Mstivá kantiléna (1898)

Básně, Karel Hlaváček

MSTIVÁ KANTILENA
I
II
III
IV
V
VII
VIII
IX
X
XI
XII

MSTIVÁ KANTILENA
[1] TÉTO KNIHY VYDÁNO BYLO 114 VÝTISKŮ NA HOLLANDU S ÚVODNÍ MĚDIRYTINOU AUTOROVOU – PRVÝCH 14 EXEMPLÁŘŮ JE ČÍSLOVÁNO A OPATŘENO AUTOGRAFEM SPISOVATELOVÝM (MIMO PRODEJ) ČÍSLO
[2] KAREL HLAVÁČEK MSTIVÁ KANTILENA BÁSNĚ VYDAVATELSTVO MODERNÍ REVUE PRAHA POŠTOVSKÁ ULICE 32 – MDCCCXCVIII – VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA
[3] TÝŽ AUTOR VYDAL: POZDĚ K RÁNU BÁSNĚ
[4]

I
Oh, moje Manon! To juž není nesmělý Váš abbé, jenž k sličné Manon chodil, stonavé a nudou slabé, Aa při němž Manon doufávala: snad se dneska vzmuží a začne slibovanou legendu o hříchu žlutých růží... 5 Oh, moje Manon! Zvykejte! Dnes hlas mám příliš tvrdý a jako Geuz jen na svůj hlad si mohu býti hrdý. Já schvalně opustil své soudruhy a rodná pole, bych zazpívat Vám mohl kantilenu při viole, Aa mstivou kantilenu, v níž by moje ústa chabá Vám vyčtla, že jste spíše hladem nežli nudou slabá, Aa v níž by vzmužily se moje oči bez tepla nad legendou, jak luna dlouhým pláčem oslepla... Vím, že má Manon všecka nervosní je z všeho toho, že ráda by si lhala starou touhu pro někoho, Aa zatím ticho trapné, ticho rozespalé všady na uvítanou jinému se snáší nad zahrady. 6

II
Do pusté naší krajiny ni měsíc nezasvítí, vše bez vůně je, bez tepla, a marno něco síti – jen tiše, tiše, Geuzové – prý musí to tak býti. 7 A zvony mdlé jsou, bez moci, a neprocitnou ani, nemožno poplach zvoniti a dlouho do svítání – jen tiše, tišetiše, Geuzové, jen ztište svoje přání. A na pláň dlouhou řaďte se a s ostřím v pěsti mstícím se dejte do tmy na pochod ku Městům klidně spícím – jen tiše, tišetiše, Geuzové, za větrem žalujícím. A cestou v polích ztracenou před brány připližte se, los metejte, kdo nad spícím pěst svoji první vznese – jen rychle, rychlerychle, Geuzové, za rod náš pomstěte se! 8

III
To bylo lstivé kirie, jež na večer vsí pustou lkalo, za naše pole, které dlouhou bázní neplodné se stalo – to byla prosba za teplo, jež hlas náš, mdlý a nevyspalý, pro naše ženy chtěl, jež dlouhou bázní neplodné se staly. 9 To bylo lstivé kirie za naše mladé ženy lysé, my za ně denně prosili a štkali, ve tmách plazili se, my bez reptání každým hladem pro ně mřeli ve svém žití – však tímto hladem, Pane, tímto hladem nechtěli jsme mříti! A když pak ve vášnivém náručí nám opět umíraly i ženy poslední, jež dlouhou bázní neplodné se staly, my se zaťatou, mstivou pěstí, se zaťatým, mstivým hledem jsme smýkali tvým jménem, divoce ho ve tmách řvali: že zrovna tuhle vášeň – slyšíš? slyšíš? – v našem těle snědém my udusit a na oltář ti hodit nikdy nedovedem! 10

IV
Zas den byl ospalý – po proudu řeky kdosi šel – pod smutným nebem, nebem nízkým, nebem bez tepla – to den byl ospalý – kdos zádumčivě v dálce pěl: že marno vše, že nevzroste nic, že nic nevzeplá. 11 A večer sychravý byl, zimomřivá nálada, a všady bázlivě si lehli, světla zhasili, když náhle vzpoměli, že marno myslet na lada, že ani letos nevzejde, co před léty tam zasili. Noc byla zamlklá – kdos podle řeky ještě šel – byl měsíc v mracích, v mracích smutných, měsíc bez tepla, na břehu protějším kdos zádumčivou píseň pěl: Že marno vše. – Že nevzroste nic. – Že nic nevzeplá. 12

