OBRAZ.
Černá noc v oknech se tměla,
ticho kol v kapli je klášterní –
svatí a světice spí –
věčná jen lampa se v temnotě chvěla.
Třaslavá, zlekaná zář
upadla na oltář.
Paprsky, sotva se vzňaly,
klesají, zlomeny mrou
studenou zality tmou.
Černými vlnami stíny se valí;
kadidlo zatuchlé cítit je v nich,
těžký čoud voskovic spálených. –
Potem a slzami kajícníků
nasycen dusný je vzduch,
chvěje se ozvěnou pláče a vzlyku,
kterého neslyšel Bůh.
Před peklem, před tresty věčnými strach
čpí tady v příšerném tichu,
na sochách světců spí stoletý prach,
po dlažbě šlápoty hříchů.
Na tvrdých dlaždicích znatelny jsou
hluboké otisky kolenou.
Až k cihlám červeným otlučeny
hlavami kajících vlhké jsou stěny
a s kříže i se dřevem vylíbány
Kristovy rány. –
Slyšíš-li? Z daleka plíživý krok!
V podzemních krytbách se ozvěna budí,
dunivý hukot jak v chorobné hrudi.
Němého ticha se zastavil tok.
Stíny se rozprchly klouzajíce
po zdích a po sloupech kamenných
před žlutým plápolem voskové svíce.
Za dutým ohlasem kroků svých,
za proudem světla jde hubený mnich.
Úzkost je nějaká v jeho líci,
13
rty úzké, zelené, mrtvy jsou. Však
vytřeštěn horečně do tmy je zrak.
Na oltář postranní postavil svíci,
v prsa se udeřil. Skroušeně
na stupně poklekl. Sepjaté ruce
nad hlavou zalomil v divoké muce.
Pozvedl oči. Hle, na stěně
obraz tam zčernalý visí.
Plátno je spuchřelé, stoletý prach
vyplnil trhliny a zavál rysy.
Sotva že proniká úběl a nach:
to tváře, to čelo, to žhavý ret,
do stínů pohozen lilie květ,
kol rukou růženec, kajicný šat
hrubými provazy na boku spjat. – –
Mnich hledí a hledí bledý a něm,
zorničky šíří se, strach v očích plá mu.
Ten obraz oživl v červivém rámu
jakoby prozářen plamenem!
Ve stínech tesklivých mladá je žena
kající Magdalena.
Hrubý šat žíněný. Po něm jen
vlas jako hedvábí rozhozen.
Hle, vidíš, jak prsty její
kuličky růžence propouštějí?
Ty bílé prsty se chvějí!
Čte v knize. Oči má sklopeny,
v řasách jen jiskerky svítí.
Můj Bože, víčka-li pozvedne, plameny
z jisker se vznítí!
Na tvářích, na hrdle pleť je tak hebká
a rtíky purpurem žhou. –
Tam někde ve stínech u nohou
zažloutlá válí se lebka. – –
Svíčka jak v průvanu plápolá,
stíny snad ožily dokola?
Jakoby po koutech tmavých se chvěly
pavoučí sítě tam zčernalé. – – –
14
Rukama zalomil zoufale,
v prstech až klouby mu zapraštěly.
Naslouchá. – Němy jen stíny se plíží
po stěnách, po sloupech kol.
Mlčí v nich utajen zkrušený bol,
zduseny vzdechy jsou. Ve starém kříži
červotoč hlodá jen v tichu
jak živá výčitka hříchu.
Slyš! náhle z daleka tlumeně
struna se ozvala. Loutny kdes hrají,
veselé hlasy jim odpovídají.
Mnich hledí na obraz upřeně,
Tam zní to! Však on ví! – Určitě slyší
pohárů cinkot a zpěvy a smích! –
A jestli hlahol se na chvilku stišístiší,
rozezná slova – oh, jaký to hřích! –
písnička světská a rozpustilá
s loutnami do ticha zazvonila,
pod klenbou svatyně proklouzla v taji,
pochmurné stíny jí naslouchají.
Jak sladce loutny tam hrají!
Tak bylo včera, tak dávno už bylo,
peklo jej zahubit usoudilo!
Při jeho modlitbě večerní
ty struny a zpěv mu do ucha zní,
matou jej v modlitbách, mučí jej. Vždycky
přehluší modlitbu zpěv bacchantický,
smích ženský sladký a mazlivý
a cinkot pohárů zvonivý.
Kdo hříšný směje se? Kdo ruší
posvátné ticho tu výskotem svým?
Mnich bledý naslouchá rozechvěn. Tuší –
Vzhůru zří k obrazu pohledem strnulým.
