Slepec a pes.
Tam na rozcestí ku starému hradu
doveď mne zase, věrný Ořechu;
okolní les výletníky zve k chladu,
něco dál – krčma dává útěchu.
Nedělní odpůldne vyžene z města
lidi užíti jarní lesní vzduch,
tam okolo musí vést jejich cesta –
snad některý slepci dopřeje sluch.
Tak, Ořechu, ty stojíš? Jsme na místě?
Ach, děkuji ti, věrný příteli!
Jen ty’s mi zbyl – neopustíš mne jistě,
pes nejedná, jak lidé umějí.
V mých prsou starých hněv se rozburácí
vždy, když k almužně otevírám dlaň;
hrdosť se vzpírá – však tlakem se kácí.
Slepče ubohý, děkuj a se klaň!
Raději bych zvolal místo žebrání:
Vizte, lidé, žebráka starého,
velký dar přírody v uhelné báni
ztratil pro zisk pána hrabivého.
6
Pán ten vyhnal jej zpupně od svých dveří,
když o podporu skrovnou poprosil;
jemu byl, jako všichni druzi, sběří,
ač od mládí sílu pro něj nosil.
Nyní jest za obtíž kol jdoucím lidem,
kdo srdce dobré ještě v těle máš,
krejcar hodíš mu a on musí s klidem
místo těch žalob šeptat „Otče náš!“