HLASY MASSY.
Dělnické básně a písně.
Napsal
V. L. Liberté.
V TEPLICÍCH 1896.
Nákladem Karla Martinovského, Pražská ulice, č. 85.
Tiskem Č. Omy ve Strakonicích.
[1]
Poznámka spisovatelova. Těchto několik prostých veršů, dříve již v časopisech uveřejněných, předkládám svým čtenářům-dělníkům s přesvědčením, že nedostatky jejich omluví dobrá vůle. Dělník dělníkovi porozumí.
V Teplicích, v únoru 1896
[2]
Otec chudých.
Do odlehlé vísky
na blízku dráhy
přijel z nenadání
tlustý pán z Prahy.
Přijel a prohlédl
ves i okolí,
u řeky se vyptal
na cenu polí.
Prohlédl si muže,
ženy, děvice –
a velmi líbila
se mu vesnice.
Potom jel nazpátek
a hned druhý den
přijel opět – budiž
za to pochválen!
Od sedláků koupil
za peníz velký
blíž řeky kus země
pořádné délky.
Za čtrnáct dní potom
v těch místech, kde pluh
dříve hospodařil,
jiný hlučel ruch.
Pod učených pánů
bedlivým okem
[3]
zvedala se stavba
rychlým pokrokem.
Jiný život hýbal
ihned vesnicí,
když ji pobouřili
s pány zedníci.
Hned se otevřela
druhá hospoda,
a pivo se pilo,
jak dříve voda.
Vesničané ani
nešli z úžasu,
když hotovou zřeli
obce okrasu,
továrnu to velkou;
a za vyšší plat
nežli u sedláka
každý dělal rád.
A továrníkovi
nešel od úst smích,
byl spokojen – důkaz
dával jeho břich.
Továrna zkvétala,
většila se ves,
že pro nové krovy
vypelichal les.
V továrnu chodily
ženy, děvčata,
muži vařili a
pletli košťata.
Vše se obracelo
vzhůru hlavami,
hospody rostly i
židovské krámy.
A dívkám růžová
pobledla líčka,
4
jež teď krášlil pudr,
vlasy mašlička.
Pan továrník hleděl
sic do práce brát
jen takové, které
ještě měly vnad,
však před jeho zrakem
neobstála ctnosť –
marné matek nářky
i tatíků zlosť!
Množily se dítky
v celé vesnici –
továrníka tahy
nesly na líci...
Osiřelo dítě.
Umřela matka, ubohá vdova,
naposled se rtů těžký šel vzdech.
Kol dítek v pláči dusí se slova:
„Matičko, neopusť nás tu všech!“
Zavřela navždy ty smutné oči,
jimž krátký spánek ukrádal lesk.
Vzmužte se děti! Za chvíli vkročí
hrobník, a matka zmizí jak blesk.
Přejte jí klidu, zmučené robě,
po těch děsnostech posledních let.
Nechť s otcem vaším oba spí v hrobě.
Co z vás však učiní dnešní svět?
Přejte jí klidu, zároveň lkejte
nad příštím tvrdým osudem svým.
5
Životy mladé k ranám chystejte.
Ach, budoucnosť vaši skoro vím...
Po letech útrap, hladu a bití,
v nichž ubit bude cit, vznět i duch,
v jinošském pak a panenském žití
obklopí vás cel, bordelů vzduch!
Slepec a pes.
Tam na rozcestí ku starému hradu
doveď mne zase, věrný Ořechu;
okolní les výletníky zve k chladu,
něco dál – krčma dává útěchu.
Nedělní odpůldne vyžene z města
lidi užíti jarní lesní vzduch,
tam okolo musí vést jejich cesta –
snad některý slepci dopřeje sluch.
Tak, Ořechu, ty stojíš? Jsme na místě?
Ach, děkuji ti, věrný příteli!
Jen ty’s mi zbyl – neopustíš mne jistě,
pes nejedná, jak lidé umějí.
V mých prsou starých hněv se rozburácí
vždy, když k almužně otevírám dlaň;
hrdosť se vzpírá – však tlakem se kácí.
Slepče ubohý, děkuj a se klaň!
Raději bych zvolal místo žebrání:
Vizte, lidé, žebráka starého,
velký dar přírody v uhelné báni
ztratil pro zisk pána hrabivého.
6
Pán ten vyhnal jej zpupně od svých dveří,
když o podporu skrovnou poprosil;
jemu byl, jako všichni druzi, sběří,
ač od mládí sílu pro něj nosil.
