Svatohelenský vězeň.
Nad moře ostrov osamělý trčí,
koráby zřídka kolem plují jen,
nevábí břeh je nehostinný, smutný,
kde plyne trudný život beze změn.
Veliký vítěz, dobyvatel světa
sedí tam zlomen hlavu kloně v dlaň,
dívá sese, kterak vlny o břeh bijí
vedouce stále nový útok naň.
Sleduje zápas moře s tvrdou skálou,
myšlenek při tom v hlavě živí roj,
ví, že se skála moci neubrání,
že moře jednou vybojuje boj.
7
Sám býval pevný jako skála v mořimoři,
do které silný příboj prudce bil
den za dnem, neunavně, bez přestání,
až celou zničil, zdolal, rozdrobil.
Hle, ruce jeho bledé jak se chvějí,
korunu jimiž v skráň si vsadil sám,
když zvony tehdá vyzváněly
a jasem, září planul celý chrám.
Vzpomíná zlatých časů svého mládí,
vzpomíná slunných dávno zašlých dnů,
kdy poručíkem ve Valenci býval
neznaje vratké slávy hrdých snů.
V těch dobách cítil štěstí pravé hřáti,
císaři hrudí prochvíval jen chlad –
to vítr s polí zkrvavených vanul,
až srdce v těle zledovělo snad.
8
Zajatci hlavou dumy šeré táhnou,
hovory živé vede s sebou sám,
nechce se poddat tiše beze vzdoru
osudu svého přepodivným hrám.
Slídivé zraky přísných strážců střehou
řeč jeho, každé hnutí, každý krok,
útrapám,útrapám aby konec neučinil
zajatce smělý v moře zrádné skok.
Nad moře ostrov osamělý trčí,
koráby zřídka kolem plují jen,
nevábí břeh je nehostinný, smutný,
kde plyne trudný život beze změn.
9