CO NA POLI VYKVETLO
VERŠE
KNIHOVNY LITERÁRNÍHO KRUHU SVAZEK ŠESTÝ
[3]
Příteli
R. F. ŠIMKOVI.
[5]
ŽIVOT A KNIHY.
Bylo jí teprve patnácte let –
takový doposud v poupěti květ.
Ještě jak dítě jen ve snách a v touze
nesměle dívá se v budoucnost pouze,
v divný se úkradkem ohlíží svět.
Život, ach, život! co čeká tam na ni?
Chtěla by drobounkou bázlivou dlaní
na mžik jen záclonu zvednout,
dychtivě do tajů života hlédnout!
Co znala? obzor jen nízký a chudý –
tak jako děcko ji hlídali všudy,
cítila pouta, jež dávno ji hnětla,
chtěla by prchnout z nich. – Knížky, jež četla,
byly tak úzkostně vybrány.
A ví přec, družky že její už v taji
zamilované čtou romány
a dle nich v hlavičkách jiné si tkají.
A ona? lítost jí zachvěla rtem –
ona jen stále je dítětem.
Tak se jí zachtělo románů těch,
pročíst ty nejhezčí na pospěch
a tak z nich – Bože můj! – některý prožít!
V srdéčku začaly touhy se množit,
až se jí zatajil pod hrudí dech,
až se jí tvářičky zarděly krví –
chtěla mít také svůj románek prvý!
V knihovnu otcovu tajně se vkradla.
Co tu je všelikých srovnáno knih!
až maně úzkost jí do srdce padla.
Co tam as divných je příběhů v nich!
čte plaše názvy a neznámá jména –
jakási zahrada zapovězená. –
Po knize sáhla. Však je-li to hřích?
Kterou? Vše jedno – nejbližší zdvihá.
O lásce román to byl –
taková moderní nervosní kniha!
7
Začala číst. Však před zraky mihá
se řádka písmenek a do všech žil,
jakoby oheň jí žhavý se lil.
Krev stoupá v líce jí, srdéčko buší,
budí se plaché sny v mladičké duši.
Najednou zlekána pozvedla zrak.
Kolem se rozhlédla. – Ve soumrak
pokoj už halil se – večer se blíží.
Náhle ji samota leká a tíží,
strach jakýs srdéčko jal.
Zdá se jí, kdosi tu zakašlal,
slyší dech. – Celá se otřásla mrazem
a kniha z rukou jí upadla na zem.
Skočila zděšeně. A hle, teď!
Viděla: podepřen o bílou zeď
stařeček stál tam, tak vyzáblý zcela,
šedá se hlava mu chorobně chvěla,
trpký a studený úsměv mu hrál
na lících svraštělých. Bez hnutí stál,
jen na ni hleděl. Hrůza jí náhlá
sevřela srdéčko a hrdlo stáhla.
Co stařec hledá tu? či je to sen?
Oči už promnula dlaní si hebkou.
Z hluboka kašlaje, přikrčen,
kývaje rozvážně třaslavou lebkou
zří na ni neznámý stařeček ten.
Zaskuhral skřipavě: – „Vím, že tak málo
ještě mne, miláčku, znáš,
přece však někdy se o mně ti zdálo?
ale ty dětské a bláhové ještě sny máš.
Jsem život. Častokrát dolétl ke mně
ze sna tvůj toužný hlas s otázkou jemně.
Proč jsi mne volala? a co mi chceš?
přijdu dřív, nežli se naděješ!“
S úsměškem slova ta zněla.
„A tys mne, dětino, hledati chtěla
ve spoustě papíru, v knihách těch,
8
v básních a vysněných románech?
Oh, já jdu bez frází a bez okrasy!
Chtěl básník mnohý mne vykreslit asi,
však básník je básník, snad pravdu ti poví,
však v klamných obrazech a mnohými slovy.
A já jdu bez frází a bez okrasy.
Snad už si románek v hlavičce spřádáš,
takový, jaké tam kresleny jsou,
nějakou idylku milostnou?
prožíti nějakou žádáš?
