MARNÉ TOUHY.
Když mukou klesáme a krutým žití hnětem,
když okov starostí nás tíží v bolu kletém,
až v prsou vázne dech a hlava v zem’ se chýlí,
pak občas staneme a vzpomínáme chvílichvíli,
jak blaze žili jsme, když líbalo nás mládí.
A harfu vzpomínek si duše v snění ladí.
Zas jitra vidět’ chcem’, jež v dobách těch se smála,
zas světla uzříti, jež před námi kdys’ plála,
zas věřit’ v myšlenky, jež životem nás vedly,
než v světle skutečna jak jitřní hvězdy zbledly,
chcem’ zpívat’ modlitby, jež ve chrámě jsme pěli,
než bouře života se kolem rozehřměly
a zpěvy posvátné nám drsně přehlušily.
Tu v nitru probudí se jakés’ divné síly,
jež v místa nesou nás, kde mládí naše celé
jsme tiše prožili; a srdce rozechvělé
se v doby vkouzlit’ chce, jež v nekonečnu znikly.
Duch opět letí tam, kam letěti byl zvyklý,
když v jarém plápolu se k dálným cílům nesl,
než světem oklamán zas k tvrdé hroudě klesl,
kde smutně živoří svých marných plánů žele.
Tak v mysli vznikají nám znovu touhy smělé.
Vpřed mlčky kráčíme, jak kráčeli jsme kdysi;
mrak černý pochyb zlých však na obloze visí,
kde dříve hvězdný roj se v teplých nocích koupal
a měsíc pomalý k nim nad rybníkem stoupal;
7
kde lampy zářily, tam béřeme se šerem,
kde vedla pěšina, tam houštinou se derem’,
lid cizích myšlenek své cizí tužby hlásá
a slovy tvrdými nám srdce naše drásá.
To zříme s údivem a bolest v hruď se plíží,
my znovu cítíme jen okovů svých tíži,
zas vůně prchlých dob se náhle vytratila
a v nitru zmučeném jen touha po ní zbyla.
Již vracíme se zas, kam přítomnost nás volá,
jsme ještě zmámeni a opojeni zpola,
jdem’ cestou obvyklou a hledíme jen k nebi.
A bída života se opět na nás šklebí.
8