Milencovy písně (1924)

Emanuel Lešehrad

Diplomatická verze Ediční verze
Emanuel Lešehrad
MILENCOVY PÍSNĚ
[3]
I.
Niva se stmívá. Niva se stmívá.
 V břečtanech ptáče flétnově zpívá; srdce v snech pláče. Nebe je kalné. Stíny se dlouží. Srdce mé žalné, touha tě souží? K besídce splývá větvice hruše; proč večer bývá tkliva má duše? Niva se stmívá. V břečtanech ptáče romanci zpívá... Srdce v snech pláče. [5]
II.
V spícím sadě s amorety, V spícím sadě s amorety,
 poslyš, panny při měsíci k stonu kytar zpívající na balkonu mezi květy. Nyvě budí píseň hříchu hlasy krásy zasmušilé; oči růže sněhobílé tiše pláčí v cudném tichu. Ve tmě slídí pokušení. (Cítíš jeho chtivé spáry?) Bledé panny na kytary žalují svá utrpení. [6]
III.
Večerní chvílí Večerní chvílí
 v jasmínu stínu harlekýn kvílí na mandolinu. Ve sluji z thují rozmarné krásky si vypravují tajnosti lásky. Kichot se zticha chychotá v stínu, Harlekýn vzdychá na mandolinu. [7]
IV.
Než vzplá zas luny jas, Než vzplá zas luny jas,
 má sestro snivá, můj láskou chorý hlas tmou svůdnou zpívá. Zpěv poslyš o ručkách jak narcis něžných, rtech, které zranil nach i ňadrech sněžných, k nimž v zlatém nadšení pás vlasů splývá, kde snění pramení a rozkoš dlívá. Mne utěš v bolech mých, jež přání souží a v slovech blouznivých tě líbat touží... Než vzplá zas luny jas, milenko nyvá, můj láskou mroucí hlas tvé srdce vzývá... [8]
V.
Zprahlá ústa žízní, Zprahlá ústa žízní,
 ruce blažit chtějí, siré srdce trýzní, oči churavějí. Kdo mne zhostí žízně, ruku s rukou spojí, srdce zprostí trýzně, trudné oči zhojí? *
Ústům úsměv dala, dlaň mou v dlaň svou jala, srdce zkonejšila, oči rozzářila. [9]
VI.
– V zrak duše závoj přítmí pad’... – V zrak duše závoj přítmí pad’...
 Pojď, půjdem’ zpívat do zahrad. Tam v stříbře luny rozvíjí se bílý záhon lilií, a víly k stonům louten mdlých v rej pílí v dlouhých alejích, kde dřímou bájní ptáci. – Hle, vůně nyjí ze zahrad. Pojď, půjdem’ květy natrhat. Tmou víly šílí v tancích svých, je teskno v sirých alejích. A zámek v hávu večera se shlíží v oku jezera. Sní před ním bájní ptáci. – Vždyť mužem’ také tancovat. Pojď, půjdem’ zpívat do zahrad. V snech vodotrysk lká večerem. Spí sivý blankyt s jezerem. Nech rozkvést, milá, nyvý smích v mých sněhobílých liliích. [10]
VII.
Již tiše, tiše vzplaň, Již tiše, tiše vzplaň,
 ó slunce noční doby. Nebes pláň plá skvosty hvězdné zdoby. Jak světlušek roj vnes mé sny v síň milky mojí. Vůní ples dnes v šeři šeřík strojí. Z mé touhy květů stkej jí závoj sněhobílý. Spěj, ó spěj, než noc se k růžím schýlí. [11]
VIII.
Vzala plaché srdce, Vzala plaché srdce,
 zlíbat srdce chtěla, jala plaché srdce, lásky zapomněla. Trny vryla v čelo, paže rozepiala, na kříž vbila tělo, ústům žluče dala. Marné bědování, jala srdce, vzala, nelítostnou dlaní hruď mou rozdrásala. [12]
IX.
Prší mhou tesknou do šera Prší mhou tesknou do šera
 zádumčivého večera... U okna sedím s ženou svou, s ženou svou, sestrou, milenkou. Slyším sten deště vzlykavý: „Což moje srdce churaví...?“ Prší mhou z šera do šera rozteskněného večera... Slyšíš ten šum, ston, stesk a sten? „Nešťasten, šťasten, nešťasten...“ V listoví štká sten deště jen, zíráme v sebe, zříme ven; mdlo venku, v srdci, kolkolem: „Budeme šťastni, nebudem’?...“ Prší mhou tiše do šera bezútěšného večera... [13]
X.
Co se ti zdálo, milenče, Co se ti zdálo, milenče,
 když nebe zlátlo z jitra? – Zdálo se mi, že světlo tmou zaplálo v svícnu nitra... Co se ti zdálo, milenče, když den tkal úsměv žhoucí? – Zdálo se mi, že v náruč mou sklání se paní skvoucí... Co se ti zdálo, milenče, když temno lunou vzkvetlo? – Kdosi šel kolem cestou svou, v srdci mém zhasl světlo... [14]
XI.
