Titáni

František Dohnal

Titáni I
Na Olymp vzhůru, titáni mladí, na Olymp, kdo jsi bohů syt, rozdrtit, zničit plemeno hadí, rozmetat lstivých bohů kryt. Dosti už, Die, vládl jsi světem, dosti už blesků ze tvých kštic! Dost krve těch, jež v rozmaru kletém Ares štval válek do litic. Pod jménem lásky opojným jedem hubila lidstvo Afrodys, hubili všichni, každý svým jedem, vyssával morek Dionys. Ó, jak se chvěli ubozí plavci, když v hněvu bouřil Poseidon... A běda těm, jimž Erynyj dravci schystali štvavý k smrti hon. Běda, kde vstaly Harpyjí stvůry, běda, kde vstala Nemesis: 17 Před pomstou bohů, před pomstou shůry marně ždál člověk spásný mys... A běda, jestli v šlechetné snaze zlepšiti chtěl kdo lidstva los: zaplatil pokus Hefaistos draze, z oblaků svržen Ikaros. Za trochu ohně, jiskérku malou, z Olympu hřejný bílý jas Promethej skován s vypráhlou skalou Diovu supu na pospas... Jaký to život v světě tak malém, život, jejž bozi dali kdys? Je to jen tanec ve strachu stálém kol Skylly a kol Charybdys. Je to jen plavba v neznámém moři, Osudu hříčka, hříčka vln, tápání trudné v bázni a v hoři – je to jen sen, jenž hrůz je pln. Je to jen sen, jejž vzpomínka tíží na Lethe chmůrných ze hlubin, na Hades, kde se postavy plíží, bledé a němé – stín a stín... 18 Jaký to život, v němž žíti mohu, jen jak mi určil jiný kdos? Jaký to život pod vládou bohů! Jaký to trudný raba los!... Setřásti, setřást drtící nohu, pod kterou úpí titán klet! K čemu nám bohů, k čemu nám bohů – bez bohů ať je volný svět! Před bohy všechno dost už se chvělo – bledne teď sláva Olympských! Směle teď titán pozvedá čelo s praporem vzpoury v rukách svých... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Na Olymp tedy, titáni mladí, na Olymp, kdož jsi bohů syt, rozdrtit, zničit plemeno hadí, rozmetat lstivých bohů kryt!... II
Jak divý uragan dav titánů se žene přes strže propastí, přes skály hrůzně zděné na Olymp vzhůru – v čele Gigas mladý... Jak bezmocny teď bohů skalní hrady! Co platno, Olymp že kdes nad oblaky! 19 Co platno, cestu dáti hlídat draky! Tajemství padlo, pozbylo své hrůzy, i Věčna děs i sladké kouzlo Musy... Pod kroky obrů otřásá se země, duní a stená z hluboka a temně... Ten útok děsivý už nikdo nezadrží, ni výše oblačná, ni bezedná hloub strží. Vždy výš a výš dav titánů se žene na Olymp vzhůru... Výše a výše vzdorně a v pýše přes hradby balvanů vzbouřených titánů žene se dav. Výš a výše! Olympských říše bortí se, bortí se... A Olymp halí se v mlčení háv! Odvěká práva deptá sběř dravá! Bohové všemocní, což jste teď bezmocní? – Kde je váš lesk? 20 Veliký Die, pozemské zmije k výstraze, k postrachu nesrazíš do prachu? – Kde máš svůj blesk? A Olymp mlčí! Jen v dáli vlčí hlasy kdes na chvíli bolestně zavyly v černavou noc!... Olympských sláva, Olympských práva pohasla do rána... Zlomena, zdeptána Olympských moc!... III
