Dva stíny
Dva stíny veliké, dva zjevy olbřímí
se cestou potkaly kdes světy hvězdnými.
Ten jeden světlý byl jak slunce v poledne,
a druhý: černá noc, v níž hvězd zrak neshledne.
A ten, jenž světlý byl a skvěl se zářivě,
ten v očích smutek měl a mluvil tesklivě:
„Och, lide, lide můj, tam dole na zemi,
co s mými učinils s příkazy se všemi!
Já zákon lásky dal, ten zákon nejvyšší –
ty dravost šelmy máš a nízkost hroznýší.
Já cestu ukázal ve hvězdné výšiny –
ty však jsi duši spjal tam v zemské nížiny.
Och, lide, lide můj, tam dole na zemi,
cos jenom učinil s příkazy se všemi!“
A ten, jenž temný byl jak přízrak nesměrný,
ten jenom chechtal se, tak hrozný, příšerný:
13
„Když lidé usnuli, já šel jsem na pole
a do tvé pšenice jsem nasel koukole.
A koukol bujela a kvetla nejvíce –
och, brzy, brzy v ní tvá schřadla pšenice.
A marně chtěl jsi pak svou velkou obětí
svou nivu zachránit a koukol vypleti.
Dál roste koukol má, ta setba odvěká,
dál kvete, mohutní – toť vůlí člověka.
Dals vůli člověku: nechť sám si vyvolí,
zda setbu mou či tvou chce míti na poli.
A člověk vyvolil: ne tvoji pšenici –
mou koukol zvolil si teď k žatbě zrající...
Náš zápas skončen je:Tvůj prestol zašlapán,
jen já, jen já – ó slyš – jsem pravý světa pán!
Jen viz těch miliard ty davy neshledné:
ti všichni loutky jsou v mé ruce dovedné!
Ti všichni loutky jsou – i s vůlí svobodnou:
neb vždy tou vůlí svou se pro mne rozhodnou.
14
Náš zápas skončen jest: Jen já jsem světa pán,
můj září diadem, tvůj prestol zašlapán!
Och, byla nadarmo tvá oběť na kříži,
och, byla nadarmo a cest mých neskříží.
Och, viz tu zemi jen. Je jaká proměna?
Jak dřív, tak nyní zas je tebe vzdálena!
Jak dřív, tak nyní zas tam lidští kupčíci
ctnost s hříchem míchají v pradivné směsici.
Jak dřív, tak nyní zas se vraždí, zabíjí,
a v krvi koupou se a krví opíjí.
Jak dřív, tak nyní zas dál platí síla, pěst –
kdo koho silnější, ten také v právu jest...
Nuž, řekni, řekni sám: Je jaká proměna?
Jak dřív, tak nyní zas ta zem tě vzdálena!
A hrstka věrných tvých, již zvou tě prorokem?
Jak kapka mizí tu v mém moři širokém. –
Och, ne! Náš skončen boj, jejž vedem od věků,
a marně přinesls svou oběť člověku.“
15
„A přece mýlíš se, neb neznáš, Satane,
té krásy duše pak, když v slávě zaplane.
Och, byť jen jediná z těch duší vyrvána
z těch hrozných osidel, jež tebou utkána,
tyty, temný démone, mých duší ostříži,
věz: marnou nebyla má oběť na kříži!
16