Nyní jest za obtíž kol jdoucím lidem,
kdo srdce dobré ještě v těle máš,
krejcar hodíš mu a on musí s klidem
místo těch žalob šeptat „Otče náš!“
Honza veterán.
Pozor!„Pozor! Veteráni v řady!
Rovní v před! S křivými zády
v zad! Vzhůru hrdá čela!
Pochodem, pochod!“ S muzikou,
skrze celou ves oklikou,
kráčí udatnosť smělá.
Několik roků půjdem zpět.
Na čepici růžový květ –
Honza šel od odvodu;
brekotem měl zrak červený,
že byl chudák odvedený
vlasti sloužit, národu.
Pak smutně ku vojanským šel,
tam každý den se dobře měl,
blažené užil časy:
frajtr, kaprál, ba lajtnant sám
hřbet hladili mu denně vám
i pěstovali vlasy.
Ale Honza vše vydržel,
a za to, když domů přišel,
7
hned mnohou rozdal ránu
civilům vždy u muziky;
pak založil (čin veliký!)
i spolek veteránů.
„Pozor! Veteráni v řady!
Rovní v před! S křivými zády
v zad! Vzhůru hrdá čela!
Pochodem, pochod!“ S muzikou,
skrze celou ves oklikou,
kráčí udatnosť smělá.
Sami?
My jdeme cestou trnitou
ven z dusivého obzoru,
v srdci důvěru v svoji věc,
a pěsť za zbraň i oporu.
Zbytek síly zbývající
v práci proměněn, dostačí,
zapudí, co nás mučilo,
nutilo k vzteku i pláči.
Což, k nám se nepřidružíte,
vy proletáři duševní,
vaše myšlénky nás ani
neposílí, neupevní?
Též vám hořký chléb poroby,
každodenním je údělem.
K nám přistupte – vždyť jedním jsme
všude vyssávaným tělem.
8
Do našich řad! Až duch páži
k pomoci svorně přispěje,
cíl na dohled se přiblíží.
Zda nezklame nás naděje?
Lidu.
Když za svobodou spěješ,
nedbaje obětí,
když se svobodou na rtech
mřeš v bídném doupěti,
když chvatně po ní saháš
s chvějící náručí,
když tvá píseň jásavá
v pozdrav jí zazvučí:
lide můj, pozor dobrý
dej na ty, již v čele
proudu vůdcovské místo
hledají si směle.
Jménem svobody stkvoucí
nových, přezvaných pout
nedej sobě poznovu
od dobrodruhů kout.
Vesnické děti.
Na palouce posečeném,
na sklonku léta,
z chumáče dětí veselý
smích se rozlétá.
Hrají sobě se zápalem
v samém jásotu –
9
třeba oděv nezakrýval
jejich nahotu.
Zdraví jim všem nachem barví
plné tvářičky,
a horský vzduch doplňuje
pokrm chudičký.
Hrajte si jen dítky šťastné!
Jenom krátký čas –
a zničí to vaše blaho
krutý, drsný mráz.
Vyrostete – potom do měst
ve tovární dým
odejít musíte, hoši,
za výdělkem zlým.
Vy dívky též. Však ještě víc –
hejskům na pospas
budete, než líc uvadne
a než zbělí vlas.
Takto všem vám bez radosti
rychle uplyne
doba mládí – pak choroba
v těle spočine.
A jmění? Na rukou zbudou
tvrdé mozoly.
A srdce vzpomínkou v dětství
často zabolí....
10
Víra.
Vám všem, již z našeho potu
své radovánky máte,
v nevědomosti dřímotu
mocí nás kolébáte –
my rceme, že se nezdaří
ducha nám tím zlomiti:
lepšího bytí k oltáři
my obětujem žití.
A víra v pokrok sílí nás
v boji tom tmy a světla,
když ve štvaní náš prchá čas
a když reakce metla
se k oblakům pne sebe výš,
chtíc slunce zastíniti –
přes tu mocnou překážek tíž
chcem a budem žíti.
Žíti! A ne jen živořit
bez práv a v samém hladu;
novou dobu chcem utvořit,
jaká nemá příkladů –
a když dnešní prohnilý svět
v kalu se vlastním sřítí,
na rumu jeho lidstva květ
my vychováme k žití.
Psí ballada.
Dnem i nocí na pevném řetěze
pes Otrok stával tam u boudy,
za třemi kroky měl volna meze,
dál nemoh’, nesměl hýbat oudy.
11
Bez oddechu hlídal spravedlivě,
dům pánův i četný dobytek,
na každého cizince štěk divě,
vzhléd’-li na pánův jen majetek.
