Svatohelenský vězeň.
Nad moře ostrov osamělý trčí, koráby zřídka kolem plují jen, nevábí břeh je nehostinný, smutný, kde plyne trudný život beze změn. Veliký vítěz, dobyvatel světa sedí tam zlomen hlavu kloně v dlaň, dívá sese, kterak vlny o břeh bijí vedouce stále nový útok naň. Sleduje zápas moře s tvrdou skálou, myšlenek při tom v hlavě živí roj, ví, že se skála moci neubrání, že moře jednou vybojuje boj. 7 Sám býval pevný jako skála v mořimoři, do které silný příboj prudce bil den za dnem, neunavně, bez přestání, až celou zničil, zdolal, rozdrobil. Hle, ruce jeho bledé jak se chvějí, korunu jimiž v skráň si vsadil sám, když zvony tehdá vyzváněly a jasem, září planul celý chrám. Vzpomíná zlatých časů svého mládí, vzpomíná slunných dávno zašlých dnů, kdy poručíkem ve Valenci býval neznaje vratké slávy hrdých snů. V těch dobách cítil štěstí pravé hřáti, císaři hrudí prochvíval jen chlad – to vítr s polí zkrvavených vanul, až srdce v těle zledovělo snad. 8 Zajatci hlavou dumy šeré táhnou, hovory živé vede s sebou sám, nechce se poddat tiše beze vzdoru osudu svého přepodivným hrám. Slídivé zraky přísných strážců střehou řeč jeho, každé hnutí, každý krok, útrapám,útrapám aby konec neučinil zajatce smělý v moře zrádné skok. Nad moře ostrov osamělý trčí, koráby zřídka kolem plují jen, nevábí břeh je nehostinný, smutný, kde plyne trudný život beze změn. 9

Bestie plavá.
Kde jsijsi, má tajemná bestie plavá, ty bdělá strážkyně síly a moci, jež se mnou bývalas za dne a noci, kde jsijsi, ty družko má krotká i dravá. Oko tvé planulo pekelným žárem, bylas všem záhadou nesmírných tajů, řev tvůj zněl jako by z prokletých krajů, nepřítel třásl se, chvěl před tvým spárem. S tebou jsem bývával bezpečen zcela, proč zmlkly tvé tiché plíživé kroky, proč řev tvůj neděsí smělé mé soky, proč spár tvůj se v jejich nezatkne těla. 10 Kde jsijsi, má tajemná bestie plavá, zda se kdes choulíš a krčíš v mé duši, zda ještě jedenkrát zařveš všem v uši, družko má oddaná, bestie plavá. 11

Svatohelenská krajina.
Skály nevlídné šedé, jak rubáš mrtvého mnicha, nebe truchlivé bledé, krajina věčného ticha. Zrádné propasti tmavé, nikde lučiny smavé. Lada, úhory, pláně, holé omšelé stráně. Skály, nevlídné skály, kolem nich větrové skučí, kdesi za horou v dáli burácí moře a hučí... 12

Vzpomínka
na tichý kout rodného kraje.
Ovzduším vane jedlí sytá vůněvůně, v samotě lesní leží mrtvá tůně, divoké kachny za dne plují na ní a večer jde tam jelen píti s laní. Den parný zvolna zmírá, kol se stmívá, měsíc se z mraků s touhou na zem dívá, rusalka svůdná kterak z hlubin vstává, závojem lehkým vstříc mu vlaje, mává. Když nad kraj noc se snese teplá, tichá, čarovný leknín procitá a dýchá, 13 modravá vážka, jež tu za dne krouží, se v jeho kalich unavena vhrouží. Roj zlatých mušek ve tmách noci svítí, ohnivou rosou zažehuje kvítí, jak tisíc jisker, které z výhně srší, jak zlatý déšt, jenž s oblak dolů prší. Zraněný pták sem letí z hloubi lesa s krvavou ranou smrt si v těle nesanesa, v rákosí vodním klidnou skrýš si hledá, zlomená peruť dál mu letět nedá. Je tichoticho, nikde živoucího ruchu, vzpomínka křísí tesknou píseň v duchu, člověku zdá se, že kdos drahý zpívá – to vánek jenom sítím pozachvívá. 14

