IX. Prší mhou tesknou do šera

Emanuel Lešehrad

IX.
Prší mhou tesknou do šera
Prší mhou tesknou do šera
zádumčivého večera...
U okna sedím s ženou svou, s ženou svou, sestrou, milenkou. Slyším sten deště vzlykavý: „Což moje srdce churaví...?“ Prší mhou z šera do šera rozteskněného večera... Slyšíš ten šum, ston, stesk a sten? „Nešťasten, šťasten, nešťasten...“ V listoví štká sten deště jen, zíráme v sebe, zříme ven; mdlo venku, v srdci, kolkolem: „Budeme šťastni, nebudem’?...“ Prší mhou tiše do šera bezútěšného večera... [13]