V noční tiši zní dva hlasy:
Komu dám své hebké vlasy? – Miláčkovi dej své vlasy; hruď svou touhou rozdrásá si. Komu dám své chtivé dlaně? – Snivé štěstí dám ti za ně. Komu dám plam svého hledu? – Sny své pohřbím v jeho ledu. Komu dám svá ústa žhoucí? – Mozek dám ti, krev svou vroucí... Komu dám svá ňadra malá? – Nic už nemám..nemám... Vše’s mi vzala. [15]
XII.
Víš-Ii, milá, co je žena? Víš-Ii, milá, co je žena?
 Žena, to je bílá růže, která barvou šálit může. – Nevím, co tvá značí slova, ptej se, milý, ptej se znova... Víš-Ii, milá, co je láska? Láska, to je osten růže, který smrtí ranit může. – Nevím, co tvá značí slova, ptej se, milý, ptej se znova... Víš-li, milá, co je srdce? Srdce, to je snící ptáče, které večer v růžích pláče. – Nevím, co tvá značí slova, ptej se, milý, ptej se znova... Mrtva ústa milencova. [16]
XIII.
Bdí tři sestry Bdí tři sestry
 v lesní chýši; náhle tiše klepat slyší... Praví prvá: hoch můj v touze dobrou noc mně dát chce pouze. Praví druhá: zbloudil kdosi, o přístřeší asi prosí. Praví třetí, sestra slepá: osud, sestry, osud klepá! [17]
XIV.
Odešla v podletí... odešla... nepřišla... Odešla v podletí... odešla... nepřišla...
 Cestou v svět zbloudila – cesty zpět nenašla. V krbu je vyhaslo, oheň v něm nehoří. Truchlo jak po pohřbu v oněmlém nádvoří. Soucitné paprsky o mrtvé hovoří. – Odešla... nepřijde... odešla v podletí... Z jara když vlaštovky s růžemi přiletí, nad střechou zakrouží, jinam v dál odletí. [18]
XV.
Ty tmavé oči dumavé Ty tmavé oči dumavé
 jas pily luny stonavé. Vždy rád jsem v její oči zřel, když západ tichem zahrad šel. V řas vlídném šeru snil můj duch, že pluje krajem dětských tuh, kde perleťový kvete sen jak plachý úsměv princezen – – *
Teď její ručky jako sníh spí svadlé v žlutých liliích. O, příliš křehká pro žití svým očím dala umříti. [19]
XVI.
– Jdi spat, mé srdce ubohé, – Jdi spat, mé srdce ubohé,
 proč zíráš v dáli ven? – Má milená v dál odešla a zrak je roznícen. – Jdi spat jen, srdce nebohé, plaš marně v tmu a chlad! Spusť clony očí, světlo zhas... Jdi spat, jdi, dítě, spat. [20]
XVII.
V skráně mé sněhy padly, V skráně mé sněhy padly,
 milenko, dlaně mé žalem zchladly, milenko. V okna mráz růže schvívá, milenko, sýčkův hlas v srdci zpívá, milenko. Zima dlí v síni naší, milenko, mrtvá v ní láska straší, milenko. [21]
XVIII.
Sni jen, sni v svém jarém žití Sni jen, sni v svém jarém žití
 o dni, který stříbrem plaje; sen, jenž v taje očí svítí, plavá luna bez tepla je. Sni jen, sni, můj kvítku bílý, o dni, v kterém třešeň zraje; v mojí loutně jeseň kvílí, co mne čeká, bez tepla je. Sni jen, sni, mé slunce skvělé, o květnové chvíli kraje; že jsem toužil žití celé – choré srdce bez tepla je. [22]
XIX.
Obloha něžně se sklání Obloha něžně se sklání
 v stmívání teskné; stříbrný úplněk na ní v snění se leskne. V zahradě podzimek jemně travami vzdychá; se stráně zasteskne ke mně písnička tichá. – Luno, jež přicházíš cudná líbat mé vrásky, nevíš, kde bloudí má bludná vidina lásky? [23]
XX.
Slavík, slyš, pěje Slavík, slyš, pěje
 v aleji vonící. Srdce se chvěje písničkou zvonící. Tesknou mou hrudí bílý sten zakvílí. Sen, jenž se trudí, probudí na chvíli. Umříti moci bez bolu, soužení v posvátné noci prvého toužení! Slavík, slyš, pěje v aleji vonící. V srdci mém zeje rána, krev ronící. [24]
XXI.
Pod strání s vesnicí Pod strání s vesnicí
 mlčící lesy. Kde, srdce toužící, kde asi, kde jsi?... Ve vlasy vplétá si dívenka květy. Vzpomínám na časy zrazené lety. – Stmívá se. Flétna mdlá u lesa zpívá... Léta má odkvetlá, co z vás mi zbývá? [25]
XXII.
