechali umírat v hluši... Proto teď v duši tak pusto a smutno... Proto tak chladno i v slunečním svitu... Proto to vědění dusí a drtí... Cítíme: kolem nás doména smrti... Cítíme: jedno jen zachránit může: Odhodit falešné, smrtící masky, které nás rdousí, vždy svírají úže, vyzvednout kulturu srdce a citu, vyzvednout kulturu tvořivé lásky, a její vítěznou, magickou silou ubíti v člověku – bestii bílou!... 40
Slavkovské slunce
Slavkovské slunce! Krvavé, rudé! Nad morem mlh jsi tenkráte vstalo! Nad mořem mlh, kde v cloně jich šedé krvavé, hrůzné drama se hrálo, krvavé drama, ve kterém děla v rachotu pušek příšerně hřměla, dotekem smrti země se chvěla, dotekem smrti, hrůzné a bledé, hrůzně se v krvi svíjela těla, zhroucená těla, ubohá těla lidí a koní... Krvavé drama v šedivém moři! Šedivé moře lilo se všude, zalilo vše, co zmíralo v hoři: hořících vesnic pochodně rudé, zsinalá těla, zbrocená krví, ztrnulé, hrozné, skleněné oči, které kams v dál se upíraly, jakoby kohos cos se ptaly, jakoby cosi vyčítaly, ztrnulé oči, 41 tázavé oči – och, hrozné oči!... Krvavé drama v šedivém moři!... – – – – – – – – – – – – – – – – a nad tím vším ty, Slunce, jsi stálo! Krvavé, rudé! Na Žuráň zřelos! Nad mořem mlh jak ostrůvek čněl, v slunečním jasu koupal se celý, smál se a skvěl – a na něm, nahoře, na Žuráni klidný a smělý, vztyčený hrdě stál Vítěz!... Zdola zněl jásot vítězných pluků... – – – – – – – – – – – – – – – – Slavkovské slunce, tenkráte tebe jen zřel Slavkovský Vítěz! Tebe jen zřel! Neviděl zítřků zakolísání! 42 Neviděl ruských sněhových plání, neviděl Moskvy příšerný požár, obrovskou pochodeň svítící zkázou v zpáteční cestu... Neviděl, jak tam nad Berezinou vítězi jeho hynou a hynou... Neviděl ani, jak Waterloo chmurný zvedá svou těžkou kovovou ruku, uhodit slední osudnou ránu, podepsat žalný Vítěze osud... Neviděl v dáli v Oceanu ostrůvek jakýs, malý a skalný, a na něm, v cizí daleké zemi, na troskách snů a opuštěn všemi umírá On, Slavkovský Vítěz... Neviděl toho tenkráte Vítěz! Tenkráte tebe jen zřel, Slavkovské slunce! – – – Ale ne proto vzpomínám tebe, Slavkovské slunce! Vzpomínka krve studí a zebe, 43 zkrvaví srdce, z těla krev střebe. Tedy ne proto vzpomínám tebe, Slavkovské slunce! Myšlenky jiné táhnou dnes duší!... Naproti Žuráni Pratec se zvedá. Na svahu v půli vesnička bílá k svahu se tulí a nad ní, nahoře, mohyla šedá – mohyla míru! Slavkovské slunce! Na ni dnes svoje upínám zraky!... Mohyla míru! Vidím ty tisíce, kteří zde mřeli, vidím ta krvavá zsinalá těla, vidím ty ztrnulé skleněné oči, vidím ty k nebi vztyčené ruce, vztyčené prosbou, zaťaté v muce... Vidím, jak kolem mohyly míru zástupy jejich rostou a rostou: tisíce – tisíce – do milionů se jich tu tísní již v hrozivém víru... To ze všech bojišť, to ze všech zemí spěchají sem teď v šíleném shonu všichni, kdož v bojích kdy umírali, 44 všichni, kdož pro ty mrtvé lkali: matky, jež oči vyplakaly, siroty, jež se marně ptaly, milenky, jež se nedočkaly – – – všichni, kdož pro ty mrtvé lkali, všichni sem spěchají v šíleném shonu, tisíce – tisíce – do milionů se jich tu tísní již a všechny ruce se zvedají vzhůru a všechny hlasy v jediném tónu hučí a hřmí jak vzbouřené moře, v jediný výkřik pojí se v sboru, v jediný výkřik kletby a vzdoru, v jediný výkřik bolu a hoře, v jediný výkřik, kvílící prosbou, v jediný výkřik, šílící hrozbou, a dál ten výkřik milionů v kraje se nese v šíř