Růžový kříž (1920)

Emanuel Lešehrad

Diplomatická verze Ediční verze
EMANUEL LEŠEHRAD RŮŽOVÝ KŘÍŽ
[1]
BLUDNÝ BALVAN
[3] ...Na pouti pohořím světa..světa...
*
Můj všecek život jen byl výšin, dolin sen.
[4] BLUDNÝ BALVAN. Kde místo, na němž mohu odpočinout? Kol srázné stěny smrti siné běli, a žleby, které hroty skalisk děsí, tmou bystřinami hučí v lačnou rokli; čas od času já tuším v nadoblačnu tep mocných křídel orla vznešeného. – Je tajemno tu jako na dně mořském. Svou touhu moci o cos’ roztříštiti, a v chaosu svých vlastních ždání zhynout!..zhynout!... Kde místo, na němž mohu odpočinout? PRALES. Chrám vesměrný se klenu ku blankytu a rozhlašuji svoje divy větrům, když vichří z dálav, kmeny vyvracejí. Čís’ obří ruka zvedá mračné žezlo a do pádolů sklání je, kde chaty se v slepém strachu choulí k skalní hmotě jak plaché slípky, zřící kroužit dravce. A skryté jevy, z mého nitra trysklé vždy za večera, úl kdy obraznosti se v čarodějném kruhu vůkol hemží, sny Přírody jsou, které ve mně dřímou, vše naplňují kouzlem bájeslovným... Já pravdu cítím z všeho neochvějnou, že trvá všechno, věčně navrací se. SLUNCE. Tak vysoko jsem, že již výše neznám! Mé slunné nitro žírným leskem plane, z niv oslněných stoupám rozzářeno, 5 já blahé, které v světy blaho vlévá. V mé sféře širem spějí spolehlivě hvězd voje – světy neúchylnou drahou. PROPASTPROPAST. Já nejsem duše, nejsem také hmota, jsem bezdný jícen, jenž se sytí temnem. A věky plynou, nic mne nenaplní, vše nicota je – já jsem symbol její! ŽIVEL. Jsem v tvorstvu Všeho rozmach, pravědomí, jsem neklid, Babel věčné Harmonie, kdo ve mně číst zná, pronik’ v smysl všeho – mne hrozí se, však já vše láskou jímám, jsa nechápaný, všecko pochopuje, jsem prapočátek, budu také konec, a Země květ jež čárný snů mých byla, se v žáru krve mé kdys narodila. PRAMEN. Svou jásám píseň o návratu věčném... Jsme atomy, jež dají vzniky novýmnovým, a smrt je žitím, jako žití smrtí, a nechápáno obé, klamající v svém vnějším zdání; než, kdo hloubá, vidí vždy v změně věčné jejich tajný smysl... SLUJ. Snad poštěstí se a ty zbloudíš dále než ve Pravěku propast bezútěšnou v svém hledání, v němž cíl je lidské touhy. STEZKA. Slyš! Tam, kde nyjí snivé sedmikrásy, 6 jak hvězdičky se jiskří v nebi zemském a jalovec kde voní: slavík houslí... To stačí ti přec k štěstí pozemskému... OZVA. Co harmonie všeho ona věčná?... V čem hymna lásky tvorstva nekonečná!?... Kde neměnného Losu jistá meta?... Kde počátek je, závěr celku – světa?... MOŘSKÉ OKO. Ti, kteří ke mně spějí sráznou stezkou, a jimž jsem démon snu a prohloubení, v té výši, která vichrů oblastí je a slavnostního v sobě přemítání, se navzájem v svých očích zrcadlíme, my věčně blízcí, věčně vzdalující, vždy snící dolů, vnitřně k výši hnáni a naposledy v sobě překonáni. SOPKA. Ó vření, vření, obřích vzruchů vření a nikde pro ně pevné formy není... LEDOVECLEDOVEC. Hle, myšlenka jsem, nad tebou jež skví se v svém chladu, ústa cudně nad vše pnící, k nimž luna, slunce spějí spočinouti v své slavné pouti mořem vesmírovým. Jsem věčné „tuším", nikým nezbadané, v mém lesku svítí vodstva nepřeplutá a rostou věže božnišť světa božstev. NEKONEČNO. Znáš Vesmíru taj? Co ti o něm známo? 