Blankyt žhoucí, louky skvoucí, zelené, Blankyt žhoucí, louky skvoucí, zelené,
 bory šumí, hory do snů vzdálené; polní stezkou cikán kráčí toulavý přes úhory, za úhory, pod obzory, za obzory v dálavy. Moře tísní v lidském srdci, moře písní v srdci je, touha bloudit, volně bloudit zpěvnou hruď tvou zalije, jíti v dáli, v bezcílné kams’ dálavy, přes úhory, za úhory, pod obzory, za obzory jako cikán toulavý... [26]
XXIII.
Vánky vějí, pějí, Vánky vějí, pějí,
 den je stříbroskvoucí, že mé žaly letět chtějí v dáli zvoucí. Labuti snů dumné bloudí po jezeře, touha křehká klepe zlehka na mé dveře. – A ty dlíš zas u mne, věnčíš květy čelo, abych snil, že jaro šumné rozpučelo, že mé oči hřejí, že se radost vrací, že v mém srdci vzkvetlém pějí lásky ptáci. [27]
XXIV.
Mlčení jitra zpívá. Mlčení jitra zpívá.
 Kam se tvá duše dívá, dívenko snivá? – Dívá se v nitra taje, kde v stínu srdce zraje jablko ráje. Rozevři, dívko dlaně perly snů odevzdaně skanu ti na ně. – Nechť se jen perly třpytí; mé oko zářněj’ svítí než němé kvítí. Proč tedy v tobě tma je; když tvoje oko plaje jak klenot báje? – Temno je clonou zdání, jež bdícím nezaclání hvězd rozkvétání. [28]
XXV.
Tvé zlaté oči chtivě žhou. Tvé zlaté oči chtivě žhou.
 Chceš býti, milá, chceš být mou? Hle! v stíny lehá žhavý den a měsíc procit opojen. Jdou vzňaté mraky nebem, jdou. Chceš býti v žáru krve mou? Jak sladké plody vábí hřích! Nech dlaň svou horkou v dlaních mých. Tvé lačné oči touhou žhou – Teď jsi již, milá, teď jsi mou!... [29]
XXVI.
Je smavý letní, zlatoplavý den, Je smavý letní, zlatoplavý den,
 pln božské slávy; jdu snivou nivou barvou rozechvěn a písní trávy. Ach, volně žíti! Z háje slyšet sem je jásat ptáky. V dál zvoní žito, hlinou voní zem’ a planou máky. A vroucné srdce v šťastných prsou mých se láskou chvěje, mé srdce, úkryt fléten vášnivých si píseň pěje. Žár slunce, slunce hřeje v žilách mých, žhne z mého zraku: Ó ženo, spleť mi věnec na skráních z hořících máků! [30]
XXVII.
Jak pestrá kytka rozkvet’ svět Jak pestrá kytka rozkvet’ svět
 v sváteční váze země, sluneční jas jak boží ret celuje tvorstvo jemně. Co díš té kráse, již jsi shléd’? – Je čarovné slunce, je čarovný květ, však nyní můj údiv div divoucí jímá: v kolébce dítě dřímá. Jak brány ráje paže žen, rozkoš jak sady svádí, pták srdce pěje opojen o věčném jase mládí. Co díš té kráse okouzlen? – Je čarovná žena, je čarovný sen, však nyní jak na zázrak zrak můj se dívá: v kolébce vesmír zpívá. [31]
XXVIII.
Všude rudé kvítí svítí Všude rudé kvítí svítí
 kolkolem, nitrem zvonky písní zní ti hlaholem, všude kvítí, kvítí, kvítí, jsi jak vůní omámen, chtěl bys plakat, chtěl bys jásat, mhouříš oči, klesáš v sen okouzlen... Rudé kvítí všude svítí – Vůně jen. [32]
XXIX.
Hřejivý vzduch Hřejivý vzduch
 prochvívá luh, jenž touhou zpívá a duši mou jak ozvěnou snem rozechvívá. Můj sivý zrak jak z nivy pták pod oblak vzlétá; sním o dnu zlém i blaženém, jež osud splétá. Vším spokojen, co dá mi den, jdu bez ustání; vím, země jsem jen poutníkem, až zemdlím, usnu na ní. [33]
XXX.
Ó růže žhavé, ó růže smavé, Ó růže žhavé, ó růže smavé,
 lákavé květy, sálavé, žhavé, jak často o vás v noci jsem sníval, jak vroucí písně o vás jsem zpíval, jak s vámi, ve vás v jedno jsem splýval, ó květy moje! Mé květy žhoucí, mé květy skvoucí, kvetoucí v srdce zahradě zvoucí, jež věčně pláte, zář slunce ždáte, vždy bez úkoje. [34] MILENCOVY PÍSNĚ vydány nákladem a tiskem Rudolfa Březiny, impressora v Praze, Staroměstské mlýny.
Knížka vytištěna v počtu 200 výtisků roku 1924.
Všechny výtisky podepsány autorem.
E: jf; 2004 [37]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Březina, Rudolf
(Milencovy písně vydány nákladem a tiskem Rudolfa Březiny, impressora v Praze, Staroměstské mlýny.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 38