V
Kol vychrtlých tváří jim ovlhly zcuchané vlasy – (den celý byl mhavý, i večer byl smutný a mhavý) a ačkoli k osmé juž mohlo být na věži asi, a večer byl tentokrát nezvykle smutný a tmavý – přec čekali všickni, a čekal i úsměv jich lhavý. 13 Ve shrbených krcích svých divoké krotíce hlasy – a na zhublých tvářích svých jizlivý úsměv (však lhavý) a vyzáblé pěstě své pod pláštěm sevřeny asi: tak v podloubí stáli již s poledne, hlava dle hlavy... Pak odbilo pomalu... Hodina soudu a spásy... A pacholci táhli ho v kleci tmou nad jejich hlavy. Oh, mstivé ty tváře! oh, divoké, bassové hlasy! – teď chorál mu řvali! a posměšný chorál (však lhavý), neb lhalo-li všecko – byl posměch jich nejvíce lhavý! To bylo, když večer byl pustý a nezvykle smutný a tmavý. 14

Mí bílí a naivní barbaři! Toto píši Vám, já Rusý! Hledejte pilně na smutné své pouti dvě oči, dvě zsinalé a mlčelivé oči. Šlo Vás již mnoho lhostejných kolem nich a bylijstebyli jste vždy tupí a bezcitní k těm dvěma nešťastným očím. Já za- 15 stavil se včera před nimi v dlouhé, tiché modlitbě – a když jsem vzpomínal i Vás – ony si mlčky a dlouho stěžovaly. Protož hledejte je ve snech svých, hledejte je ve starých modlitbách, hledejte je v písních básníků zádumčivých a zapomenutých... Tam ještě nejspíše najdete je. Bělma jich chorobně zažloutla a stříbro jich pohledu časem začernalo. Je v nich tisíce skloněných vesel, kopí a polnic... Zachvíte se před nimi, neb je hrůza v nich, mí barbaři bílí! Jen nebuďte nikdy lhostejni k pohledům, které potkáváte u cest, žalující. Snad setkáte se při plavbě s nimi na stěnách rodinné kajuty v plachetní lodici, děděné z otců na syny a vnuky. Bývají tam hranaté, doggovité hlavy s nekonečnou něhou malých zašedlých očí, očí ironických, jaké mají jen Vlamové... Mějte úctu k nim, neb oči ty zsinaly zvláštním nádechem žluti a bázlivé jsou od stálého hovoru vln, tlukoucích na boky lodi... Neb zajděte mezi nejmenší a pozorujte dítky hrající na lučině. Ty zvláště pozorujte, které se s ostatními neveselí a netrhají ani kohoutky, ani sasanky, ani mák plápolavý, ale bloudí zamlkle vysokou travou u bažiny, zastavujíce se, jakoby v rozpacích, nad trsem bolehlavu. (Očinka dlouho jim páchnou pak hořkou a smrtící vůní)......) A za sychravých, vlhkých odpolední, kdy všecko má vůni vlhkého písku a pobřeží bývá 16 opuštěné, a moře lhostejně vlny přehazuje, vyjděte na mělčiny. V zelených vlnách zářívají krásné a veliké oči důvěrným přísvitem mléčné perle, vržené vlnou. A nic není nad jejich smutek, nic nad jejich mlčelivost. (Vzpomínáte na krásnou legendu o delfínu, již jsem Vám kdysi vypravoval na jezeře? A na zakletého básníka vzpomínáte, jehož celý život byl jedinou jásavou hymnou ku slávě Moře?) Něha písně vyvětrává, její zlata vyblédají – a nic není smutnějšího nad smutek těchto dvou očí, očí básníka zakletého. Budete-li však míti dosti síly a odvahy, mí barbaři bílí, trvejte za nocí smutných a bezútěšných při zavřených dveřích na modlitbách. A až světlo ve svítilně vaší blednouti počne a srdce vaše bázní počnou se chvíti a ruce vaše uslábnou strachem při modlitbě – vrhněte spěšný pohled do očí svých zrádných a hlubokých, jež umí lháti víc než sen, víc než stará modlitba nebo píseň básníka zupomenutéhozapomenutého – a zachvíte se. Potkáte tam v hluboku oči, cizí dvě oči, oči ironické a zrádné, jež zbojácněly od stálého hovoru vln, tlukoucích na boky lodě – a setkáte se tam s cizími příliš hořkými pohledy dvou očí, jež uzrály příliš brzo a jimž se neslibuje dlouhého života, neb páchnou hořkou a smrtící vůní bolehlavu. A až na dně, tam v hluboku, kde všecko má pronikavou vůni vlhkého písku a 17 kde moře v zelených vlnách lhostejně rudé skabiosy přehazuje, budou na vás civěti dvě oči, oči básníka, jehož život byl jediným slavnostním výkřikem ku chvále Moře a jehož píseň dnes vyvětrává a zlata vyblédají. Oh, slitujte se nad mlhou všech těchto očí! A nemoudří! – Jen v sobě hledejte, v sobě, když sen, staré modlitby a básníci málo budou vám lháti. 18

