Písně tuláka.
(1901 – 1902.)
NÁKLADEM ČASOPISU „SRDCE“ V ŽAMBERKU.
1902.
[3]
Všechna práva vyhrazena.
Tiskem Kunce a Hamerského v Kost lciKostelci nad Orlicí.
[4]
I.
Vsi, pole, lesy, věže měst,
Vsi, pole, lesy, věže měst,
je cesta ještě daleká –
JduJdu, nevím kam, jdu prachem cest,
mě nikdo, nikdo nečeká.
Měst věže, lesy, pole, vsi –
se mnou teď nikdo nechodí.
Když odcházím, ve vsích jen psi
mě štěkotem svým provodí.
Podzimní mlhy, suchý list,
nad hlavou šedá oblaka.
Do svých se vrací vrány hnízd –
kdo pohostí dnes tuláka?
5
II.
JduJdu, nevím kam, jdu světem tím,
JduJdu, nevím kam, jdu světem tím,
a nevímnevím, kde se zastavím.
Jsem jako list, jenž oderván
na podzim větrem, v dál jenž hnán.
JduJdu, nevím kam, tak sám a sám,
však netáži sese, aniž lkám.
Jdu světem volný, tulák, král,
za touhou svou vždy půjdu dál.
Za touhou svou tak den co den,
až zkonejší mě věčný sen.
6
III.
Silnice bílá s řadou topolů,
Silnice bílá s řadou topolů,
na trávu, květy, prach se ukládá,
a pole, louky – pestrá křídla svá
na slunci motýl jemně rozkládá.
Strom osamělý v polích, pod ním kříž,
na kříži Kristus hlavu kloně sní
pod nebem modrým, nebem nezměrným.
Zmrtvilo všecko slunce polední.
Cos’ jakby těžce na všem leželo.
Pod křížem, na němž hlavu znavenou
jsi sklonil, Kriste, na tvrdou zde zem
do trávy kladu těžkou hlavu svou.
7
IV.
Rozkvet bíle celý kraj,
Rozkvet bíle celý kraj,
písněmi se rozzpíval,
v modré nebe zmládlý celý
do slunce se zadíval.
Světem širým, dál a dál,
modrým půjdu ku horám,
utržený cestou květ si
za svůj starý klobouk dám.
Za kloboukem pestré kvítí,
v srdci písní na tisíc,
můj ten celý boží svět je –
co chceš srdce ještě víc?
8
V.
Kraj celý bíle rozkvetlý.
Kraj celý bíle rozkvetlý.
Mou duši sladce spíjí
květ bílý, bílý.
Jak tiché chvíle sváteční
do duše moji svítí
květ bílý, bílý.
Pod jarním nebem nezměrným
rozkvetla duše moje
v květ bílý, bílý.
9
VI.
Kam pospíchám, a jaký cíl že mám?
Kam pospíchám, a jaký cíl že mám?
Tam k modrým, dalekým jdu ku horám.
Proč s veselou jdu písní na retech?
Mě květy vůní zpily, lesa dech.
Ve tváři úsměv, radost ve zraku?
Je cesta rovná, nebe bez mraku.
Proč odcházím, proč toužím v širý svět?
Rád volnosť mám, les, hvězdy, slunce, květ.
Zda lásku někde ve světě snad mám?
Přírody očím lásku přísahám.
Že nikdo se mnou, nikdo nechodí?
Mě v noci měsíc cestou provodí.
10
VII.
Měsíc, ten tulák na nebi,
Měsíc, ten tulák na nebi,
s úsměvem hledí dolů,
tuláci dva my nocí jdem
a bavíme se spolu.
O starém kašlavém mlynáři,
a hezké jeho dceři,
ta o lásce zpívá, věrnosti,
když krajem už se šeří.
A měsíc jde a vypráví:
nad mlýnem stál jsem včera,
do noci dlouho toužívá
tam mlynářova dcera.
11
VIII.
Nad hlavou bílá vysoko,
Nad hlavou bílá vysoko,
vysoko táhnou oblaka
nezměrnou tiše oblohou –
Stesklo se srdci tuláka.
