MARNÉ TOUHY.
Když mukou klesáme a krutým žití hnětem,
když okov starostí nás tíží v bolu kletém,
až v prsou vázne dech a hlava v zem’ se chýlí,
pak občas staneme a vzpomínáme chvílichvíli,
jak blaze žili jsme, když líbalo nás mládí.
A harfu vzpomínek si duše v snění ladí.
Zas jitra vidět’ chcem’, jež v dobách těch se smála,
zas světla uzříti, jež před námi kdys’ plála,
zas věřit’ v myšlenky, jež životem nás vedly,
než v světle skutečna jak jitřní hvězdy zbledly,
chcem’ zpívat’ modlitby, jež ve chrámě jsme pěli,
než bouře života se kolem rozehřměly
a zpěvy posvátné nám drsně přehlušily.
Tu v nitru probudí se jakés’ divné síly,
jež v místa nesou nás, kde mládí naše celé
jsme tiše prožili; a srdce rozechvělé
se v doby vkouzlit’ chce, jež v nekonečnu znikly.
Duch opět letí tam, kam letěti byl zvyklý,
když v jarém plápolu se k dálným cílům nesl,
než světem oklamán zas k tvrdé hroudě klesl,
kde smutně živoří svých marných plánů žele.
Tak v mysli vznikají nám znovu touhy smělé.
Vpřed mlčky kráčíme, jak kráčeli jsme kdysi;
mrak černý pochyb zlých však na obloze visí,
kde dříve hvězdný roj se v teplých nocích koupal
a měsíc pomalý k nim nad rybníkem stoupal;
7
kde lampy zářily, tam béřeme se šerem,
kde vedla pěšina, tam houštinou se derem’,
lid cizích myšlenek své cizí tužby hlásá
a slovy tvrdými nám srdce naše drásá.
To zříme s údivem a bolest v hruď se plíží,
my znovu cítíme jen okovů svých tíži,
zas vůně prchlých dob se náhle vytratila
a v nitru zmučeném jen touha po ní zbyla.
Již vracíme se zas, kam přítomnost nás volá,
jsme ještě zmámeni a opojeni zpola,
jdem’ cestou obvyklou a hledíme jen k nebi.
A bída života se opět na nás šklebí.
8
SMUTNÝ JINOCH.
Kam se díváš v dálku neurčitě, smutný jinochu?
Jaký bol as v srdci nosíš skrytě, smutný jinochu?
Když se oko toulá po rovině k lesům modravým,
na co myslíš, cizích krajů dítě, smutný jinochu?
Často, opřen o strom, stojíš o samotě zamlklý,
nasloucháš, jak cvrčci pějí v žitě, smutný jinochu.
Večer, s hlavou v dlaních, v dumách usedáváš před spaním,
snění zaplétá tě ve své sítě, smutný jinochu.
Jenom když pak pozdě v noci smutkem znaven usínáš,
soucitný sen krátce rozjasní tě, smutný jinochu.
11
VE TMÁCH
[15]
STRACH Z OSAMOCENÍ.
Stín.
Večer.
Šumění.
Černá řeka.
Cesta bez konce.
Kráčím bez cíle,
znaven samotou,
znaven ztichlými
písněmi dne.
Cítím osamělost,
šedou osamělost,
s drápy broušenými
ocelí muk.
Pusto.
Kolem pusto. –
Strach mne jímá v této krajině,
zaznívaje dlouhým, černým tónem. –
Stojím sám.
Kolem ticho.
19
V nekonečné samotě
cítím, že jsem vzdálen světa,
jenž se řítí v divém kvapu
neznámým prostorem,
v bouřlivém chvatu se řítiřítí, proniká v daleká horstva,
poháněn důtkami vůle, vidím, jak kolem mne pádí.
Pohyb mi bičuje smysly, uspává nahořklou vůní,
žene mne ze zahrad ticha do prachu neznámých silnic,
nervová vlákna se chvějí strunami rozbitých houslí,
na skále samoten stojím, nemohu, nemohu běžet’!
Lidstvo mi uniká v dál, k zamlklým pevninám spějíc,
nemohu běžeti za ním, děsím se šílenství letu!
A stojím sám,
v opuštěném kraji.
Jímá mne úzkost,
vzbuzená chladem
ležícím na dně
propastí duše.
Samota mne opřádá
sítí vlhkých pavučin,
tuhou sítí, ledovou.
Svíjím se v křečích
v neznámých krajích,
na vrchu hory
mlčící.
20
Osamocení,
mrazivé osamocení!
Spoutalo mne v okovy,
nemohu se vyprostit’!
Stojím sám,
zcela sám,
všecko prchá,
všecko míjí,
osamocen v prostoru
visím, v mrtvém prostoru,
všecko hyne,
všecko mizí!
Bez konce tak budu tkvít’
v černém, dutém Nic! –
Chci uniknout’! –
Nelze – –
21
VRAH.
Ó noci dálná, noci bezmezná,
ty věčné moře spících tajemství!
Já v tobě žiji, sladký úsměve
všech mroucích, vyděděných nadějí,
ty němý hrobe bolných výkřiků
a chodců temnou cestou spějících.
Vír stínů tvých mou duši šlehem drásá
jak ostré světlo slabou zřítelnici.
Kam volají mne černá křoví snící?
Proč cítím vůni chladnoucího masa?
Chci vraždit’!
Děsivý výkřik
v nitru mém se vznítil rudou pochodní,
pronikl svaly,
vplížil se v mou krev.
Chci vraždit’!