7 Zři v lidské nitro, pohleď v okruh sebe. Sám o sobě jsi světem nejvlastnějším, svým kosmem v malém, v dostih smys ůsmyslů; tvůrcem! Když nebylo Nic, ty již byl jsi tady, až všemocný duch, který všeho původ, tě vzbudil k duši, k žití, ke vědomí a dal ti tvořit jako on kdys tvořil a vnukl tobě dar své tvárné síly! ÚDOLÍ. Je ve mně mír, vždy mírem eksistuji, jsem cestou tvojí, každý nedojde mne, neb cesty ke mně míří výšinami a ledovci a moři, proláklinou; kdo ve mně je, zná tajný význam všeho, jsem odlesk niter věčné symfonie! ***
V nížině klidné poblíž’ horské chaty teď bludný balvan dřímá obemšený již v smírném v sobě samém obrážení; kol něho pase horal stádo bravu a heleká si nápěv na fujaru: zpěv o pralese, slunci, hloubce, živlu, zpěv o pramenu, sluji, stezce, ozvě a mořském oku, sopce, o ledovci, jenž strmí mrazně, přísně jako Osud vdálv dál nad krajinou, skvoucí protrpěným a neskonalým blahem domoviny. 8
PÍSEŇ MODRÉHO PAPRSKU
[9] ...V čárné modré záři měsíce...
*
A vše je nyní modrý zpěv, můj nejryzejší duch, má krevkrev.
[10]
PÍSEŇ MODRÉHO PAPRSKU.
1. Ptáci houslí, růže září a ty bloudíš s bledou tváří, hochu můj! Duch tvůj kouzlí čárné kraje, v kterých modré světlo zraje, hochu můj! Vše kol tebe v mlze mizí, a ty zříš jen cíl svých vizí: domov svůj! 2. Když jsem se já narodil, nový měsíc byl. Otevřev svůj zrak jsem zřel z mraků kdes jak vycházel. Od té chvíle neuhas’ v mých zracích jeho jas. 3. Tiše! Jakás píseň snivá, lítostivá, zádumčivá jako jarní, choré housle touhou srdce rozechvívá. 11 Teskním z okna: Měsíc zpívá. 4. Večer vždy se ke mně zvedá, spat mi nedá širé moře živých tonů, v kterém tonu, bez vůle a moci unášen jsa nocí v dálné kraje. 5. Moře mne vzbudilo hukotem svým, (procit jsem ze sna anebo spím?) u mojich nohou hrají si vlny s utopeným... ...Teď ležím tiše, cítím se mdlým; skláním svou hlavu: bdím nebo sním?... 6. Svět kdes v dáli ztich... Pluji v krajích svých modrých, měsíčných... 12 A čarem v mžik se noří z temnot půlnočních sbor spících, vzdušných zjevů tváří neznámých. A skvoucí cizí města budov průsvitných zřím v blankyt růst, se zvedat ve svých viděních... Jen z dálí slyšet zníti občas do ticha, jak cosi velikého v temnu zavzdychá... 7. Vůkol je klid... Venku zrá měsíční svit... Vítám tě, poutníče modrý! V pokoj mží měsíční svit... Vidím se v palmovém háji, hlava má v dlaních se tají. Přísvity sklouzají k tváři, na ruce, na prsa září, s mateřskou něhou a láskou; v pokoj mží měsíční svit... Zatím co celuje tiše paprsků kmit zvadlou mou hlavu, 13 na okně duše má jiskří v modravém hávu, rozpíná peruti k letu do spánku světů. 8. Mne měsíc zpíjí jako opium... V mdlé záři jeho oddávám se snům. Jsou jako ženy krásné, jsou jako stříbro jasné, že v nich smysly tají, rozplývají, plají v nevýslovné slasti – Však vždy v probuzení vše se hroutí, mění, v srdci popel, tíha v skráních, šedo vůkol v okamžení. 