Počkej jen, bláhová, něco vím –
chceš? Kousek tajemství prozradím.
poslechni:“
Bezděky zděšena
skrčila útlounká ramena.
„Děvčátko znal jsem – jako jsi ty,
takový kvíteček nerozvitý,
s modrýma očima, plavými vlásky,
se srdcem rozchvěným tušením lásky.
V tajemství života také tak
všetečně chtěla již hlednout,
záclonu maličko zvednout.
Románů čtením si kazila zrak.
Snů měla mámivých pod skrání,
dech jara, hvězdy a růže.
A potom přišlo to, – Zklamání.
Myslíš, že jiného přijít cos může?
Studentské lásky sen naivní –
rozkoše – sama víš – není v ní,
zmizí jak ve větru obláček pouhý,
zbudou jen rozbolavělé touhy.
Pak první zhýralec bez citu,
který kdes potkal ji, ubohé dítě,
jak pavouk ledový z úkrytu
zapředl ve své ji sítě,
omámil, srdce jí vyssál,
jed v duši zanechal, který tam hnisal
a mládí celé jí, radost a smích
9
na vždycky otrávit stačil.
Hluboko v očích setmělých
němý jen smutek se zračil.
Ale ne! – na venek nesměla
přiznat, co potají trpěla,
protože ještě prý život ji čekal!
„Jsi mladá,“ řekli jí, „očka si nekal!“
Poslechla tedy. A dočkala se:
Však to byl konec již. Po kteréms čase
hodný muž našel se, – vysoký úředník,
vážný a rozumný. Otci se líbil.
O lásce nemluvil, – bohudík!
Štěstí a bohatství, všechno jí slíbil. –
Poslechla tedy a šla s ním k oltáři,
spanilá, mladá. Šla s klidem na tváři
a v srdci ticho už. – Oči jen zvedla,
z chrámu když vedli ji. A po mě zpět
zrakem se zlekaným poohlédla.
Povzdechem tichým se zachvěl jí ret:
„Živote! Živote! kde že je všecko,
co jsi mi sliboval? Kde že je květ
mladého srdce? snů blažený svět?“
Ne! já nic neslíbil! Bláhové děcko,
to sobě sama tak slibovala,
sama si o štěstí pohádku lhala,
vlastním se klamala v životě snem!
Ne! já ne! já nikdy neslibujineslibuji,
naději nedávám a neberu ji.
Co chcete ode mne? jsem jaký jsem!“
Skřípavě znělo to do šera –
ve stínu knihovny příšera
stařeček směje se kašlavý,
jako když pohádku vypráví.
„A to je všechno! Tak! Děvčátko mé,
ještě jsi přespříliš nevědomé,
myslíš, že život je zábavná kniha,
románek se zlatou ořízkou,
10
kde jenom jiskrami láska se mihá,
kde touhy a vášně v pozlátku jsou –
má milá, takové romány lhou.
Uměním zkrášlené kapitoly
v pravdě jsou všední tak docela!
skoro bys dočísti nechtěla,
raděj bys knížku již zavřela –
a srdce při tom jen bolí.
To jsem ti říci chtěl, hotov jsem již.
Já vím, že slova mi neuvěříš.
Matičky zeptej se – poví ti,
jak smutno a těžko život je prožíti.
Jak smutno a nudno až k zoufání,
než vlasy zbělají na skrání.
Zná ona tuším tu pohádku
o modrookém děvčátku.
Slyšíš? jde po síni, za chvilku
vejde sem. S Bohem buď, andílku,
pamatuj na radu moji!“
Stařeček usmál se. – Jako sen
v šeru se rozplynul přízrak ten.
Ve dveřích maminka stojí.
„Ty! ty! ty! děťátko, zase tak
nad knihou zbytečně kazíš si zrak?“
„Maminko! maminko!“ objímá
dítě ji ručkama bílýma.
„Co je ti?“ –„Maminko! – řekni jen:
šťastnou přec byla jsi v žití?
nebyl tvůj život jak zmařený sen,
z něhož se nemožno probuditi?“
A hledla mamince do očí.