Na plátně černém a rozpukaném
stíny se pozvedly. Pod nimi
svitlo to perlami drobnými
ve vlasech, na rouchu zlatotkaném.
A v rámu – jak by se díval mnich
do komnat plamenem zalitých –
15
žena se pozvedla v rozkvětu krásy.
Zvlněné kadeře rozplétává si,
ramena svítí jí obnažená.
Kajícné roucho své shazujíc
z hluboka oddýchá, nach barví líc,
hříšnice stojí tu, – Magdalena.
A flétny jásají, poháry zvoní,
dech jakýs omamný z těch vlasů voní.
Mnich s hrůzou udělal před sebou kříž.
„Jak, hříšný přelude, mne děsit smíš?“
Dvé očí palčivých naň přímo hledí,
rozkoš je opojná a hřích je v nich.
Úsměv mu jedinou odpovědí
a jásot akordů divokých.
Ve starém rámu tom červotočivém
postava živá se povznáší divem,
vlas dlouhý mrakem se rozletá,
zasténal: „Oh, já vím! – Prokletá
myšlénka toho, kdo obraz ten tvořil!
Oživl dávný hřích a vina stoletá!
Jak malíř do barev štětec svůj vnořil,
na duši zapomněl, na svoji spásu,
viděl jen mámivou a hříšnou krásu.
Ďábelským přeludem opojen,
pod roucho kajícné skryl chvatně jen
to teplé, bílé a zářící tělo,
které se vášnivou rozkoší chvělo,
myšlénku proklatou, hříšný svůj sen!“
Zde stojí hříšnice před pokáním!
Dlaň zvedla průsvitnou ke třpytným skráním
a stíní hluboké zřítelnice
před světlem kmitavým voskové svíce. –
„Proč hledíš na mne s tím nestoudným smíchem?
Kaj se! ty stížená smrtelným hříchem
na místě posvátném jak státi smíš?
16
božího hněvu se nebojíš?
Ten oděv se zlatem – strhni jej,
perly své zahoď a rozdupej!
Poklekni! kaj se!“ – Však loutny mu jen
sladčeji zadechly v příšerný sen.
A z rámu jakoby hříšnice mladá
zlehka se sklonila níž,
proud vlasů rozpuštěn vlnami padá,
přelil se přes okraj oltáře již. –
Mnich zved’ se. „Do prachu padni a v zem
bij čelem v pokání strašlivém!“
Vztýčil se nad oltář. Zrak hněvem plá mu,
prudce se zachytil černého rámu.
Vztáh’ svoji suchou pěst. „Do prachu, dím!“
Za vlasy schvátil ji. A jasně cítil,
jak žhavý proud se mu po rukou řítil.
To vlasy hedvábné s lechtáním mazlivým
hubené ruce mu otáčely,
v kostnatých prstech se províjely
hladké a kluzké a vůně plny. –
Zřel na ty černé a laskavé vlny
a hrůza jala jej. Snažil se vytrhnout
páže své z hrozných těch pavoučích pout.
Cítil, jak rve je. Však na rukou lpěly,
nemohl sprostit se. Rval je a rval,
zpět o krok ustoupil zesinavělý,
rámu se chytit chtěl, zakolísal,
zpět padl na dlažbu. Zatřeskla hlava
o kámen dunivě. A těžkou tmou
oči se zalily najednou.
Ale jen na chvíli. Bolest ho žhavá
ze mdloby vzbudila. Ruku svou zved’
ke skráni zraněné a plaše hled’
k obrazu do výše. Byla tam. Němá,
v kajícném rouchu svém bez hnutí zas,
na rtech a na lícich úsměv jí shas’,
pod pletí sínavou krve snad nemá.
Oči jsou nevinně sklopeny,
ve stínu dlouhých řas uhasly plameny,
17
na rukou růženec a prsty její
kuličky z klokoče propouštějí.
Ale on vykřikl: „Ne, hříšná ženo!
Ó ne! mne nezklameš! já vidím hřích
ve zracích nevinně sklopených,
tvé čelo hanbou je poskvrněno!
Nezklameš!“ Zasténal. „Do prachu strhnu tě,
za vlasy povleku k pokutě!“
A chtěl se pozvednout. – Co že ho víže?
Po údech mdloba a v hlavě ta tíže
a páže jako když spoutány jsou
těsnými okovy. Uhádl: na rukou
ještě mu lehounké vlasy mu lpěly,
nijak se nemohl vyprostit z nich,
z těch hebkých pavučin prokletých!
Praménky teplými ovíjely
suché mu prsty a svraštělé dlaně. –
Krev z čela tekla to potichu na ně.
18