9. Můj pokoj – Měsíc v okně hraje. Srdcem blouzní modré háje. Řeky se smějí, bludičky v reji... V mých očích ptáci zpívají... Sním: Vzduchem krouží, lítají, 14 třpytí se, skvějí... Mé bledé ruce tonou v tmách v nočních klávesách a pějí. 10. Vůkol tisíc drobných houslí... Nezřím jich. Je slyším jen. Zpité smysly mé se chvějí: Zvuky znějí, odcházejí stropem ven... V přivřených mých očích jiskří měsíc jako sen. 11. V měsíčné noci se probudím v loži svém: ve svitu kouzelném! Udiven vůkol zřím. Co se to stalo? Kde to jsem? Skláním svou hlavu s úsměvem: Jsem ve své říši, své říši... 12. Co mne svádí každé noci divnou mocí v ráje noci? Myšlenky mé, šťastné děti, spějí ke zdi vyzvěděti, 15 skulinou zřít chtějí, jásají, se smějí: jak to plaje v háji, hraje, svítí v kvítí, voní, zvoní... cink, cink, cink... cililink... 13. Zrádný hlas na vrších zpívá: ,DalekoDaleko, daleko svět, navrať se zpět... Klamem je měsíční svit, přestaň již snít... Procitni z pavučin snů, zakletých dnů... S úsměvem štěstí vznáším se v měsíčném světle... 14. Mne někdy jímá pocit lehkosti, jak vznášel bych se kdesi nad světem... Tu lidské zjevy v mhách se rozplývají. I život zdá se býti modrým snem. 16 Jen z hloubi jakás divná melodie mne cestou vzhůru v ether provází... Vše pozemské je rázem zapomněno v chvil vznášení se žhavé ekstazi... 15. V mých krajích měsíc nezapadá, květ noci v sadech neuvadá, a ptáci, jež kol polétají, hlas kvilný jako flétna mají. A spící lidé měkcí, tiší mne navštěvují v luzné říši; v snu tisknou letmo chorou dlaň a vavřínem mou zdobí skráň. Jen občas hukot slyšet sem z niv hvězdných, kde se valí zem... 16. Dvě komety letěly noční tmou vysoko nade mnou. Ta první hasla, ta druhá pěla, stříbrným světlem se skvěla. Zapadly kdesi za vrchy, lesy; jen zpěv jejich v duši mi zbyl. 17 17. Kdes u silnice v dáli dům, stvořený k snům, k rození dum. A podivný mne svádí klam, v ta místa tam k dřímotám. Je všechno tady pouze sen, i já jsem zdání jen, v dny modré ponořen. A každý, koho klam sem sved’, ten nevrátil se zpět již nikdy v svět. 18. V života mého závěji dva bílé stíny kráčejí. Má žena a pak matka má, tak vzdálená, tak vzdálená..vzdálená... V mých očích modrý safír vzplál, mně zapomenout lidské dal, vše skutečné v sen roztavil, sled minulosti v mysli smyl... 18 Dva zjevy žitím bloudí mým, tvář skrytu šlářem tajemným. Jak nevystihle luzný sen, jenž zůstal navždy nesplněn. 19. Má matko bolestná! Andělé cnosti v oblacích pějí. Zklamání vinou trnitý věnec kolem tvých skrání; sny a mé touhy pokorně klečí, vzývají tě. V klíně tvém sedím, spící dítě, modrý svět drže v své dlani. 20. Já mnohokrát se umřít zřel a na pohřeb sám sobě šel. Však zase vždy jsem z mrtvých vstal a nový život započal plný tuh a plný snů tvůrčích dnů. 21. Mé žití bylo hypnosou, snem, v kterém Spící k cíli jdou vždy září luny modravou: 19 V snu chtíti sebe pochopit, se v sebe ke dnu ponořit, svým dílem se kdys opojit. Mne upoutal můj světlý cíl; vím dnes, že Osud můj v něm byl, jímž jsem se znovu narodil. 22. Měsíc, hudba, sen, těm třem můj život zasvěcen: v nich shléd’ jsem sebe, ztratil svět, nevrátil se zpět. Teď vše je modrou písní jen, nekonečný věčný sen, v němž se shlíží duch můj světlý jako mořem zrcadlen. 