Cos tam jak jiskerka proskočí,
ale jsou klidné zas, ticho v nich
v těch modrých studánkách vybledlých.
Co u dna za léta stopeno,
všechno je mrtvo a smířeno. –
11
„Děťátko bláhové, co že to díš?
jaké si otázky vymýšlíš?
život a štěstí? co trápí tě zase?“
– maminka dobrácky usmívala se –
„Hle, jaká starost! Můj broučku, mé zlato,
kdo myslel by na to?“
12
OBRAZ.
Černá noc v oknech se tměla,
ticho kol v kapli je klášterní –
svatí a světice spí –
věčná jen lampa se v temnotě chvěla.
Třaslavá, zlekaná zář
upadla na oltář.
Paprsky, sotva se vzňaly,
klesají, zlomeny mrou
studenou zality tmou.
Černými vlnami stíny se valí;
kadidlo zatuchlé cítit je v nich,
těžký čoud voskovic spálených. –
Potem a slzami kajícníků
nasycen dusný je vzduch,
chvěje se ozvěnou pláče a vzlyku,
kterého neslyšel Bůh.
Před peklem, před tresty věčnými strach
čpí tady v příšerném tichu,
na sochách světců spí stoletý prach,
po dlažbě šlápoty hříchů.
Na tvrdých dlaždicích znatelny jsou
hluboké otisky kolenou.
Až k cihlám červeným otlučeny
hlavami kajících vlhké jsou stěny
a s kříže i se dřevem vylíbány
Kristovy rány. –
Slyšíš-li? Z daleka plíživý krok!
V podzemních krytbách se ozvěna budí,
dunivý hukot jak v chorobné hrudi.
Němého ticha se zastavil tok.
Stíny se rozprchly klouzajíce
po zdích a po sloupech kamenných
před žlutým plápolem voskové svíce.
Za dutým ohlasem kroků svých,
za proudem světla jde hubený mnich.
Úzkost je nějaká v jeho líci,
13
rty úzké, zelené, mrtvy jsou. Však
vytřeštěn horečně do tmy je zrak.
Na oltář postranní postavil svíci,
v prsa se udeřil. Skroušeně
na stupně poklekl. Sepjaté ruce
nad hlavou zalomil v divoké muce.
Pozvedl oči. Hle, na stěně
obraz tam zčernalý visí.
Plátno je spuchřelé, stoletý prach
vyplnil trhliny a zavál rysy.
Sotva že proniká úběl a nach:
to tváře, to čelo, to žhavý ret,
do stínů pohozen lilie květ,
kol rukou růženec, kajicný šat
hrubými provazy na boku spjat. – –
Mnich hledí a hledí bledý a něm,
zorničky šíří se, strach v očích plá mu.
Ten obraz oživl v červivém rámu
jakoby prozářen plamenem!
Ve stínech tesklivých mladá je žena
kající Magdalena.
Hrubý šat žíněný. Po něm jen
vlas jako hedvábí rozhozen.
Hle, vidíš, jak prsty její
kuličky růžence propouštějí?
Ty bílé prsty se chvějí!
Čte v knize. Oči má sklopeny,
v řasách jen jiskerky svítí.
Můj Bože, víčka-li pozvedne, plameny
z jisker se vznítí!
Na tvářích, na hrdle pleť je tak hebká
a rtíky purpurem žhou. –
Tam někde ve stínech u nohou
zažloutlá válí se lebka. – –
Svíčka jak v průvanu plápolá,
stíny snad ožily dokola?
Jakoby po koutech tmavých se chvěly
pavoučí sítě tam zčernalé. – – –
14
Rukama zalomil zoufale,
v prstech až klouby mu zapraštěly.
Naslouchá. – Němy jen stíny se plíží
po stěnách, po sloupech kol.
Mlčí v nich utajen zkrušený bol,
zduseny vzdechy jsou. Ve starém kříži
červotoč hlodá jen v tichu
jak živá výčitka hříchu.
Slyš! náhle z daleka tlumeně
struna se ozvala. Loutny kdes hrají,
veselé hlasy jim odpovídají.