a dál, jakoby zvony rozhoupal, a všude zní to v jednom tónu, všude hlas zvonů, kvílících zvonů, prosících zvonů, hrozících zvonů, na poplach zvonů milionů... – – – – – – – – – – – – – – – – 45 Mohylo míru! Symbole! Budeš jen stále symbolem krvavým lidstva nad polem? Budeš jen prázdným fantomem, jenž marně pláče v srdci mém? Budeš jen stále krásným snem – však jenom snem, však jenom snem? Mohylo míru, symbole, nadarmo zíráš do pole? Nadarmo zíráš v šíř a dál? Nadarmo zvon se rozhoupal? Nadarmo – vždy jen nadarmo? Mohylo míru! Jak jedu vlakem, stále tak ještě stíhám tě zrakem, jak mizíš v dáli za obzorem. A cos jak smutek vkrádá se v duši, cos jako stesk, jenž zklamání tuší, cos jako hořkost z nadějí marných... Mohylo míru! Symbole tužeb do běla žárných, hořících v lidstva srdci chorém, 46 výkřiku srdcí milionů – mohylo míru, budeš kdy vpravdě mohylou míru? Či stále lidstvu svítit bude Slavkovské slunce krvavé, rudé?! Slavkovské slunce! V tom světa divém, marném shonu já herold oněch milionů dnes místo tebe o jiné volám v nebe – o jiné slunce: O slunce míru! 47
Duchové roviny
Na skále stojím... Pode mnou dole rovina v šeru... Kdo jsou ty malinké body, ty maloučké věci, které plazí se tam dole v tom šeru tou rovinou? Duchové roviny!... Ubozí lidé!... Duchové roviny! Ale proč zůstávají tam dole, v tom šeru, v té rovině? Proč nevystoupí na hory? Proč nevystoupí na hory? Hle, na horách Slunce, Jasno a Život... Hle, Sinaj!... Slyšeti mohutný Hlas, který mluví...Za hromů a blesků mluví ten Hlas!... Desatero! – – – Ale lidé pod horou jen tančí kol zlaté modly!... Golgotha!... Veliké, největší drama... Země se chvěje, skála se puká. – – – Ale lid pod křížem jen stojí a dívá se!... Notre Dame!... Krvavá revoluce šílí kol... Ale koho to tam ty šílené davy staví na oltář?... Candeille! – – – Och, Notre Dame – Candeille!... Notre Dame – Candeille!... Posvátný Kreml!... S příšerným rachotem řítí se katedrál chlouba... A co to tam svítí z těch kouřících trosek?... Hvězda!... A jak je rudá!... Požárem? Krví? – – – Není už Boha?... 48 Dubové háje kdesi na Severu... Nesmírné davy!... Ale co to tam činí s tím křížem ty davy? Proč ohýbají ty konce, ta ramena?... Hákový kříž! – – – Slyšíte píseň rasy před novou modlou... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Na skále stojím – a v rovinu hledím. – – – Ubohá rovina dole! Ubozí lidé v ní! Ubozí poutníci Absolutna, kteří opustili Absolutno! A slyším jakýsi Hlas, jako by lkal: „Opustili studnici vody živé a vykopali si cisterny rozkopané!“ Ubozí lidé! Ubozí duchové roviny! Rovinou plazí se – a nevidí hor! Rovinou plazí se – a nevidí, že nahoře život a dole jen smrt! Rovinou plazí se v šeru a temnu – neboť temno je v nitru, kde zabit je Bůh... [49] Obsah
Sigurd Thor7 Rabbi Eleazar10 Dva stíny13 Titáni17 Tajemná loď31 Zář na horách35 Všechno již umíte...37 Slavkovské slunce41 Duchové roviny48
[51] František Dohnal FANTOMY Básně Vyšlo nákladem Družiny literární a umělecké v Olomouci Vytiskly Lidové závody tiskařské a nakladatelské v Olomouci L. P. 1936 Cena 5 Kč
E: tb; 2005 [53]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Družina literární a umělecká v Olomouci; Lidové závody tiskařské a nakladatelské v Olomouci
(Vyšlo nákladem Družiny literární a umělecké v Olomouci - Vytiskly Lidové závody tiskařské a nakladatelské v Olomouci - L. P. 1936)

Místo: Olomouc

Vydání: [1.]

Počet stran: 56