STRACH Z OSAMOCENÍ.
Stín.
Večer.
Šumění.
Černá řeka.
Cesta bez konce.
Kráčím bez cíle,
znaven samotou,
znaven ztichlými
písněmi dne.
Cítím osamělost,
šedou osamělost,
s drápy broušenými
ocelí muk.
Pusto.
Kolem pusto. –
Strach mne jímá v této krajině,
zaznívaje dlouhým, černým tónem. –
Stojím sám.
Kolem ticho.
19
V nekonečné samotě
cítím, že jsem vzdálen světa,
jenž se řítí v divém kvapu
neznámým prostorem,
v bouřlivém chvatu se řítiřítí, proniká v daleká horstva,
poháněn důtkami vůle, vidím, jak kolem mne pádí.
Pohyb mi bičuje smysly, uspává nahořklou vůní,
žene mne ze zahrad ticha do prachu neznámých silnic,
nervová vlákna se chvějí strunami rozbitých houslí,
na skále samoten stojím, nemohu, nemohu běžet’!
Lidstvo mi uniká v dál, k zamlklým pevninám spějíc,
nemohu běžeti za ním, děsím se šílenství letu!
A stojím sám,
v opuštěném kraji.
Jímá mne úzkost,
vzbuzená chladem
ležícím na dně
propastí duše.
Samota mne opřádá
sítí vlhkých pavučin,
tuhou sítí, ledovou.
Svíjím se v křečích
v neznámých krajích,
na vrchu hory
mlčící.
20
Osamocení,
mrazivé osamocení!
Spoutalo mne v okovy,
nemohu se vyprostit’!
Stojím sám,
zcela sám,
všecko prchá,
všecko míjí,
osamocen v prostoru
visím, v mrtvém prostoru,
všecko hyne,
všecko mizí!
Bez konce tak budu tkvít’
v černém, dutém Nic! –
Chci uniknout’! –
Nelze – –
21