Mnich hledí na obraz upřeně,
Tam zní to! Však on ví! – Určitě slyší
pohárů cinkot a zpěvy a smích! –
A jestli hlahol se na chvilku stišístiší,
rozezná slova – oh, jaký to hřích! –
písnička světská a rozpustilá
s loutnami do ticha zazvonila,
pod klenbou svatyně proklouzla v taji,
pochmurné stíny jí naslouchají.
Jak sladce loutny tam hrají!
Tak bylo včera, tak dávno už bylo,
peklo jej zahubit usoudilo!
Při jeho modlitbě večerní
ty struny a zpěv mu do ucha zní,
matou jej v modlitbách, mučí jej. Vždycky
přehluší modlitbu zpěv bacchantický,
smích ženský sladký a mazlivý
a cinkot pohárů zvonivý.
Kdo hříšný směje se? Kdo ruší
posvátné ticho tu výskotem svým?
Mnich bledý naslouchá rozechvěn. Tuší –
Vzhůru zří k obrazu pohledem strnulým.
Na plátně černém a rozpukaném
stíny se pozvedly. Pod nimi
svitlo to perlami drobnými
ve vlasech, na rouchu zlatotkaném.
A v rámu – jak by se díval mnich
do komnat plamenem zalitých –
15
žena se pozvedla v rozkvětu krásy.
Zvlněné kadeře rozplétává si,
ramena svítí jí obnažená.
Kajícné roucho své shazujíc
z hluboka oddýchá, nach barví líc,
hříšnice stojí tu, – Magdalena.
A flétny jásají, poháry zvoní,
dech jakýs omamný z těch vlasů voní.
Mnich s hrůzou udělal před sebou kříž.
„Jak, hříšný přelude, mne děsit smíš?“
Dvé očí palčivých naň přímo hledí,
rozkoš je opojná a hřích je v nich.
Úsměv mu jedinou odpovědí
a jásot akordů divokých.
Ve starém rámu tom červotočivém
postava živá se povznáší divem,
vlas dlouhý mrakem se rozletá,
zasténal: „Oh, já vím! – Prokletá
myšlénka toho, kdo obraz ten tvořil!
Oživl dávný hřích a vina stoletá!
Jak malíř do barev štětec svůj vnořil,
na duši zapomněl, na svoji spásu,
viděl jen mámivou a hříšnou krásu.
Ďábelským přeludem opojen,
pod roucho kajícné skryl chvatně jen
to teplé, bílé a zářící tělo,
které se vášnivou rozkoší chvělo,
myšlénku proklatou, hříšný svůj sen!“
Zde stojí hříšnice před pokáním!
Dlaň zvedla průsvitnou ke třpytným skráním
a stíní hluboké zřítelnice
před světlem kmitavým voskové svíce. –
„Proč hledíš na mne s tím nestoudným smíchem?
Kaj se! ty stížená smrtelným hříchem
na místě posvátném jak státi smíš?
16
božího hněvu se nebojíš?
Ten oděv se zlatem – strhni jej,
perly své zahoď a rozdupej!
Poklekni! kaj se!“ – Však loutny mu jen
sladčeji zadechly v příšerný sen.
A z rámu jakoby hříšnice mladá
zlehka se sklonila níž,
proud vlasů rozpuštěn vlnami padá,
přelil se přes okraj oltáře již. –
Mnich zved’ se. „Do prachu padni a v zem
bij čelem v pokání strašlivém!“
Vztýčil se nad oltář. Zrak hněvem plá mu,
prudce se zachytil černého rámu.
Vztáh’ svoji suchou pěst. „Do prachu, dím!“
Za vlasy schvátil ji. A jasně cítil,
jak žhavý proud se mu po rukou řítil.
To vlasy hedvábné s lechtáním mazlivým
hubené ruce mu otáčely,
v kostnatých prstech se províjely
hladké a kluzké a vůně plny. –
Zřel na ty černé a laskavé vlny
a hrůza jala jej. Snažil se vytrhnout
páže své z hrozných těch pavoučích pout.