Papírové vítězství.
Přechází císař komnatou, odpověď hledá celý den, proč je vše navždy ztraceno, proč prchlo všechno jako sen. Přechází císař komnatou, koberec dusí jeho krok, přechází, stane, usedá – tak dělá skoro plný rok. Waterloo mapu s okolím zkoumá svým zrakem sokolím, zná každé hnízdo, každou ves, kudy jej démon k zkáze nes. Nervosně rukou čechrá vlas a sebe ptá se zas a zas, 15 kdo zbavil vší ho rozvahy, že pozbyl chladu povahy. Jak slepě jen se v propast hnalhnal, Blüchera lest že nepoznal, jenž vpadl šikům jeho v týl, vítězství, co již kynul cíl. Přechází císař komnatou, odpověď hledá celý den, proč je vše navždy ztraceno, proč prchlo všechno jako sen. Přechází svojí komnatou, koberec dusí jeho krok, přechází, stane, usedá, – tak činí skoro plný rok. Osudné bitvy dějištědějiště, tragiky svojí jevištějeviště, prohlíží, zkoumá, třeští zrakzrak, armády svojí sbírá vrak, 16 posice nové staví zas, však chce to sám snad z pekla ďas, vyhrává císař teď svůj boj. Myšlenek to mu vzbudí roj! Zoufalý z hrdla vydá sten a duši chorou schvátí v plen šílenstvíšílenství, hrůzahrůza, bol i děs. Vyletí, jak by štval ho běs. Přechází tichou komnatou, odpověď hledá celý den, proč je vše navždy ztraceno, proč prchlo všechno jako sen. Přechází tichou komnatou, koberec dusí jeho krok, přechází, stane, usedá, – tak dělá skoro plný rok. 17

Svatohelenská víla.
S pastvin se stádo ovcí již vrací, na šalmaj pastýř písničku hraje, večer si lehá do klína kraje, Longswood se v šerém závoji ztrácí,ztrácí. Císař ven oknem komnaty zírá, po tmavých pláních zrak jeho těká, na čelo dlaň se přimyká měkká, kde slední naděj v záchranu zmírá. V stíny se halí zahrádka tichá, panenka váže v šatečkách chudých kyticíkytici z růží krvavě rudých, kytici váževáže, soucitně vzdychá. 18 V duchu zří oči smutného pána, po čele chmury jemuž se honí, jenž vděčný úsměv vždycky má pro ni, kytici když mu podává z rána. Radostná záře tvář jeho zladí, na chvíli los svůj zapomní zcela, ztratí se vrásky z hrdého čelačela, po vlasech zlatých co jíji tak hladí. V loučení rukou panence třese, za ní se dívádívá, než v dáli zmizízmizí, šeptaje dík jí za soucit ryzí, za trochu lásky, kterou mu nese... 19

Svému congeniu.
Julie Caesare, Tvé hvězdy záře, třpyt a lesk oslnil zrak mi jako blesk za dávno zašlých dětských dnů, kdy moje duše plna snů se všemu otvírala vstříc. Já miloval Tě víc a víc, až vášeň vzala lásku v plen. Myslil jsem stále na Tě jen, Tvou tvář jsem viděl svítit tmou, Tvůj zjev se skláněl nade mnou a zval mne, vábil v bitev ruch, kde při mně stál Tvůj strážný duch, vítěz, vracel jsem se zpět, mně volal „Zdráv buď“ celý svět. 20 Julie Caesare, odešels v senát, jak tvůj zvyk, přivítal zrádců tam Tě rykryk, v jichž řadách zřel’szřel’s, že přítel tvůjtvůj, i děl’s mu „I ty Brutte můj!“ Na jeho povel dannýdaný v ráz kol zavál děsu, hrůzy mráz. Co Říman pravý s vzdorem, hrd jsi přijal dýk všech mužnou smrt. Za tebou bych byl na smrt šel, mně osud kázal zůstat, žel,– bez vlastní vůle jsem jen rab, svá pouta rozbít příliš sláb, pomalu schnoucí jsem jak strom, jejž rozťal v bouři vichru hrom. 21

Šachový král.
U císařových nohou Montholon Tristan sobě hrá; tak stráví chvíli mnohou, co v zracích jisker záblesk plá. Dnes šach mu císař podal, k dřímotě, že má právě chuť, hoch zcela hře se oddal čiperný, čilý jako rtuť. Figurky pěkně staví, vždy řadu čelem řadě vstříc, hra ta jej dlouho baví, zabírá v ni se víc a víc. 22 Konečně vše ho znudí, figurek z dřeva plná zem. Císař se z dřímot vzbudí řka, „teď je přepočtem.“ V komnatu soumrak vcházívchází, shasíná v oknech denní jas. S královnou král tu schází, snad vzal je oba ďas. Montholon v kapsu sahá a chvíli hledá něco v ní, královnu potom z kapsy tahá – figurku pěknou zánovní. „Dám ti ji“ji,“ snivě praví, „král zde se válí přelomen, už sotva kdo jej spravíspraví, zahodit v smeť ho musíš jen. 23 Co s králem bez koruny, jenž v ruce žezla má jen půl, jak šašek drnká v struny, by bavil hodovníků stůl.“ Svou hlavu císař skloní nad malou skříňkou jako v snech a šeptá: „Vlož ho do ní, kde být má, tam ho dítě nech! Partií vyhrál dosti, proč strojit jemu taký los; má chyby své, má ctnosti, bývával jednou čacký kos.“ 24

Brias.
Zámeček Brias, jakého nezná bájbáj, střeží kus štěstí, ztracený skrývá ráj. Pustina kolem, křoviska ostružin, v blátivé cestě několik kalužinkalužin. Na koni cválá z Longswoodu vzácný host, oř jeho řehtá, natřásá bujný chvost,chvost. 25 V požloutlé tváři, ve zracích s clonou řas císaři hraje pohody blahé jas. U branky stane, okouzlen hledá tam, nevěří očím, za sladký vše má klam. Miss Abellova s kadeří jako len s ošatkou zrní vychází právě ven. Holubů hejno běloučké jako sníh se střechy slétá, co její zvoní smích. 26 Na hlavu, ruce, ramena z úběle holubi bílí sedají nesměle. „Venuše božská s panenským vděkem vnad“vnad,“ pomýšlí císařcísař, nebyla„nebyla krasší snad.“ Císař se dívá, promluvit váhá k ní, despota – tyran pohádku měkkou sní. 27

Sen císaře vyhnance.
Mraků závojem se měsíc dívá, stín se stínem v šero noci splývá, venku divý vítr štká a skučí. Císař na svém loži odpočívá, myšlenky ho zádumčivé mučí. Myšlenky mu v spánku klidném brání, zapudit je – marné namáhání. Jitra tiše vyčkat jemu zbývá, poslouchá, jak vítr skučí plání, k oknu zří, zda se již rozednívá. Morfeus hnut císařovou mukou, dotýká se skráně měkkou rukou. 28 V malé chvíli císař v sen se hroužíhrouží, zdá se mumu, že pěstě do vrat tlukou a že kroky schodištěm se plouží,plouží. V okamžiku kdos se v pokoj vkrádá, odvahy jenž smělé nepostrádá, v ruce dýka ostrá blýská se mu, co chce tady muž ten, císař hádá, když on tiše zahovoří k němu. „Sire, pospěš bez meškání se mnoumnou, unikneme k břehu nocí temnou, rybářská tě bárka dobře skryje, Sire, pojď jen rychle se mnou, příval deště stopu naši smyje.“ „Pojď už, Sire,“ prosí, ruce spínáspíná, „zapuzená tvoje Josefína, ona čeká v bárce na tě s touhoutouhou, 29 složíš hlavu do jejího klína, čekati ji nenech dobu dlouhou.“ V„V drahé tobě zemi chata stojí, tam tě štěstí s ženou milou spojí. Nikdo nepozná tě z lidí více, oči nemají té záře svojí, změnila se tvář též, vpadla líce. Rybářem buď prostým, vezmi sítě, trůn ať má Marie Luisy dítě, štěstí malých lidí buď ti metou. Snad pak rána stará přebolí tě, někdy ještě růže v podzim kvetou.“ „Pojď už, Sire,“ prosí, ruce spíná, „pravá tvoje láska, Josefína, ona čeká v bárce na tě s touhou, složíš hlavu do jejího klína, čekati ji nenech dobu dlouhou.“ 30 Zamračeně císař k hostu zírá, okamžik jen myšlenky své sbírá, mlčí, zápas krutý vede v duchu, potom chladný pot si s čela stírá a šle slova tato hostu k sluchu: „Josefíně vyřiď pozdravení, rci, že na ni myslím ve snu, bdění, že mi povinnost však těžká velí osobního blaha zapomnění a pak – pro trůn dáti život celý. Osud naúprosnýneúprosný zle mne kruší, císaři však nepoddajnost sluší, chci tu čekat, až smrt jha mne sprostísprostí, čistý štít mi nikdo neporuší, útěk byl by nízkou zbabělostí. Vrať sese, řekni Josefíně drahé, že mám v duši vědomí to blahé, 31 že jí patří kus mé zašlé slávy, rci, že líbám kadeře jí tmavé, víc jí nedej o měmně žádné zprávy.“ Po těch slovech host ze síně kráčí, váhavě jde, nohy sotva vláčí. Dřív než zmizí, obrátí se, stane, snad že císař ještě něco ráčí, zří však, jak mu slza s oka kane. Zamyšleně bílou rukou kynekyne, s jeho rtů co slední slovo plyne: „Sečkej! Posílá tě samo nebe, kéž má naděje se nerozplyne; dýka tvá mi službu neprokáže? K Josefíně zda tě úcta pojí, ponoř pevnou rukou dýku svoji v srdce moje unavené, štvané, 32 smrt ta každou bolest dobře hojí, bodni tedy, zanech bázně plané!“ Podivný host dýku ostrou zvedá, císař něco v neurčitu hledá, na to vzkřikne, k srdci sáhne. Rázem v probuzení ze sna sedá. – Venku jitřní mlha krajem táhne. 33

Za lodí s vlajkou Francie.
Nuž plavci, každý veslo v dlaň, kol zuří bouře jako saň, zahalen obzor celý tmou a vlny mocně výš se dmou, zběsile moře ječí, řve, na život smrt se s vámi rve. Na břehu v dáli rodná chýš, v ní lože prosté, stůl a kříž, v okénku žena zvedá zrak, na moři hledá lodě vrak, před chýší dětí vašich tlum zří s tichou prosbou k nebesům. Důvěřuj každý v osud svůj, do víru statně zavesluj, 34 rozmachem smělým loď žeň v před, upřený v blesky maje hled, rozmachem smělým loď žeň dál, byť marným boj se s živlem zdál. A vlna veslo i když v půl rozlomí jako slabou hůl, buď každý bázně, strachu prost, vždyť máte vesel nových dost, ba i když v moře smeten druhdruh, odvážných plavců je tu kruh. Stožáru světlo dokud plá, jak třeba hvězda malá mdlá, dokavad jeho bledý jas vám divý vítr neuhas’neuhas’, s nadějí k cíli zřete jen, že zjeví břeh se v jasný den. 35

Memoires de Ste. Hélène.
Jak trapno vládci memoiry psát! Zahoďte péro! Nač mi pochopení? Co stalo se, to slova sotva změní, lid nechce tvrdý zákon moci znát. Já hledal životem svým jenom vzrůst, mně byla moc mámá, jiným čím je chleba! Slov málo! Historii látky třeba, chce autentickou lež z mých vlastních úst. 36

List guvernerův.
Sire, povinnost mi svatá velí psáti nepříjemný tento list, náležím Vám dušíduší, tělem celý, jistě že to víte, jsem si toho jist, ale úřad těžký dnes mne nutí nařízení přísných slepě dbát. Delší čas se všelicos tak kutí, co je třeba neosobně brát. Míváváte hosty z briasského domu, slední pátek byli u Vás též. Nemám práva odpírati tomu, jedná se mi ale o přípřežpřípřež. 37 zZ Longswoodských prý státních stájí koně, ku prospěchu kterékteří slouží vám, dánydáni byli k disposici pro ně; zevrubné tu zprávy o tom mám. Věc ta zcela v pořádku tak není, uvalit by mohla na vás hněv, dbejte, prosímprosím, příště o svolení, možno-limožno-li, dá rád je Hudson Loeve. 38

Lov srdcí.
Nad ohněm rudým sedí stráže, jsou samý vtip a smíchsmích, je živý hovor k sobě váže o pletkách milostných, o sladkých pannách tichých s kadeří jako len, o slibech marnýchmarných, lichých, jež dány žertem jen. Na rožni tam se škvíří velkého skopce půl, pečeně vůni libou šíří pro panský vhodna stůl a dráždí chřpíchřípí chase 39 slibujíc skvělý hod, jenž sotva bude zase v životě plném psot. Císař jde kolem chorý, slabý, zlomený jako stvol. Stín reka mdlý a chabý, sám ztělesněný bol. Vojínů zájem rázem vzbudí. Hned povel sergent dá s onivýmohnivým okem, mužnou hrudí a četa poctu vzdá. Císař se chvíli sem tam dívá, zří pevně v každou líc, zrak strážců nedůvěru skrývá, nepřítel hledí vstříc. Má odpor pohrdáním minout? Stačí pár dobrých slovslov, 40 na pozdrav rukou vlídně kynout – a zdaří se pak lov. Uloví jejich srdce, lásku – učiní dravec lup, – dá pýchu svou zaň s chutí v sázku, s ním vzlétne jako sup. Odnese kořist na skal témě, jež v nedostupno ční nesmělé touze synů země – – tam spár svůj zatne v ni. 41

Konec martyria.
Noc byla krásnákrásná, božská, jakých málo v roce bývá, na nebi luna plála, jiskřily hvězd zlaté roje, padaly hvězdy v nekonečné dáli do příboje a zdálo se, že moře symfonii věků zpívá, v zahradách opuštěných poupat rozvily se trsy, vše život slibovalo, jak životodárné prsy. Pootevřeným oknem čerstvý proud se vzduchu linul a císař necítil své sprahlé čelo tolik pálit. Bolesti stišily se. Fantom přestal oči šálit. Z temného kouta zmizel bílý stín, jenž k pouti kynul. Za chvíli vešel opatrovník, na koleno klekl, modlitbu zašeptal a ven se zádumčivě vlekl. 42 Na loži prostém polním,polním císař mrtev s klidem v tváři a nikde nezvonili jemu s věží velkolepou hranou, odešel tiše ze života smrti slavobranou s očima zavřenýma osleplýma novou září, provázen Asraelem vstoupil v kraj věčného míru za branou vítán legiemi padlých bohatýrů. V mansardě jeho ztichly vzdechy, zmlkly monology, sečteni prchli žití neblahého smutní dnové, pod pyšným chladným čelem setlívají hrdí snové a stuhlé tělo reka halí plášť, jenž má tvar togy. A všechno v nic se rozplývá teď: suveréna práva, vítězství, jásot, kletby, moře krve, geniova sláva! 43 Obsah:
Svatohelenský vězeň7 Bestie plavá10 Svatohelenská krajina12 Vzpomínka na tichý kout rodného kraje13 Papírové vítězství15 Svatohelenská víla18 Svému congeniu20 Šachový král22 Brias25 Sen císaře vyhnance28 Za lodí s vlajkou Francie34 Memoires de Ste. Hélène36 List Guvernerův37 Lov srdcí39 Konec martyria42
[45]
Od téhož autora vyšlo:
Několik slov ku Goetheově produkci literární. Studie......... Praha 1901. Snivá láska. Novella................................................................... „ 1902. Štěstí světla. „ ............................................................................ „ 1902. Vilém Hauf. Studie...................................................................... „ 1903. Spása. Drama o 3.3 jednáních..................................................... „ 1904. Cena slávy. Drama o 1 jednání.................................................. „ 1904. (Provozováno dne 13. prosince 1905 ve Švandově divadle na Smíchově.) Karel Havlíček. Studie.................................................. Kut. Hora 1906. Za cizí vinu. Drama o 1 aktu s dohrou............................... Praha 1906. Jen ta a žádná jiná. Veselá hra.................................................. „ 1907. Ve tmách života. Tři dram. etudy: Sphinga. S očima zavřenýma na vždy. Království temnot................................................................ Praha 1908. Hetaira. Mythický sen.................................................................. „ 1908. Písně samotáře............................................................................ „ 1910. Erotovy úsměvy............................................................................ „ 1911.
47 Oprava.
Na str. 29. zdola řád. 2., 3., 4. bez uvozovek „ „ 30. „ „ 4., 5., „ „ „ „ 38. shora „ 2. čti kteří „ „ 38. „ „ 3. „ dáni „ „ 38.39. posl. „ čti chřípí „ „ 40. shora „ „ ohnivým
E: lp; 2007 [49]