VII
Juž s večera zarostlé prsty na varhanách únavou spaly, a pod hřívou ryšavou dlouho kdos tajil svůj pláč, neb lhalo tu všecko – i svíce, jež v temnotách pohasínaly, i obrazy svatých: oh, zsinalé tváře vždy nejspíš snad lhaly... 19 Vše lhalo tu, všecko. I pižmová levkoje vůní svou lhala, i luna, jež kohosi vzbuditi marně se vysilovala, i veliká zarostlá ruka, jež k ránu již bojácně spala, a ryšavá hříva: oh, ryšavá hříva vždy nejvíc snad lhala. Pak únavou zapadla luna. jež marně se vysilovala... A svárlivé ruce, jež za dne se divoce ze zvyku rvaly, se pomalu budily z mrákot, jak v bolestné závrati spaly, a hubené, zarostézarostlé prsty, jež ze všeho nejvíce lhaly, tak bázlivě k hořením oktávám z ticha se přibližovaly a hrály pak tichounké impromptu, bázlivé impromptu hrály. 20

VIII
Je večer – černé mraky jdou neplodnou, chorou krajinou se modlit Anděl Páně... Klekají tiše nad lada, 21 kde ironická nálada mdle usmívausmívá se na ně. Je hříšný večer, večer mdlý, nikdo se s nimi nemodlí. A černé mraky k Věži jdou, jež dříme v dálce za vodou, a ruce věsí na ni... Však zvony mdlé jsou bez moci a spí po dlouhé nemoci a neprocitnou ani. Je hříšný večer, večer mdlý, ni zvony mé se nemodlí. A zbožné mraky dále jdou se svojí marnou modlitbou a s tichým smutkem jejím... A moje rusá nálada mdle usmívá se na lada a ironisuje jim: Je hříšný večer, večer mdlý, u nás se nikdo nemodlí. 22

IX
Byl deštivý soumrak – a vítr se za řekou bál, a světla se bála, a báli se nemocní psi, již bojácně štěkali chvílemi z rozmoklých skal, oh – báli se od včera, báli se do prázdných vsí. 23 Ač včera již na večer hnali je důtkami z bud, než odešli za řeku, vítr kde bojácně pěl, psi nemocní štěkali, štěkali z rozmoklých hrud, a hlas jejich vychrtlý chvílemi zimou se chvěl. Neb v chalupách při lampě zkoušeli broušenou zbraň, a k půlnoci teprv, když běhoun se vesnicí hnal a smluvené heslo dal: Staniž se – staniž se – staň! psy nemocné za klení hnali až do rodných skal – a sami se srotili, sami na rozmoklou pláň. 24

X
Snad na sta jich sedělo uprostřed náměstí kol prázdných stolů (byl slavnostní večer a jejich bůh zažehal po nebi síru) a zraky jich s oblohy šilhaly po kradmu k radnici dolů... oh, v městě si chytili biskupa, pro jeho zuřivou víru. 25 Oh, chytili tlustého biskupa, jídával boha prý svého a posílal proti nim lancknechty, posměšně tupil jich víru – dnes slavnostní chystají večer si z biskupa, z biskupa ctného, a jejich bůh k hodu jim zažehá po nebi dusivou síru. Tak ztrnule seděli hladoví uprostřed náměstí spolu a zraky jich dychtivě šilhaly k radnici od prázdných stolů. 26