Cítil, jak rve je. Však na rukou lpěly,
nemohl sprostit se. Rval je a rval,
zpět o krok ustoupil zesinavělý,
rámu se chytit chtěl, zakolísal,
zpět padl na dlažbu. Zatřeskla hlava
o kámen dunivě. A těžkou tmou
oči se zalily najednou.
Ale jen na chvíli. Bolest ho žhavá
ze mdloby vzbudila. Ruku svou zved’
ke skráni zraněné a plaše hled’
k obrazu do výše. Byla tam. Němá,
v kajícném rouchu svém bez hnutí zas,
na rtech a na lícich úsměv jí shas’,
pod pletí sínavou krve snad nemá.
Oči jsou nevinně sklopeny,
ve stínu dlouhých řas uhasly plameny,
17
na rukou růženec a prsty její
kuličky z klokoče propouštějí.
Ale on vykřikl: „Ne, hříšná ženo!
Ó ne! mne nezklameš! já vidím hřích
ve zracích nevinně sklopených,
tvé čelo hanbou je poskvrněno!
Nezklameš!“ Zasténal. „Do prachu strhnu tě,
za vlasy povleku k pokutě!“
A chtěl se pozvednout. – Co že ho víže?
Po údech mdloba a v hlavě ta tíže
a páže jako když spoutány jsou
těsnými okovy. Uhádl: na rukou
ještě mu lehounké vlasy mu lpěly,
nijak se nemohl vyprostit z nich,
z těch hebkých pavučin prokletých!
Praménky teplými ovíjely
suché mu prsty a svraštělé dlaně. –
Krev z čela tekla to potichu na ně.
18
MOR.
Z močálů kalných, z mrtvých vod
příšerný stín se zdvih’,
mlhami plížil se, noční tmou,
kol chatrčí se mih’.
V komůrky vesnické zákeřně vpad’,
do ulic města i v knížecí hrad.
Kudy se plížil, luční květ
zežloutl, vad’ a mřel,
do brázdy skřivánek upadal,
než peruť rozevřel.
A vadly růže i za ňadry děv,
kudy se ubíral příšerný zjev.
Pod hrudí utich’ srdce tluk,
ve zracích oheň zhas’,
a člověk padl a umíral,
jak podseknutý klas.
Na loži, u stolu, na cestě kdes,
sotva že vzdychl a bez ducha kles.
Nepomoh’ lék ni modlitba,
opuštěn boží chrám,
s hostií v rukou tu na oltář
kněz mrtev padl sám.
A hrůza za hrůzou se šířila dál,
do zlatých síní, kde panoval král.
Dvořané zbledli, zbledl král,
udeřil na meč svůj.
„Kdos věrný, spěš ke mně do hradu
a po boku mi stůj!“
Shlukli se rytíři kolem jak zeď, –
morový přízrak sem nevnikne teď? –
Na hradě pevném bylo to,
mosty jsou zdviženy
a děla ležela na hradbách
a brány zazděny.
S cimbuří dohlédla bedlivá stráž
po celém království k hranicím až.
19
A vidí, vidí: po kraji
stín příšerný se táh’
bez cíle – všude, kam vykročilvykročil,
květ vad’ mu ve stopáchstopách,
a kde si na prahu chatrče leh’,
tam za ním zůstal jen zoufalý vzdech.
Na baštách stáli rytíři, –
nabita děla již. –
Stín strašný plížil se po kraji
ke hradu blíž a blíž.
Černala hrdla se bronzových děl,
z doutnáků bílý dým vzduchem se chvěl.
V brnění stáli rytíři
opřeni o kopí,
zality vodou se třpytily
hluboké příkopy.
Pták ani motýl nepřelét’ snad
přes hradby žulové v zavřený hrad.
S nejvyšší věže vesele
královský prapor vlál, –
s princeznou mladou a spanilou
s cimbuří hleděl král.
„Neboj se, dceruško, já klidný jsem,
nevnikne morová nákaza sem!
Nikdo ji přenést nemůže,
zazděny brány jsou,
pták ani nezkusí přeletět
přes hradbu vysokou.