Stesklo se srdci tuláka –
co chtělo kvést už nezkvete.
Oblaků němá jednou hra
těšila duši dítěte.
Jdou touhou mdlí: je marno už.
A zapomenout nemohou...
Oblaka bílá tiše jdou
nezměrnou, modrou oblohou.
12
IX.
Štěstí svoje hledat
Štěstí svoje hledat
do světa jsem vyšel,
snad že někdo v světě
přece o něm slyšel.
Po horách jsem chodil,
do lesů jsem volal,
ptal se, ale nikdo
odpovědi nedal.
Štěstí moje, štěstí,
proč jsi mi umřelo?
Nebo-li jsi ani
mně se nezrodilo?
13
X.
Zardělé vstalo slunce,
Zardělé vstalo slunce,
vlas zlatý češe si.
Jdou na mši po všech cestách
ze vsí tam za lesy.
Svou ranní píseň skřivan
nad pole k nebi vznes,
v hlubokém zamlčení
se modlí lesy dnes.
Zem voní. Bože milý
tak zbožno v srdci je,
jak modlitba když chrámem
z úst všech se rozlije.
V zrosených trávách slunce
jiskří a na květech –
V svůj rodný kraj se vracím
zas dlouhých po letech.
14
XI.
Proto jsem k vám nešel, byste žalovaly,
Proto jsem k vám nešel, byste žalovaly,
že už zapomněli, kdo vás milovali.
Byste žalovaly, vyčítavě zřely,
že už na vás všichni, všichni zapomněli.
Proto jsem k vám nešel, byste roztesknily,
abyste mi oči slzami zalily.
Rodné vísky střechy skryté ve stromoví,
proto jsem k vám přišel, to vám srdce poví:
Vzpomínky mé cestou k nám že ulétaly,
na omšené střechy tiše usedaly.
15
XII.
Po cestách známých sám a sám
Po cestách známých sám a sám
tak chodím tu a vzpomínám
na jednu lásku z mladých let,
kdy těšil ještě, těšil svět.
Na jedny oči oddané,
na tělo vášní zbodané.
Na jednu noc si vzpomínám,
kdy závidělo nebe nám!
16
XIII.
Šelestí listí na hrobech,
Šelestí listí na hrobech,
jak mrtvých dole teskný vzdech.
Spí mládí mé tam pod zemí
s drahými kdys’ mně se všemi.
Já vzpomínat dnes přišel k vám –
Na hrobě tráva roste tam.
Zarostla cesta k srdcím všech,
k nimž přišel jsem zas po letech.
Zeď nízká, hroby, prostý kříž.
Klekání zvoní – S bohem již...
U cesty Kristus na kříži
tak měkce dolů pohlíží.
17
XIV.
Odešel milý do světa –
Odešel milý do světa –
čekala z leta do leta.
Roky šly, ještě čekala,
hořce, ach hořce plakala.
Ke kříží večer chodila,
dlouho se, dlouho modlila.
Cesty se tratí v širý svět –
vrátí se milý ještě zpět?
Cesty se dělí, rozejdou,
nikdy se nikdy nesejdou...
18
XV.
Potkal jsem děvčátko cestou včera,
Potkal jsem děvčátko cestou včera,
když jsem šel podle luk za večera.
Za večera,
trali, trala,
přál jsem si, aby mě milovala.
Potkal jsem děvčátko, holku jak květ,
ptám sese, zda se mnou si zkazit chce svět?
Zkazit si svět,
trali, trala,
zda by mě panenka milovala?
Zelené kobercekoberce, na nich kvítí,
v domě mém, v ložnici hvězdy svítí.
Hvězdy svítí,
trali, trala,
jest-li by tuláka milovala?
19
XVI.
Darmo jsi přisel k námnám,
Darmo jsi přisel k námnám,
ani tebe neznám,
darmo se kolem touláš.
Kol naší zahrádky,
stojím-li za vrátky,
mne se už nedočekáš.
A kdybys’ toužívaltoužíval,
pro mne se soužíval,
nic ti to platno není.
Já už mám milého,
hledej si jiného
ve světě potěšení...