24. Mým světem luna, hudba, snění, v nich život můj se rozplývá, v nich je má smrt, mé narození i srdce píseň blouznivá. A slavné ticho na vše splývá, v mých očích hárá dálný svit, 20 jas modrý žalný nápěv zpívá: nic nevidět, nic necítit!... 25. Tisíc polnic v modro výská, tisíc ohňů z hloubi tryská, tisíc modrých světů blýská. – – – – – – – – – – – – V pocitu se blaha zvedám, blížence kol v šíru hledám – Usmívám se: marně hledám... 26. Pocit hudby, pocit měsíce celý život můj mne neopustí, v těch mé snění, touhy, boly ústí, záříce a pějíce... Moji spící hlavu obtékají, kol ní svoje věčná slova šumí, v nichž mé lidské bolesti se tlumí a vše světlým snem je, hvězdnou bájí. 27. Vše, co jsem prožil, bylo modré snění: má láska, záští, chtění, utrpení, mé krve, mého mozku vzruch a vření. 21 A opět klesá na mne dávné spaní, jen po mé pravé vlasti žhavé ždání, odvěké v sobě samém přemítání. Zas jeví se mi světy jako snové, a v mozku mém se křísí plány nové: mí nejkrásnější, nejmodřejší dnové. 28. Teď může duch můj směle odpočinout, s mým vnitřním dílem v jedno velké splynout, neb co jsem kdysi viděl pouze v snění, došlo vyplnění, a velká pravda pojednou mi vzešla, že všude, kudy moje noha přešla, jsem musel kráčet, musím dále jíti, a co se dělo, muselo se díti, by duch můj posléz’ nade mnou se vztyčil a božské hlásal, v hmotném zářně klíčil. 22
*
[23]
RUTH ST. DENIS.
(Sen o tanečnici.)
Podepřen v loži, k jevišti zřím, zpíjím se zjevem zářícím, jiskřícím zjevem tančícím... Tančí tam žena úchvatný rej, mámivý, ladný, čarovný rej, houpá se jako lotosu květ, který se v proudu tonů zdá chvět, roztoužen chvíli, umdlený hned. Přivírám oči, zavírám, sním. St. Denis nezřím již, nevidím. – *
V modravém stanu měsíčním vířící snědou Indku zřím, má něhu snů mých, touhy vznět, vznáší se k hymnám dávných let, cizích již, matných, neznámých, vznáší se, tone v tonech jich. A třpyty Luny kolem ní těkají v zbožném nadšení, hladí jí tváře, líbají, v měnivý závoj vplétají. Tancuje luzně jako sen, jak přelud vzácných ducha scen, 24 kdy blouzní v nitru člověka pohádka touhy odvěká... *
Opět ji vidím, opět zřím: v požáru tančí slunečním; přeskvělá, smavá, zářící, v démantů květech hýřící, vášní se chvěje, žár v smysly leje, šílené křepčí, horoucí reje, opíjí, dráždí, vábí a svádí, krev žil mých nítí, probouzí mládí, napíná nervy, mozek můj zpíjí, v paianu vilném krouží kol, míjí... *
Všechno se hroutí, všechno se kácí, vidina vadne – v temnu se ztrácí, jeviště, prostor šíří se; dlouží, zrak jímá závrať, v propast se hrouží: bezmezno, bezmezno, prostorno věčné; nesmírné, nesměrné, ó nekonečné... V parách se míhá cos, blyští a třpytí, zdá se mi, v dálích že cosi se svítí, větší se, řítí se, bleskem se blíží, z temnot se vyhoupne, v temno se hříží: slavnostní hvězda, och, úžasná, jasná, pohanská bohyně nahá a krásná, vítězně slnící, do běla žhoucí, tančící Venuše, bohyně skvoucí. *
25 Tančete, bohyně, tančete jen, všechno je illuze, všechno je sen, láska, bůh, duše, svět, náruče žen, tančete, St. Denis, tančete jen! Linie, útvary, pohledů třpyt, všechno chtít omámit, rozkoší zpít, do duše, do srdcí nadšení lít, ve snění tančiti, v tančení snít!... 26
PÍSEŇ NYMF.
(R. Wagner.)