Po baštách přechází věrná mi stráž,
buď klidna, v bezpečí stojí hrad náš. –
Proč bledá jsijsi, má princezno?“
ještě se dcery ptal.
V tom dole na cestě pod hradem
zněl koně prudký cval.
Chřestily oblázky, duněla zem –
kdo tryskem šíleným přijíždí sem?
20
Mladičký rytíř letí to
o závod s vichřící,
ke hradu z daleka upírá
své zraky zářící.
Ale stín smrtí mu v zápěti již –
„Má dcero, proč s takovou hrůzou tam zříš?“
Kůň uštván, zpěněn, ze slabin
krev černá kane mu
a jezdec opouští otěže, –
bůh pomoz bídnému!
Doletěl k příkopu, zdvižen je most, –
ne, branou neprojde zemdlený host!
Neprojde! Morem zachvácen,
na čele smrti znak,
na kraji příkopu s koně kles’
a kalný zvedl zrak. –
„Neboj sese, dceruško, k příkopu jen!
dál přes něj nemůže, ni jeho sten.
Svíjí se v prachu, zmíraje
vryl prsty v černou zem,
jen zraky horečkou planoucí
upírá k tobě sem.
Usmál se a ztěžka pozdvihl páž –
Kdo je to, dceruško? zdali jej znáš?
Proč se tak chvěješ, dítě mé?
proč zesinal ti ret?
Pojď – sejdem. Na boj ten smrtelný
je smutno pohlížet.
Pro bůh! co značí to? než mrtev pad’pad’,
polibek poslal sem – a tobě snad?“
Zalkala. – „Otče!“ zasténá,
„toť milý můj tam kles!
Polibek doletěl přes příkop
a pozdrav Smrti nes. – –
Mor je tu!“ vykřikla. Selhal jí hlas,
na dlažbu padla, jak podťatý klas.
21
NAD HROBEM MLADÉHO PŘÍTELE.
Hledal jsem přítele z minulých dob. –
Za zídkou hřbitovní zarostlý břečťanem a travou svěží
našel jsem zapadlý hrob.
Zde tedy neklidná hlava ta leží!
Ubohý příteli! nerušen
v poklidu dřímáš tu poslední sen.
Po trpké klopotné cestě svoji
vysílen padl jsi v nerovném boji –
ten klid je zasloužen! – –
Klidný sen? možno-li? Pod sirou zemí
spát klidně s jizvami a s ranami všemi
a s rozbitými nadějemi?
Z té hlíny studené nad tvojí hlavou
hrst květů proráží, dusivou travou
břečťan se prodírá plazivý –
Každý stvol, lístek se s námahou zvedá,
o místo bije se a světla hledá,
nad zašlý pažit, který už práchniví,
spleť nových stébel se o překot tyčí,
svijí se, tlačí se, vzájemně ničí.
Boj všady s horečným napjetím sil –
Kde klid by byl?
Klidně spat? – Možno-li v siré té zemi
s churavým srdcem a ranami všemi
a s rozbitými nadějemi?
22
CO JEŠTĚ HLEDÁTE ZA BRANOU SMRTI?
Ne, nic tam není,
jen klid a zapomnění.
Bláhoví, kdo se dětinskou pohádkou baví,
v blankytu nebe si staví,
peklo a ráj –
o Bohu nejvyšším předou si báj,
že pilně naslouchá každému stesku,
v záření duhy a v plamenech blesků,
ten jejich Bůh!
Kde jaká modlitba se rtů se chvějechvěje,
nakloní sluch,
z daleka naslouchá bzučení much – –
Hahaha! kdo se to směje?
Jsou srdce ubohá, slabá a měkká,
která vždy věří,
že na člověka
tamtam, kde se za hrobem stín Hrůzy šeří,
odplata čeká
a život nový.
Naději loví –
To jenom bludička ve tmách se chvěje
nad hrobem jich –
Hahaha! Kdo se to směje?
Jaký to příšerný a trpký smích!
Ale vy ubozí, životem štvaní,
podobni zoufalé znavené lani,
za kterou s vytím se pustili chrti –
s důvěrou projděte tou bránou Smrti!
Tam nic už není,
jen klid a zapomnění.