20
XVII.
Večer je v horách – snivou hrou
Večer je v horách – snivou hrou
se strání znějí zvonky stád.
Stesklo se náhle, stesklo mi
po všem, co jednou měl jsem rád.
Do dálek jakby toužil kams’kams’,
na stráni pasák heleká – –
Na cesty ticho klade se
tíživě, duši uleká.
Nad lesy měsíc vychází –
dva hlasy cestou ke vsi jdou,
cestou k vsi zdřímlé pod strání
měsíčním světlem zalitou.
21
XVIII.
Ji smutnou viděl jsem zase:
Ji smutnou viděl jsem zase:
Mně v snu se zjevila.
– Má mladá zkazil jsi leta –
mně s pláčem pravila.
– Dny mladosti mé jsi zkrátil,
já dlouho čekala,
a v dlouhých, smutných těch nocích
jsem mnoho plakala.
Teď mrtva ležím v hrobě
a nemám klidu v něm.
Na očích tma, na srdci
jen kamení a zem –
Na nebi hvězdy už bledly,
od pláče jsem vlhký měl zrak,
a celý den jakby mi slunce
zastíral černý mrak.
22
XIX.
Dešť od rána se řinul,
Dešť od rána se řinul,
a v tělo mrazilo,
a srdce, moje srdce
nesměle toužilo.
Po teplé jizbě malé,
laskavých pohledech
dvou věrných, dobrých očí
v chladnoucích večerech.
Po míjejících klidně
v starostech drobných dnech,
při matném světle lampy
sousedských hovorech.
Dešť do večera padal,
a v duši mrazilo.
Ve vsích už rozsvítili –
a srdce toužilo.
23
XX.
Noc tichá, letní,
Noc tichá, letní,
a nebe plné hvězd.
A osamělá světla
v tmu svítí vedle cest.
Ponocný v spícím městě
odhlásil hodinu.
– Chvála Otci nebeskému
i Jeho Synu –
Přes ozářený práh
kdos’ vyšel v tichou noc
z hospody u silnice:
Dobrou noc – dobrou noc...
Noc tichá, letní,
a pozdní hodina.
– Chval každý duch Otce, Syna,
Boha Hospodina –
24
Jdu, tulák, vašim městem.
– Odbila hodina.
Odpočívejte s Pánem Bohem,
Zdrávas’ Maria! –
25
XXI.
Tuláku, bratře, mlčelivý druhu,
Tuláku, bratře, mlčelivý druhu,
za noci po nivách, jenž bloudíš nebeských,
tuláku bledý, svědku lidských žalů,
mně k smrti teskno dnes – ty němý nocí jdeš!
26
XXII.
Já večer podle řeky šel –
Já večer podle řeky šel –
za vodou teskně harmonika dlouho
večerem žalovala.
– To bylo dávno – Jedna panna
tuláka milovala.
Já večer podle řeky šel –
šly holky ze vsi k řece zpívajíce,
šly koupat mladá těla.
– To bylo dávno – Jedna panna...
ta bílé tělo měla.
Já večer podle řeky šel –
večerem teskně harmonika lkala,
a holky výskaly.
– To bylo dávno... Hlasy od večera
mně spáti nedaly...
27
XXIII.
Na rozcestích všude,
Na rozcestích všude,
na cestách (Bůh s námi)
divné kouzlo chodce
osamělé mámí.
Osamělý chodec
podlehne mu lehce,
vrátí-li se přecipřeci,
zapomenout nechce.
Zapomenout nechce,
nemá nikde stání,
širým světem musí
chodit bez ustání.
28
XXIV.
Tichá noc. Hospoda.
Tichá noc. Hospoda.
Klarinet výská –
Po čem že srdce mé
tobě se stýská?
Pod nízkým stropem tam
páry se točí –
Ještě-li zapláče
pro tě dvé očí?
Tichá noc. Stulena
v stromoví víska –
Vzpomene někdo tam?
Klarinet výská – –
29
XXV.
Na zahradách pod spadalým listím
Na zahradách pod spadalým listím
vůně dřímou ještě od leta.
