Tajemná loď
„Hahoj, slyš přece, kapitáne,
kam plujem – odkud, kam?
Chcem vědět, co se s námi stane,
kam plujem, povídám?“
Úkosem jenom pohled s boku,
cos šklublo rtem – och, pán! –
cos jako výsměch blýsklo v oku –
a mlčí kapitán...
A loď dál letí k tajné metě
po siných po vodách,
od pólu k pólu, v zimě, v létě,
v bouřích i pohodách.
Teď v jižní moře v letu smělém
loď žene kapitán,
kdes s pobřeží řev slyšet šelem,
a cítíš pouští van.
Teď zase pluje na Severu,
obrovské vidíš kry,
v nich slunce v jisker tisíceru
zrcadlí svoje hry.
31
Teď v nekonečno oceánů
se žene na Západ,
teď na Východ zas v říše chanů,
kde pohádky máš rád...
Tak bez ustání, bez oddechu
tajemná pluje loď,
vždy ku předu, vždy v divném spěchu –
Bůh sám ji doprovoď...
A na lodi, och, pasažérů
jaká to divná směs!
Boháč a žebrák, na mou věru:
i krále zřít tam dnes!
Sedlák a voják, muži, ženy,
v svůj každý oděn háv –
hoj, kapitáne zamračený,
kam vezeš přec ten dav?
Ten divný dav! Hle, ten zde kleje,
ten stranou stojí kdes,
ten pláče zde, ten zas se směje –
podivná věru směs!
A denně tváře nové, cizí
v té směsi uzříš tam,
32
přichází jedni, druzí zmizí,
a nikdo neví, kam.
To přijde vždy kdos zakuklený –
jak z něho číšíčiší mráz! –
a hledí, hledí v muže, ženy –
ký věru je to ďas!
A na koho z té směsi bědné
svůj děsný upře hled,
ten sinně zbledne, tich se zvedne
a tiše zmizí hned.
A tiše zmizí v kraje cizí –
kam, marně přemítám...
Tak jedni přijdou, druzí zmizí,
a nikdo neví, kam.
A nikdo neví, kdo že přece
ten tajemný je ďas,
a nikdo neví, z lodní klece
kdo dnes as zmizí zas. – – –
– – – – – – – – – – – – – –
„U ďasa přece, kapitánekapitáne,
teď věru tajů dost:
33
Rci přece, kdo jsi vlastně, pane,
kdo tajemný tvůj host?“
A posupně se usmívaje
a zlobně šklebě tvář
dí kapitán: „Mé znát chceš taje?
Jsem Život-Otrokář!“
„A soudruh tvůj? Máš divných přátel!
Ech, blesk vás oba zdrť!“ –
„Chacha! Můj starý odběratel!“ –
„A jméno jeho?“ – „Smrt!“...
34