Drásavá rozkoši šťávy života,
v bouřlivých soumracích ženeš mne cestami,
do plání rozlehlých, tmících se skal,
s divokým pohybem hasnoucí síly
v posledním rozmachu.
22
Krev!
Šklebivé západy chechtají se v krvi,
krev kane s mračen, obzor zaplavuje,
krev tryská z bažin v dumách ležících,
krev vsakuje se v hvozdech do mechu
v divoké radosti vítězství.
Řítím se polem v lákavé neznámo
s ocelí pějící píseň smrti,
jásavou píseň, opojnou píseň
píseň vyčerpávající.
Po krvi toužím!
Krev je můj živel,
její hlas mne volá,
vábí mne, láká v dálky zčernalé,
odkud není návratu.
Bělavá mlha
na obzor lehá,
divoký vichr
ve tvář mne šlehá.
Vy smutné hvězdy v dálce mlčící,
jichž bledý smích mé nitro hrůzou ryje,
vy ukryjte se v mračen směsici,
23
ať pramen tmy svým dechem tíseň smyje,
té chladné tmy, jež prostoupí mým tělem
a nožem bodne v mozku rozechvělém.
Nezkojen řítím se skalami pustými,
před zrakem zarudlé květy se vzněcují,
nad máky žhavější,
neznámá ramena v dálku mne vrhají,
děsem zpitého,
údolím probíhám, bez cíle, bez konce,
s divokým jásotem krutého srdce,
v dýku broušeného.
A proudy mračen nad lesy se valí
a vítr bije hrudí na úskalí.
V divokých touhách krve chtěl bych se v zející hloubky
bezmezných propastí vrhnout’, v neznámu roztříštit’ lebku,
potom by Běsnění mé se vztýčilo nad změtí těla,
sršící žlutým zrakem myšlení mého proudy,
jásajíc nad bělí mozku, v krvi by koupalo vlasy,
tančíc jak myšlenka má, jež modravou plíží se nocí,
vůněmi hasnoucích říjnů bezedné útroby sytíc.
Chci krev!
Chci rachot řítících se paláců,
kde v rumu kvílí ryčných hlasů směs,
24
chci slyšet’ krve zpěv, jež z čerstvých ran
se roníc čelo teplem líbá,
chci slyšet dýky svist,
chci vraždit’!
Ubíhám skalinou zoufalým skokem,
síly již hasnou a touha má roste,
týčí se do nebes, bez mezí, bez hranic!
Pusto přede mnou, pusto ve mně,
černo, všude černo...
Klesám...
Chci, chci krev! – –
25
ZLODĚJ.
Leskne se přede mnou ta malá skříňka,
leskne se,
světlo ji hladí průzračnými prsty,
třpytivou.
Leskne se, leskne kouzelným svitem,
opojujícím.
Hra světla
mne dráždí
tajemnými tóny měkkými
a poutá
mé oči
zvláštním souladem.
Nemohu
odolat’
jejímu lesku,
silnému, plnému
duhově snivému lesku;
drobnými vlnkami paprsků hladí mé nervy,
šeptá jim tlumeně znějící akordy tiché,
lahodného podráždění,
které mi probíhá tělem, žilami protéká s šumem,
vzněcuje v duši mé plamen, živený myšlenek vůní,
plamen fosforový.
26
Ta malá skříňka s oním zvláštním leskem,
ta musí býti má!
Blíž a blíže mne táhne,
omamuje smysly,
nevidím již nic,
jenom její lesk.
Paprsky mi bledé
jako tenké nitky
opřádají pavučinou chtění
sítnici;
táhnou mne blíže
nezdolnou silou,
bez ustání,
na klávesách duše
hrají melodie
v bílých souzvucích.
Všecko zvolna splývá
v bílý souzvuk,
leskle bílý souzvuk,
souzvuk molový,
slyším jasný tón a.
A – a – a.
Ta skříňka – –
A – a – a.
27
PARALYSA.
Blíží se.
Zvolna se blíží.
Vidím ji v mlžných parách,
s úsvitem na okno klepá;
zelený úsměv její,
hladící skráně,
vdechuji.
Plní mne děsem,
plní mne slastí,
pocitem rozkoše
unavující.
S chvěním ji čekám,
nemohu snésti
onoho pocitu
vyčerpávání.
Vlažný plamének
nítí mi v lebce,
taví pozvolna
krystaly myšlenek,
hřeje, pálí, dusí. –
A úzkost, zsinalá úzkost
se plazí chodbami mysli
28
a vítá s kahanem vzdechů,
černě plápolajícímplápolajícím,
blížící se návštěvu.
Děsím se!
Poslední okamžik vidím,
přibíhá udýchán ke mně,
slyším jeho dech,
silný dech,
stále silnější,
jako hukot vzdáleného hřmění,
jako mocná bouře v nitru země
ještě sílí. – –
Vlny. –
Obrovské vlny,
jako by těla plazů
se svíjela. –
Sykot,
ječivý sykot – –
poslední stopy mozku
tryskají v žlutavých jiskrách –
nesnesu toho!
Skrývám hlavu –
cítím vlhko,
všude vlhko.
29
Prostor mne děsí –
rukama vrážím
do chladné hmoty.
Vlhko. – –
Kam? – Kam? –
30
OBSAH:
Pasák
Západ
Marné touhy
Les
Usínání
Smutný jinoch
Na vodě
Večer
VE TMÁCH
Strach z osamocení
Vrah
Zloděj
Paralysa
[31]
V. JEDNOTA: BÁSNĚ
UPRAVIL KAREL VANĚK
TISKL MERKUR V PRAZE
E: jf; 2005
[32]