Šachový král.
U císařových nohou
Montholon Tristan sobě hrá;
tak stráví chvíli mnohou,
co v zracích jisker záblesk plá.
Dnes šach mu císař podal,
k dřímotě, že má právě chuť,
hoch zcela hře se oddal
čiperný, čilý jako rtuť.
Figurky pěkně staví,
vždy řadu čelem řadě vstříc,
hra ta jej dlouho baví,
zabírá v ni se víc a víc.
22
Konečně vše ho znudí,
figurek z dřeva plná zem.
Císař se z dřímot vzbudí
řka, „teď je přepočtem.“
V komnatu soumrak vcházívchází,
shasíná v oknech denní jas.
S královnou král tu schází,
snad vzal je oba ďas.
Montholon v kapsu sahá
a chvíli hledá něco v ní,
královnu potom z kapsy tahá –
figurku pěknou zánovní.
„Dám ti ji“ji,“ snivě praví,
„král zde se válí přelomen,
už sotva kdo jej spravíspraví,
zahodit v smeť ho musíš jen.
23
Co s králem bez koruny,
jenž v ruce žezla má jen půl,
jak šašek drnká v struny,
by bavil hodovníků stůl.“
Svou hlavu císař skloní
nad malou skříňkou jako v snech
a šeptá: „Vlož ho do ní,
kde být má, tam ho dítě nech!
Partií vyhrál dosti,
proč strojit jemu taký los;
má chyby své, má ctnosti,
bývával jednou čacký kos.“
24