23
VE TMÁCH.
V zasmušilých lukách přes bažiny
s vůni trávy svadlé táhly temné stíny.
Mrtvé černé stromy v šero čněly,
v nebi prvé hvězdy slabě zahořely.
Ticho. Jenom rákos šeptem šumí.
Labe jde tam skryto, v šeru kroky tlumí.
Zašplouchala voda. Snad tam kdesi
vyplul vodník, sítě na olšiny věsí.
Můra padla v květy, jež se chvějí,
světélkují ze tmy velké oči její.
Teskno. V šeré dáli ve hluboku
smutek jakýs leží – svých se bojíš kroků.
A teď náhle, ze vzdálených polí
tesklivým tím šerem píseň zahlaholí.
Sloka veselá a hravě živá –
na protějším břehu děvče si to zpívá.
Mladistvým a zvučným hlasem pěje, –
cítíš, jak to srdce radostí se chvěje.
Píseň mladé lásky zní to v dáli! –
A noc němá byla, stíny kolem stály.
Zdálo se, že mlčky naslouchají
hluboké ty dálky, v kterých žal se tají.
A hlas mladý svěží ve tmě oné
zapadává, mizí, bez naděje tone.
V temno do hluboka padá, padá –
cosi jak by stisklo dívčí ňadra mladá.
Klesá hlas a v polou tichne píseň.
Cítíš, jak tam v onom srdci roste tíseň,
jak tam v mladou duši tma se vtírá,
jak se úzkost plíží, bílé hrdlo svírá. –
A noc černým proudem němá plyne,
píseň utonula – nedopěna hyne.
Tma ji udusila, černé stíny.
Ticho, teskné ticho vane ze hlubiny.
24
PODZIMNÍ VEČER NA LABI.
Hvězdičky první se zaleskly tmou. –
Pěšinou po břehu za olšinou
milenci v němém objetí jdou.
Je večer tichý a prochladlý.
Hvězdy se na vlnách zrcadlí.
Do tůně pod břehem zapadlý
vrbový černá se kmen.
Vodník tam sedí a směje se tiše
ve stínu v kořání přikrčen,
do skřehlých dlaní si dýše.
Proudem cos přeplulo uprostřed pěn.
Mrtvá to byla,
dívkadívka, co včera se utopila.
Slzičky s očí jí vlna smyla.
25
NEVĚSTA.
Tak mladá ještě – a prodali jste ji,
mládí i krásu i lásku její!
Starci jste, bohatci dali ji v plen,
zmařili bez citu májový sen!
A půjde ubohá poslušně k němu,
v bolesti zamlklé s Bohem dá všemu,
s Bohem dá nadějím, s Bohem dá snům,
odvést se za mužem v cizí dá dům.
Jak služka jeho tam znavena prací
skromničká, zlekaná a v resignaci,
s povzdechem zoufalým na bledých rtech
děti mu povije v bolestech.
A svadne mlčky, jak vadne květ mladý –
Však v nocích červnových, kdy ze zahrady
dech růží zavane do oken,
na loži vzbudí ji horečný sen.
A bude nadarmo jej zažehnávat!
Po trudu denním se bude jí zdávat
o plachém polibku, jediném,
tak nesmělém a dětsky nevinném,
který jí před léty z večera v žertu
učitel mladičký uloupil se rtů –
a bude hořce ji v neklidných snech
pálit ten polibek na svadlých rtech.
26
ŠTĚSTÍ.
Štěstí je rozmarno, jak srdce dívčí.
Toužíš-li po něm, jen plaše se mihne,
duhová křidélka zlekaně zdvihne.
a prchá a skrývá se v mlhavou dálku,
dychtivá ruka ho nedostihne.
Marně je člověk zoufale hledá,
marně je honí, chytit se nedá. –
A jindy potkáš je, kdy ani netušíš,
vlídně ti pokyne a samo jde ti blíž
a k tobě pozvedá své oči upřímné
a samo prosí tě: „Chytni a vezmi mne!
chtěj jenom, bláhový, a budu tvým,
šťastným tě na věky učiním!“
A člověk hloupý se odvrátí jen,
odkopne štěstí pro jakýs’ bláhový sen.sen,
v mlhách a v oblacích štěstí své hledá
a běží za tím, co chytit se nedá.
