VRAH.
Ó noci dálná, noci bezmezná,
ty věčné moře spících tajemství!
Já v tobě žiji, sladký úsměve
všech mroucích, vyděděných nadějí,
ty němý hrobe bolných výkřiků
a chodců temnou cestou spějících.
Vír stínů tvých mou duši šlehem drásá
jak ostré světlo slabou zřítelnici.
Kam volají mne černá křoví snící?
Proč cítím vůni chladnoucího masa?
Chci vraždit’!
Děsivý výkřik
v nitru mém se vznítil rudou pochodní,
pronikl svaly,
vplížil se v mou krev.
Chci vraždit’!
Drásavá rozkoši šťávy života,
v bouřlivých soumracích ženeš mne cestami,
do plání rozlehlých, tmících se skal,
s divokým pohybem hasnoucí síly
v posledním rozmachu.
22
Krev!
Šklebivé západy chechtají se v krvi,
krev kane s mračen, obzor zaplavuje,
krev tryská z bažin v dumách ležících,
krev vsakuje se v hvozdech do mechu
v divoké radosti vítězství.
Řítím se polem v lákavé neznámo
s ocelí pějící píseň smrti,
jásavou píseň, opojnou píseň
píseň vyčerpávající.
Po krvi toužím!
Krev je můj živel,
její hlas mne volá,
vábí mne, láká v dálky zčernalé,
odkud není návratu.
Bělavá mlha
na obzor lehá,
divoký vichr
ve tvář mne šlehá.
Vy smutné hvězdy v dálce mlčící,
jichž bledý smích mé nitro hrůzou ryje,
vy ukryjte se v mračen směsici,
23
ať pramen tmy svým dechem tíseň smyje,
té chladné tmy, jež prostoupí mým tělem
a nožem bodne v mozku rozechvělém.
Nezkojen řítím se skalami pustými,
před zrakem zarudlé květy se vzněcují,
nad máky žhavější,
neznámá ramena v dálku mne vrhají,
děsem zpitého,
údolím probíhám, bez cíle, bez konce,
s divokým jásotem krutého srdce,
v dýku broušeného.
A proudy mračen nad lesy se valí
a vítr bije hrudí na úskalí.
V divokých touhách krve chtěl bych se v zející hloubky
bezmezných propastí vrhnout’, v neznámu roztříštit’ lebku,
potom by Běsnění mé se vztýčilo nad změtí těla,
sršící žlutým zrakem myšlení mého proudy,
jásajíc nad bělí mozku, v krvi by koupalo vlasy,
tančíc jak myšlenka má, jež modravou plíží se nocí,
vůněmi hasnoucích říjnů bezedné útroby sytíc.
Chci krev!
Chci rachot řítících se paláců,
kde v rumu kvílí ryčných hlasů směs,
24
chci slyšet’ krve zpěv, jež z čerstvých ran
se roníc čelo teplem líbá,
chci slyšet dýky svist,
chci vraždit’!
Ubíhám skalinou zoufalým skokem,
síly již hasnou a touha má roste,
týčí se do nebes, bez mezí, bez hranic!
Pusto přede mnou, pusto ve mně,
černo, všude černo...
Klesám...
Chci, chci krev! – –
25