XI
Již před týdnem spravoval koženou zástěru ohlodanou... dnes čekal, až zajde jen ospalý měsíc a lancknechti usnou – když zašel a usnuli – osedlal vychrtlou herku svou hnusnou a podhradím tichounce projel, jí bruče své: da, da, da – nou. 27 Přes pole pak klusal, než v chalupách shasnou a čekáním usnou – než zhasli a usnuli, k podloubí přiklusal, zjasniv své rysy, a na liščí ohon pak přivázav herku svou spocenou, hnusnou, po předsíních zpíval: já kupuji krysy – já kupuji krysy! Pak v půlnoc, když skoupil vše, zadrhnul zástěru ohlodanou, a krajiněa v krajině bázlivé, v krajině temné a v krajině dusné jel na herce vychrtlé, na herce spocené, na herce hnusné, pod vousy své rusé jí bruče na zkonejšenou svým tenorem chraplavým; da, da – nou – da, da, da – nou. 28

XII
Již mrtvo vše, již mrtvo vše, kraj ani nezavzdýchá – a marno vše, a marno vše – ten tam je vzdor a pýcha, ryk msty již nikdy nezazní zde do mrtvého ticha. 29 Tlí v polích marné modlitby na tělech hnisajících, těch, kteří známku geuzovství ve vpadlých měli lících a kteří mstili, mstili ji na Kroesech hodujících. Po polích sirné plameny nad mrtvolami svítí – oh, moje Manon ješitná – hle konec, konec žití, jen plačte s mojí violou – i její struny cítí: neb mrtvo Geuzů království – oh, muselo tak býti. 30 KNIHA,TATO BYLA DOTIŠTĚNA DNE 8. DUBNA 1898 NA STROJÍCH EMANUELA STIVÍNA KNIHTISKAŘE V PRAZE II-259 PRO VYDAVATELSTVO MODERNÍ REVUE V PRAZE I-278.
E: sf; 2004 [31]

Další informace

Heslo ze Slovníku básnických knih

Bibliografické údaje

Nakladatel: Stivín, Emanuel; Moderní revue
(Kniha, tato byla dotištěna dne 8. dubna 1898 na strojích Emanuela Stivína knihtiskaře v Praze II-259 - Pro vydavatelstvo Moderní revue v Praze I-278)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 33

Exemplář je převázán do pevné poloplátěné vazby s deskami potaženými hnědo-žlutě mramorovaným papírem, hřbet je vyztužen modrým plátnem (slepý). V levém horním rohu přední strany desek identifikuje svazek zelený knihovnický štítek se signaturou a pod ním bílý štítek se signaturou trezorovou (Cg 71). Knižní blok je do desek vsazen na pruhu plátna v předsádkových listech z lakovaného hnědého papíru, na předním přídeští jsou připsány signatury a další knihovnické značky. Exemplář má zachovánu obálku ze světle zeleného tenkého papíru, přední část před knižním blokem, zadní část za ním. Černou barvou tisku je v horní části první straně vysazeno jméno autora (tučné bezpatkové verzály), titul sbírky (zvětšeně) a podtitul Básně (obyčejné verzály) rámovaný dvěma koncovkami ve tvaru květu. Čtvrtá strana obálky nese tiráž s uvedením čísla svazku knižnice: Knihovna 20 Moderní revue 20 Nákladem vydavatelstva Moderní revue Praha 32 Poštovská ulice 32 1898 Tiskem Em. Stivína v Praze - II. Všechna práva vyhrazena (verzály, černý tisk). Na patitulu je na osu strany vysazen titul sbírky patkovými verzálami, zde též otisk kulatého razítka s císařským dvouhlavým orlem a textem ve vnějším mezikruží: Bibl C. R. Publ. & Univers. Prag. (verzály, stejné je i na stranách [3], 26 a [33]). Tiráž na straně [2] je tištěna patkovými verzálami, zarovnána do bloku, jednotlivé údaje jsou oddělovány hvězdičkou, číslo svazku není vypsáno. Rovněž na titulním listu jsou všechny údaje vysazeny do bloku (patkové verzály) v horní části strany a rozděleny hvězdičkami. Frontispis z ručního papíru vlepený proti titulnímu listu nese Hlaváčkovu mědirytinu s motivem kostlivců na pusté pláni. Jednotlivé básně jsou vysazeny tak, že první strofy začínají na dolním okraji stran a pokračují na straně násleující. Paginace je provedena v zápatí na ose arabskými číslicemi. Exemplář je v poměrně dobrém stavu, jen obálkové listy jsou uvolněny z vazby.