27
BŮH.
S nebe hledí k zemi zamračen a němý
starý Bůh,
pod nim bitev vřava, ohňů výheň žhavá,
střelbou zem se chvěje, nářek plní vzduch.
A z údolí smrti zvedají se ruce,
zvedají se hlasy v zoufalství a muce:
„Tvá vůlevůle, Pane!
Tys tomu chtěl a celý vesmír plane
a duní zem,
svět starých snů se zřítil s rachotem
a z rumu, z krve, z popelu a z hrobů
čekáme novou dobu,
tajíme hrůzou dech
v zoufalství, v žalu, v úzkostech.
Ó, Pane všemocný, ty víšvíš,
proč jíti v boj a na smrt poroučíš,
proč tisícové denně umírají
ve sněžných pláních, v spustošeném kraji.
Z úst zesinalých poslední vzdech vane:
Tvá vůlevůle, Pane!“
A starý Pánbůh, vládce všehomíra,
zachmuřen mlčí. Slzu z oka stírá.
(1915)
28
MÍR.
Do rána
zapadlo všechno sněhem. Srovnána
údolí horská, rokle, skalní sráz.
S hor vane vítr, žhavý pálí mráz.
Ticho a pusto. Všady jen
sněhový příkrov položen
a pod ním na vždy uduseny
pláč a řev, kletby a zoufalé steny.
Hluboko ve sněhu ukryty
hromady mrtvol, krvavá pole
zdupána koňskými kopyty,
břeh horský šrapnelem rozrytý –
vše leží pod sněhem dole. – –
Po ránu nebe rozjasněné
vysoko nad zemí se klene,
jiskří se do dálky sníh.
A ticho kol – ni křídel havraních
šum neuslyšíš, – v plání zasněžené
ni stopy lidské, kolají, ni cest,
třpytí se jenom ledný příkrov její. –
Cos přece tam! – To trčí pod závějí –
ze sněhu stuhlá, zaťatá pěst!
(1915)
29
ČERVÁNKY.
Zdávalo se nám
v horečných mátožných snech
o zlatých jitrech, o slunečních dnech
nad rodným krajem až k tatránským stěnám,
o rozjasněných do dálky obzorech
záplavou červánků vyzlacených,
jak nová doba rodí se z nich. –
Zdávalo se nám – – Budí se den?
Pod kroky osudu chvěje se země,
v základech hluboko duní to temně, – –
splní se přece náš veliký sen?
Do ruda kolkolem obzory hoří,
starý svět chvěje se, v rumy se boří,
hromem se ozývá boží hněv!
Co bude? nový den? do tmy a mdloby
svítí to jitřenka nové už doby?
Červánky? – nebo jen nadarmo rozlitá krev?
– – – – – – – – –
Ne! ne! nač pochyby nerozhodné! –
Krve té věru až přespříliš bylo,
než aby v červánky nového dne
celé se nebe už nerozjasnilo!
(V Národních listech 16./Xll. 1917.)
30
DO ALBA.
Škoda dní a škoda let,
že vše musí přeletět,
nevrátí se nikdy zpět!
Vzpomínky jen do stáří
zbudou jako v herbáři
uschlý bledý květ! –
Ale ještě po letech
budu cítit svěží dech
vzpomínek a květů těch!
31
KAREL LEGER: CO NA POLI VYKVETLO.
Verše. Vyšlo jako šestý svazek KNIHOVNY
LITERÁRNÍHO KRUHU v Moravské Ostra-
vě – Vítkovicích, Ocelářská třída 14, kterou
řídí redaktor R. F. Šimek. Typografická úpra-
va malíře a grafika L. A. RIEDLA. Tiskem
RIEDLOVY knihtiskárny v Nové Pace na
papíře F, typy Korrina.
Knihy jsou vlastnoručně podepsány autorem.
MCMXXXIV.
E: lk + lp; 2002
32