V

V
Kol vychrtlých tváří jim ovlhly zcuchané vlasy – (den celý byl mhavý, i večer byl smutný a mhavý) a ačkoli k osmé juž mohlo být na věži asi, a večer byl tentokrát nezvykle smutný a tmavý – přec čekali všickni, a čekal i úsměv jich lhavý. 13 Ve shrbených krcích svých divoké krotíce hlasy – a na zhublých tvářích svých jizlivý úsměv (však lhavý) a vyzáblé pěstě své pod pláštěm sevřeny asi: tak v podloubí stáli již s poledne, hlava dle hlavy... Pak odbilo pomalu... Hodina soudu a spásy... A pacholci táhli ho v kleci tmou nad jejich hlavy. Oh, mstivé ty tváře! oh, divoké, bassové hlasy! – teď chorál mu řvali! a posměšný chorál (však lhavý), neb lhalo-li všecko – byl posměch jich nejvíce lhavý! To bylo, když večer byl pustý a nezvykle smutný a tmavý. 14 VI
Mí bílí a naivní barbaři! Toto píši Vám, já Rusý! Hledejte pilně na smutné své pouti dvě oči, dvě zsinalé a mlčelivé oči. Šlo Vás již mnoho lhostejných kolem nich a bylijstebyli jste vždy tupí a bezcitní k těm dvěma nešťastným očím. Já za- 15 stavil se včera před nimi v dlouhé, tiché modlitbě – a když jsem vzpomínal i Vás – ony si mlčky a dlouho stěžovaly. Protož hledejte je ve snech svých, hledejte je ve starých modlitbách, hledejte je v písních básníků zádumčivých a zapomenutých... Tam ještě nejspíše najdete je. Bělma jich chorobně zažloutla a stříbro jich pohledu časem začernalo. Je v nich tisíce skloněných vesel, kopí a polnic... Zachvíte se před nimi, neb je hrůza v nich, mí barbaři bílí! Jen nebuďte nikdy lhostejni k pohledům, které potkáváte u cest, žalující. Snad setkáte se při plavbě s nimi na stěnách rodinné kajuty v plachetní lodici, děděné z otců na syny a vnuky. Bývají tam hranaté, doggovité hlavy s nekonečnou něhou malých zašedlých očí, očí ironických, jaké mají jen Vlamové... Mějte úctu k nim, neb oči ty zsinaly zvláštním nádechem žluti a bázlivé jsou od stálého hovoru vln, tlukoucích na boky lodi... Neb zajděte mezi nejmenší a pozorujte dítky hrající na lučině. Ty zvláště pozorujte, které se s ostatními neveselí a netrhají ani kohoutky, ani sasanky, ani mák plápolavý, ale bloudí zamlkle vysokou travou u bažiny, zastavujíce se, jakoby v rozpacích, nad trsem bolehlavu. (Očinka dlouho jim páchnou pak hořkou a smrtící vůní)......) A za sychravých, vlhkých odpolední, kdy všecko má vůni vlhkého písku a pobřeží bývá 16 opuštěné, a moře lhostejně vlny přehazuje, vyjděte na mělčiny. V zelených vlnách zářívají krásné a veliké oči důvěrným přísvitem mléčné perle, vržené vlnou. A nic není nad jejich smutek, nic nad jejich mlčelivost. (Vzpomínáte na krásnou legendu o delfínu, již jsem Vám kdysi vypravoval na jezeře? A na zakletého básníka vzpomínáte, jehož celý život byl jedinou jásavou hymnou ku slávě Moře?) Něha písně vyvětrává, její zlata vyblédají – a nic není smutnějšího nad smutek těchto dvou očí, očí básníka zakletého. Budete-li však míti dosti síly a odvahy, mí barbaři bílí, trvejte za nocí smutných a bezútěšných při zavřených dveřích na modlitbách. A až světlo ve svítilně vaší blednouti počne a srdce vaše bázní počnou se chvíti a ruce vaše uslábnou strachem při modlitbě – vrhněte spěšný pohled do očí svých zrádných a hlubokých, jež umí lháti víc než sen, víc než stará modlitba nebo píseň básníka zupomenutéhozapomenutého – a zachvíte se. Potkáte tam v hluboku oči, cizí dvě oči, oči ironické a zrádné, jež zbojácněly od stálého hovoru vln, tlukoucích na boky lodě – a setkáte se tam s cizími příliš hořkými pohledy dvou očí, jež uzrály příliš brzo a jimž se neslibuje dlouhého života, neb páchnou hořkou a smrtící vůní bolehlavu. A až na dně, tam v hluboku, kde všecko má pronikavou vůni vlhkého písku a 17 kde moře v zelených vlnách lhostejně rudé skabiosy přehazuje, budou na vás civěti dvě oči, oči básníka, jehož život byl jediným slavnostním výkřikem ku chvále Moře a jehož píseň dnes vyvětrává a zlata vyblédají. Oh, slitujte se nad mlhou všech těchto očí! A nemoudří! – Jen v sobě hledejte, v sobě, když sen, staré modlitby a básníci málo budou vám lháti. 18