Je Olymp dobyt... V bílé záplavě den nový právě na východě vzplanul, když titánů voj na temeni stanul, k novému slunci bouře jásavě. Mohutná těla v bílém slunci svítí, 21 kosmaté hrudě jako vlnobití bouřlivě dmou se, během rozhoupány... Je Olymp dobyt... V bliž i v dálavě zrak zvolna klouže kolem na vše strany hrdě a vzdorně, spolu zvědavě po pláních Olympu, jež tajemstvím dosavád byly oku smrtelníka... To tedy sídlo bohů?! – Očím svým věřiti nelze... Vždyť kam oko vniká, nic nezřít zvláštního: jen skály holé, balvany, strže, srázy sluncem rudé, lesnaté stráně po úbočí dole – nic zvláštního – vše jako jinde všude: hora jak hora na té zemi kleté!... To tedy sídlo bohů! – Kde však, rcete, kde bozi jsou?... A v němém úžase druh na druha teď titán dívá se ve zmatku náhlém divným nad objevem... Kam prchli bozi před titánů hněvem? Kam ukryli se, skety?... Nikde ani nejmenší stopy po nich... V rozechvění v nejhlubších skrýších marně titán shání... 22 Kde bozi jsou? – – – Či vůbec bohů není? Je fantomem jen bůh, jen fantasie výtvorem pouhým, jímž se člověk mořil, bláhový hlupec, věky v klamu žije, svá křídla poutaje a v okov nohy! – – – Och, ne bůh člověka – však člověk boha stvořil!... Ne, není bohů!... Viděl kdo kdy bohy? Viděl kdo ty, jimž ve prachu se kořil?... Ne, není bohů! Klam to všechno jest, pohádka pouhá, zašlých věků zvěst, dětinských duší dětské mátohy! – Teď nebude již chvět se před bohy, pozemčan malý, člověk ubohý! Nebude bázní poutat již svých křídel, nebude vláčet pouta otroků! V nadhvězdných výších, v slunném vysoku plout bude svobodný a z čistých zřídel pít bude chutě nektar vědění! Trpaslík člověk titánem se stane a titán sám se v boha promění!... Ne, není bohů! – Konec zvěsti lhané... Či přece snad jsou bozi? – V temnu noci snad prchli kams a kouzlem čaromoci 23 neviditelní, skryti všemu oku, kdes v novém sídle, v nových věků toku smějí se marné vzpouře titánů?... Bezradně znova shlukem balvanů po lesních stráních, v slunné dálavě zrak bloudí titánů a v zmatku zcela druh na druha zří němě, tázavě... A tiše, bez hnutí jak němé sochy stojí bílá těla, tajemná jakás jako by je síla v neživý kámen rázem proměnila... A dusné ticho kol až k zalknutí... Až náhle ticho přerval Gigas rázem: „Je nutno vrátiti se dolů na zem.“... IV
Titáni, titáni, bozi teď nebrání – a přec váš malátní sbor! Zřím na vás v úžase: vše ve vás láme se, vášeň i síla i vzdor! 24 Titáni, titáni, olympské na stráni což už vás neleká nic?... Slábnete, stárnete, umřete – umřete – nebude titánů víc!... Titáni, titáni, slyšíte klekání? Soumrak už sklání se v zem... Za krátko, za chvíli, jak den se nachýlí, titán už bude jen snem!... V
Není bohů, není bohů! Co svět věřil po staletí, po staletí, tisícletí rozvrátila módní skepse. Není bohů, není bohů! Mrtvo, prázdno na Olympu – mrtvo však i v lidské duši... Není bohů, není bohů – titánů však také není! 25 Velkou touhou, velkým vzdorem vysoko až v nadoblačno, vysoko až do Olympu, vysoko až v bohů taje rostla duše člověkova – rostla v duši titánovu... Není bohů: Ke komu teď připjat touhu? K jakému se vznésti vzoru? Není bohů: Proti komu vésti vzpouru? Proti komu stanout v vzdoru?... Není bohů, není bohů – titánů však také není. Neboť tam, kde bohů není, není ani titán možný! Lidské plémě trpasličí v nížinách se dole plouží, hašteří se malicherně, hašteří – a hyne, hyne – lidské plémě beze bohů, lidské plémě bez titánů, lidské plémě trpasličí! 26 Není bohů, není bohů! Není vzpruhy k velkým činům, není touhy po Olympu, není touhy vztyčit čelo, vyrovnat se velkým vzorům, vyrovnat se věkožízným – není touhy sám být bohem! Není bohů, není bohů – titánů však také není!... VI