Podmračně venku dnes, podzimně, sychravě. Ponuré myšlenky rodí se ve hlavě... Nad knihou zasněný naslouchám do šera, zpívá kdos ve ville na klavír z večera: píseň tak blouznivou, snivou a touživou, vášnivou, vznícenou, ztichlou zas, truchlivou, zkazku jak báchorky, šumot jak bájných řek, bájných řek svůdných nymf, bájných řek pohádek. *
– – Vlny jdou, stoupají, hučí, se houpají, stříbrný měsíc se rozsvítil nad kraji, podivná píseň se roztéká z daleka, neznámá, úchvatná, živelná, odvěká, sborem a v solu zas, nahlas a ztlumená, jakoby v člověku, zase jej vzdálená, vzdálená věčnosti, blízká již v zrození, naslouchám ztrnulý v akkordů zmámení... Nymfy z vod noří se, plovou a zpívají, vlny jdou, stoupají, skučí, se houpají, píseň plá, vznáší se, klesá a heleká, stromy jí dýchají, ozvěnou v skalách lká, svůdná jak milenka, opojná nad mok rév, v očích žár vzněcuje, přivádí k varu krev. Z podsvětí hvozdů, slyš! rohu zní zadutí 27 jako by vylétli vichrové vzedmutí. O skály tříští se, zakvílí v pralese, ještě kdes v dálavě ozvěnou třese se, zaniká znenáhla, zlomeně, zhasíná výkřikem znavené touhy, jež usíná. Nymfy se vzdalují, potopí, prchají, o zrádném prstenu píseň zlou zpívají: o kletbě, která jej provází od věků, o kletbě osudu, souzené člověku, který chce božské, chce silným a skvoucím být, věčnem a velkostí, krásou se k smrti zpít. *
Sluneční třpyty žhnou na vlnách řek, s vítězným mečem jde čacký snů rek k splnění osudu, za cílem svým, za čárné zahrady tajemstvím. Zpívá tam, svádí tam čarovný pták, líbezně, tichounce, omamně tak – hýčká jej v illuzi, v dráždivý sen o cizí bohyni, o lásce žen, o křídel rozpětí, síle a všem, co bylo zrozeno, zakleto v něm... Z daleka zaléhá zpěv strážných víl. V skalách se rozléhá pláč jich a kvil nad marnou výstrahou, výstrahou jich, sklidivší nevděk a sklidivší smích; o zrádném prstenu zpívají, zlém, 28 kletbou jenž odvěkou, neměnnou všem, k prstenu tomu kdo připjati jsou neznámou vůlí a osudnou hrou... *
Opět je širá noc, temnota jen... Vlny jak děsivý šumějí sen, vlny jdou, šumějí, nymfy, slyš, zpívají, zpěv jako bouřlivák vznáší se nad kraji. Strmí hrad illuze z kypících vln, do vodstev řítí se plamenů pln, mrtev rek na márách spočívá v tmách, v hlubokých temnotách, v bezedných mhách, zahlcen, rozdrcen bludným svým snem, odvěkým osudem, neměnným všem, připiat jenž k prstenu, připiat, s ním spiat, toužiti po božském, lidským být jat! – *
Tiše kdes doznívá klavíru blouznění... Pomalu probírám, vzbouzím se ze snění; ticho je, zamlklo, mrtvo je dokola... Přede mnou svíčka jen na stole plápolá. 29 Jednou za věk procitnu v člověku, zpívám: Tajemství přeměny bytí, měsíčné žití...
*
V prostorách vesmíru těkám od věků do věků.
[31]
HUDEBNÍK SFÉR.SFÉR
[33] ..V...V pocitu nejvyššího blaha...
*
Viz, bratře můj!
Jsem jako širý, vonný sad, jenž kvete, září odevšad: mír, souzvuk, lad.
[34]
PŘEDZPĚV POUTNÍKŮV.
„Vznášíš se přede mnou, blankytný panoši v stříbrné masce. Prsténce nazlátlých kadeří věnčí tvou hlavu. Z dlaně tvé rozkvétá zpěvné mé srdce. Cítím je zpívat! Unášíš poklad můj, záře mi v temnu. Hymnou byl život můj. Mnoho jsem trpěl. Rozkošný jinochu, kterýs mi oddán: neměl jsi mateře, neměl jsi otce. Věčně žhneš, věčně! Slétl jsi z kolébky hvězdné, již Orion tvoří. Podej mi ruku! Srdce mé zářiti bude nám cestou“...cestou...“ 35
Jsem v květu růže, Jsem v květu růže,
 její vůně, krása, jsem skřivan, který v modru blahem jásá. Jsem vlna vody, v které slunce září, jsem žena, které v lásce tváře září. Jsem drahý kámen, který třpyty zpíjí, jsem oblak bílý, který vrchy míjí. Jsem v ohně žáru, v sněhu, mrazném plání, jsem v nenávisti, vzdoru, milování. Jsem mrtvých soudruh, živých píseň věčná, jsem bůh a mikrob, čtenář Nekonečna. Jsem ve všem vzniku, zániku i chtění!...chtění!... Má touha, síla v pění, ve tvoření! 37
HUDEBNÍK SFÉR.