Smutky staré, bolesť od včerejška
na krátký jen čas je zakleta.
– Touhy všecky vždy zas rozkvetou...
Chladné stíny na zvlhlou zem lehly,
krvácejíc, slunce zapadá.
Podzimem jdeš s tichým steskem v srdci,
vzpomínášvzpomínáš, jak bylo za mlada.
– Touhy všecky vždy zas rozkvetou...
V opuštěná hnízda ptáci z jara
každým rokem se zas navrátí.
Jarní větry jednoho dne přijdou,
klid ten těžký z duše vyvrátí.
– Touhy všecky vždy zas rozkvetou...
30
XXVI.
Ode vsi ke vsi, od města k městu
Ode vsi ke vsi, od města k městu
chodil jsem.
Život můj – bez konce cesty,
radosti trochu, žalu v něm.
Teskno den celý. Smutnější zítřky.
Znova a znova –
Po pláni naříká vítr. Odvane
tesklivá slova.
Bez konce. Marno. Dalekým světem
dál a dál.
Po klidu jednou nad spícím krajem
toužíval.
Hříčka jen slabá. Vichru list dechem
cestou zmítaný –
Zlomily náhle smutné mé chvíle
klid ten vylhaný.
31
XXVII.
Je smutný večer, tesklivý –
Je smutný večer, tesklivý –
Dnes celý den mé srdce touhou šílí,
mé smutné srdce zmučené –
V korunách stromů vítr teskně kvílí.
Dnes brzy s pastvisk domů hnali stáda –
Oh, něčí ruku držet v své jen chvíli,
a řeči něčí naslouchat –!
V korunách stromů vítr teskně kvílí.
Na polích smutných ohně uhasili.
Je večer smutný, na noc se už chýlí.
Zamlklý večer studený –
V korunách stromů vítr teskně kvílí.
32
XXVIII.
Daleká je cesta, stíny už se dlouží,
Daleká je cesta, stíny už se dlouží,
hlava klesá slabá, nohy už neslouží.
Suchá vrba k vodě větve svoje sklání,
moje stará hlava k zemi se naklání.
Moje staré nohy, ušly jste kraj světa.
Nikdo nevzpomene na má mladá léta.
Nevzpomene nikdo – v šťastné jednou chvíli
šedivá se hlava ke mně nenachýlí:
Dávno, dávno... když jsi o mě se ucházel,
přes pole a louky domů doprovázel...
33
XXIX.
Radost v srdci, úsměv na tváři jsem míval,
Radost v srdci, úsměv na tváři jsem míval,
veselé jsem písně po cestě si zpíval
za větru a deště, když se slunce smálo,
vždyť tuláku k štěstí stačilo tak málo.
Přešla léta – chce už odpočívat tělo,
na dalekých cestách světem širým zmdlelo.
Pláč tuch nesplněných do srdce se vtírá,
pusté, žalující, bolestí se svírá.
Za nocí kdos’ přijde, ani slova nedí,
smutné oči ze tmy vyčítavě hledí.
Přešla léta, přešla, není už té síly –
k dálným horám, Bože, přej zřít ještě chvíli.
Není už té síly – není slitování –
hory, modré hory, nedojdu k vám ani.
34
XXX.
Jednoho dne bledá paní
Jednoho dne bledá paní
přijde, na mě zakývá –
Černý závoj smutné oči,
bledé tváře zakrývá.
– Čas je jít už se mnou – řekne.
– Smrť, ta nikdy nečeká.
Na všecko se zapomene.
Bledá tvář tě neleká? –
Milá paní, můžem’ spolu
chvíli ještě posedět,
na ten boží svět se ještě
na chvíli jen zahledět.
Na všecko se rozpomenout,
jak mohlo být, nebylo,
na vše, co se s bolestí už
na dně duše pohřbilo.
35
Bledá paní, dojdem ještě,
na to vždy je času dost.
Na tom světě smutný byl jsem,
zapomenutý jen host.
Za hory až krvácejíc
slunce bude zapadat,
na poslední cestu svou pak
ze srdce se vydám rád.
E: až; 2004
36