Na svahu horském na tes skalní stěny usedl poutník, stařec nahrbený; šedivou hlavu podepřel si v dlaně a v širý kraj zří tiše, zadumaně. Je plný měst ten kraj a plný vesnic tichých a plný snů a plný tužeb lidských a plný cest – však která vede k cíli?... Je k večeru. Den ke konci se chýlí, znavené slunce k obzoru se sklání za věnec hor a věnec lesních strání, jež temně zrcadlí se modrem boří v záplavě nachu, kterým západ hoří... 27 V spletiště cest zas poutník hledí chvíli – och, tolik cest – jen která vede k cíli? Což nikdo nikdy odpovědi nedá? Tak dlouho přec již pravou cestu hledá, on, stařec vetchý teď a zšedivělý – kdys titán Gigas, bohů bijce smělý... Teď bohy hledá, jejichž moc kdys bořil, teď bohy hledá, by se jim zas kořil, teď bohy hledá, bez nichž vše se hroutí a bez nichž cíl i význam zemské pouti kdes v temnu mizí, v záhadách se ztrácíztrácí, v zápasech marných duše vykrvácí a ti, kdož myslili, že Olymp zničí, se zvolna mění v plémě trpasličí... Rod vymřel titánů – a v soumrak šedý se halí zem a rozstesknělé hledy upírá v západ za sluncem tam mroucím... Och, nocí jít tak těžko duším žhoucím! Rod vymřel titánů – že neznal bohů! Teď bohy hledá ten, jenž smělou nohu kdys stavil na Olymp, on, Gigas, titán, kdys světem veleben a hlučně vítán – teď titán poslední – a stařec pouze... Jak po bozích teď hárá v žhavé touze! Jen bohy, bohy zříti – a pak tiše 28 chce odebrat se v stinné Hádu říše. Jen bohy zříti... Kde však najít cestu, jež vede k tajemnému bohů městu?... Od chvíle té, co Olymp dobyl v vzdoru a Olymp našel prázdným, v posměch tvorů, od chvíle té on stále bohy hledal – však nikdo nikdy odpovědi nedal... A viděl pak, jak vymírá a mizí rod titánů – jak ve světě vše cizí a všechno krní, prázdnotou vše dýše – a viděl pak, jak malým byl v své pýše... Tím žhavěji vždy cestu k bohům hledal – však nikdo nikdy odpovědi nedal... Teď starcem shrbeným se světem plíží, den jeho chýlí se a noc se blíží – než přijde noc, zda dočká odpovědi?... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Povzdechl stařec, hlavu dal zas v dlaně a teskně hledí na protější stráně, kde západ právě tiše dohořívá... V tom píseň zazněla tak něžně snivá... 29 To cestou z lesa jakýs jinoch kráčí, jde vesele a lehce, tichá zračí se radost ve zracích. – „Buď zdráv,“ teď zdraví, „ctihodný starče!“ – „Zdráv i ty buď, hochu! Pojď, přisedni a odpočiň si trochu. Je večer už – a za den cesta znaví...“ „Dík, starče můj – však na malou jen chvíli. Pak nutno chvátat dál, jak úkol káže...“ „A jaký úkol tvůj?“ se stařec táže. – „Být vůdcem těm, kdož cestou pobloudili, a silou těm, kdož pevně kráčí k cíli.“ – „Ty vůdcem jsi? – A těm, kdož pobloudili? A kam je vedeš? K jakému, rci, cíli?“ „Já k bohům vedu...“ – „Jakže? K bohům, synu? Rci, ty znáš cestu k bohům?... Mluv, sic zhynu“... A stařec vyskočil, jak uštknut zmijí, třesoucí ruce k jinochu se svíjí, zrak visí na rtu, ve tvář se mu vpíjí, úzkostí celý chvěje se a zmírá... „Ó, rci, kdo jsi? Jak zoveš se, ty šťastný?“ A jinoch dí mu, v líci úsměv slastný: „Jsem Víra“... 30

Básně v knize Fantomy: