Lov srdcí.
Nad ohněm rudým sedí stráže,
jsou samý vtip a smíchsmích,
je živý hovor k sobě váže
o pletkách milostných,
o sladkých pannách tichých
s kadeří jako len,
o slibech marnýchmarných, lichých,
jež dány žertem jen.
Na rožni tam se škvíří
velkého skopce půl,
pečeně vůni libou šíří
pro panský vhodna stůl
a dráždí chřpíchřípí chase
39
slibujíc skvělý hod,
jenž sotva bude zase
v životě plném psot.
Císař jde kolem chorý, slabý,
zlomený jako stvol.
Stín reka mdlý a chabý,
sám ztělesněný bol.
Vojínů zájem rázem vzbudí.
Hned povel sergent dá
s onivýmohnivým okem, mužnou hrudí
a četa poctu vzdá.
Císař se chvíli sem tam dívá,
zří pevně v každou líc,
zrak strážců nedůvěru skrývá,
nepřítel hledí vstříc.
Má odpor pohrdáním minout?
Stačí pár dobrých slovslov,
40
na pozdrav rukou vlídně kynout –
a zdaří se pak lov.
Uloví jejich srdce, lásku –
učiní dravec lup, –
dá pýchu svou zaň s chutí v sázku,
s ním vzlétne jako sup.
Odnese kořist na skal témě,
jež v nedostupno ční
nesmělé touze synů země –
– tam spár svůj zatne v ni.
41