Formát: 134x105 mm

Zdroj. signatura: Národní knihovna ČR, Praha; 54 K 1354

Mstivá kantiléna je poslední sbírkou vydanou v Moderní revui roku 1898, několik týdnů před Hlaváčkovou smrtí. K určení doby vzniku básní i sbírky jako celku viz především Epilogomena k Hlaváčkovým Žalmům Antonína Hartla (soukromý tisk, 1936). O dva roky později vydala Knihovna Moderní revue, redigovaná Arnoštěm Procházkou, sbírku podruhé ve svém svazku 28. V roce 1905 uspořádal Arnošt Procházka poprvé Spisy Karla Hlaváčka jako první svazek edice Čeští autoři vydávané Kamilou Neumannovou. Kromě sbírek Pozdě k ránu a Mstivá kantiléna zařadil i oddíl knižně nevydaných básní, v reedici byla tato podoba Spisů vydána ještě v roce 1915. Třetí samostatné vydání pořídila roku 1910 opět Moderní revue s autorovým portrétem od Jana Štursy a čtvrté samostatné v roce 1916 (52. a 61. svazek Knihovny Moderní revue), další roku 1925 Průmyslová tiskárna jako první svazek edice Biblion. V roce 1930 pak byla sbírka otištěna v rámci Díla Karla Hlaváčka (svazek 2 nazvaný Básně), připraveného Antonínem Hartlem. K 50. výročí Hlaváčkovy smrti Mstivou kantilénu vydal Svatopluk Klír v roce 1948 jako 25. svazek edice Zodiak s ilustracemi František Tichého. Podesáté vyšla sbírka jako celek v souboru Básně uspořádaném Zinou Trochovou roku 1958 (SNKLHU, edice Světová četba, svazek 168; se sbírkou Pozdě k ránu, výběrem ze Sokolských sonetů a Žalmů a dalších knižně nevydaných básní). Táž editorka připravila sbírku i v roce 1964 ve 43. svazku edice Skvosty SNKLHU (s Mstivou kantilénou; ilustroval Jiří Svoboda). Samostatně byla roku 1966 vydána v Československém spisovateli opět s ilustracemi Františka Tichého a znovu tamtéž roku 1974, v letech 1992 nakladatelstvími Volvox Globator a 1993 Kentaur. Pod titulem Budu snít marně byly v roce 1998 péčí Ziny Trochové publikovány sbírky Pozdě k ránu, Mstivá kantiléna a Žalmy (Mladá fronta, edice Květy poezie, svazek 20). V roce 1999 byl v brněnském nakladatelství Šimon Ryšavý vydán svazek obsahující sbírky Pozdě k ránu a Mstivá kantiléna a roku 2001 v nakladatelství Ad fontes svazek Pozdě k ránu. Mstivá kantiléna. Žalmy (Blansko: Bohumil Hanák, edice Pezie, svazek 3). Ve formalizovaném zápisu titulu aktualizujeme hláskovou podobu ve slově kantiléna. Znění tiráže pro Údaje o knize přejímáme ze strany (31(. V první básni měníme podle současého úzu verzály na začátku strofy, v níž věta pokračuje ze strofy předchozí, na minusky. Plně přejímáme hláskovou kvantitu (kantilenu, schvalně, jizlivý, nezavzdýchá), alternace ve slovním základu (zasili) a výpustky (mhavý, mlčelivé). Zachováváme posuny paradigmatu substantiv (genitiv plurálu perle, akuzativní pěstě) a slovesných tříd (nevzeplá) či nezvratně užité dítky hrající na lučině. Nevstupujeme ani do pravopisných odchylek od dnešní normy: psaní cizích slov (bassové), distribuce s - z v předložkách a předponách (s večera; spocenou), hranice slov v písmu u rozděleně psaných příslovečných spřežek (na večer, po kradmu - ale i uprostřed), rozlišení i - y (kirie) nebo -mě- namísto -mně- (vzpoměli). Respektujeme čárku před spojkou a ve slučovacím poměru, vkládáme však oddělení vokativu (srov. oddělené a neoddělené vokativy na s. 7-8). Nenahrazujeme minusku verzálou za vykřičníkem, který zvýrazňuje části věty, a má tak oslabenou ukončovací funkci (s. 24, ř. 3 zdola, s. 14, ř. 7-8: Oh, mstivé ty tváře! oh, divoké, bassové hlasy! - / teď chorál mu řvali! a posměšný chorál (však lhavý),). Na s. 16, odst. 1 zdola měníme pořadí trojtečka - koncová uvozovka.