Ale špatně za bedlivé péče
si ho, ubožáka, vážili:
žaludek mu svírávaly křeče,
když kosti do smetí hodili.
V parnech líhal na prohnilé slámě,
zmíral žízní na blízku studny,
k donesení kapky vody rámě
lenilo, v psí koutek osudný.
Otrok trpěl, jen žalostně skučel
a prosebně kroutil ocasem,
jako divem někdy ždaný účel
dosáhl, ach, tak řídkým časem!
Až jednou po mraze krutém z rána,
od řetězu utržen, ten pes
na dvoře roztrhal svého pána –
a vzteklinou dál postrach v kraj nes’.
Den nezaměstnaných.
Nuž ze svých skrýší na světlo
vystupte, pracovníci,
muž k muži, velkým průvodem
oživte již ulici,
ať v zjevu vašem buržoa
vlastní činy své shlédne,
ať probuzeným svědomím
oči sklopí a zbledne.
12
Nestyďte se za ty hadry,
jež z těl vám hnusně visí,
a zmrzačené údy své
i žlutých tváří rysy
na podiv stavte boháčům,
již z oken pyšných domů
s dechem ztajeným divadlu
obdivují se tomu.
Ukažte bídu veškerou,
do níž jste uvrženi,
jak žijete – když i v práci –
sotva jste nasyceni,
ukažte tuto společnost
nahou jen na pranýři,
protest váš zvukem vysokým
ať na poplach zavíří!
Vlastenec.
Zrodil se v prostřed chudoby
kdes v sklepním bytě –
otec zoufal, že přibylo
již osmé dítě.
Že z něho bude pán, v krátku
bylo viděti:
neb sám chtěl vždy se dřív najíst
než druhé děti.
Tucet roků černý chléb ctil
jako lahůdku,
jejž v rychlých dávkách podával
svému žaludku,
který přečasto s jazykem
dělával vzdory,
13
když matka v poledne, večer,
dala brambory.
Však starší bratři dospěli –
bída zmizela
a jemu se nová dráha
též otevřela,
když jeho buclatá sestra
na tučné faře
začala pečovat o blaho
pana faráře.
A farářovou přímluvou,
bez velké práce,
studie mu umožnila
pěkná nadace.
A že vždycky k profesorům
býval zdvořilý,
bez lámání hlavy se mu
zkoušky zdařily.
Jako advokát úrodu
z lidské hlouposti
klidil, až si dopomohl
k zemské vážnosti.
Arci, k národním účelům
časem zlatku dal –
a za to ovšem dar jeho
v novinách vždy stál.
Skutky ty nemohly zůstat
snad bez odměny,
za poslance v slavných volbách
byl on zvolený.
Uměl mluvit oposičně,
radikálně hrát,
a různé placené funkce
obětavě brát.
Nyní došel vrchol slávy,
chloubou lidu je,
14
když vlasť hájí, na punktace
hrozně hromuje.
Žádná oběť nepřivede
jej do rozpaků –
neboť zatím si zakoupil
deset činžáků.
Zda slyšíš, Mamone?
Probouzel se pošmourný den
líně jak břicháč po hodech.
Hornickým lidem v dědině
chvěl zmatek, nářek, ryk a spěch.
Před chvílí zpráva děsná stihla,
že zem pohltila v útroby
sta mužů, otců, živitelů,
dovršujíc hořkosť chudoby.
Zda slyšíš, Mamone, pláč a kletby
z úst žen a dětí plynoucí,
zda tušíš, co z krvavé té setby
přinesou ti časy budoucí?
Bez útěchy, pomateny
běhají ženy zoufalé,
v náručí neznámým strachem
poděšené dítky malé.
Již doběhly hrob strašný mužů,
z něhož vyšlehují plameny,
jenž drahé vzav jim živitele,
dal jim další život zlomený.
Zda slyšíš, Mamone, pláč a kletby
z úst žen a dětí plynoucí,
zda tušíš, co z krvavé té setby
přinesou ti časy budoucí?
15
OBSAH.
Str.
Otec chudých3
Osiřelo dítě5
Slepec a pes6
Honza veterán7
Sami?8
Lidu9
Vesnické děti9
Víra11
Psí ballada11
Den nezaměstnaných12
Vlastenec13
Zda slyšíš, Mamone?15
Nákladem Jana Trejbala v Teplicích, Truhlářská ulice, č. 897.,
vyšlo:
POD MAMONEM.
Dělnické básně a písně. Napsal V. L. Liberté.
Cena 10 kr., poštou 12 kr.
E: pk; 2007
[16]