1. Na prahu světla stojím v zvířecí kůži, se zbraní kamennou v ruce, vzývám nad hlavou hvězdy a slunce veliké, hřející, radostné, jež dává zrát plodům a zahání chladno; zvedám své paže, do výše volám: Jasný, dej nám sílu, Jasný, dej nám plody, Jasný, dej nám žití, vznešené, mocné, božstvo! 2. Z Pralátky Všeho, z Beztvárného, jež počalo z Ničeho v sobě, vznik’ ether, oheň a voda: síla a ruch, božský vzruch. *
Z těch tří vzešla hmota, života důvod, Vesmíru původ. 39 3. Nesčetně světů etherem krouží, vzdáleny sebe po sobě touží v bezmezném šíru. Neb hmota věčně po sobě touží ve Vesmíru. Až hmota posléz’ v jediné splyne, svět starý zhyne. A nově světy zrodí se jiné! 4. Ve Všem se tají, žije, se rodí, souhvězdí plodí odvěký hudebník sfér, zánik a původ, Vesmíru důvod, řídí běh oběžnic, čas; v něm slunce a měsíce, hvězdy se valí, tma střídá šero a jas, hudebník věčný a nekonečný, souzvuku dbalý: Koloběh stálý! 5. Jsem cílem všeho tvorstva a žití: souzvuk i soulad! 40 Mnou všecko zmírá, rodí se, sytí, slunce i Montblank, mravenec, kvítí, nejmenší z bytí. 6. V stvoření všechno je si rovno. Člověk i kámen, rostlina, plamen, souhvězdí, atom, nic není větší, ni menší. 7. Tvorové všichni jsou bratry v každé podobě, době. Jen různost místa, zájmů a tváře (žití to přepážky, šláře) vmlouvá jim cizotu k sobě. 8. Není smrti, vše je jen přeměna bytí, koloběh stálý, jen podoba jiná: věčno je žití! 41 9. Když člověk zemře, co se změní? – Stále totéž světla chvění šumí v koších stromů; stále tentýž rytmus žití zpívá ve zdech domů, v šíru světa báje, stále tentýž vzduch kol plaje, stále zima, příchod máje, stále země, stále moře, slast a hoře. *
Přec se ve vše mrtvý mění: v světla šumné chvění, v stromů ševelení, v ulic, volna vření, v jara, zimy krásu, ve vzduch, zemi, moře, v slast i v hoře. 10. Kdo jednou zde na zemi byl, v nějaké podobě žil, věčně se stýská mu po ní, stále se navrací zpět v čarovný svět, přeměněn v nerost neb květ, ve tvora vzhled, září neb zpívá neb voní. 42 11. Všechny lidské slasti, všechny lidské strasti jsou jen k vyplnění času. Naše celé bytí, lidské živobytí zmatek tich a hlasů. 12. Věčnem se valí, koloběh stálý, hukoty světů, růženců světů... Jakých as je tu zakletých vzletů, vznětů a retů? V nic Všecko splývá, před sféry hudbou, život jež vlívá, světům je sudbou, zpívá a schvívá zářivá, divá, opojivá... 13. Kdo mne to volá! shora či zdola? – neb není tu výšky ni hloubky – touží to rostlina, živočich, kámen, voda či plamen, po mnemně jenž volá? *
43 Blahoslaven, kdo po mně volá, kdo po mně touží!... Je pravda jediné ve mně, a všechna božstva země jsou pouze můj odlesk, neb vše je zde mžiku zdání, jen já jsem skutečnost, věčné plání, kolotání. 14. Hraji a hraji Vesmíru nápěv o věčném řádu, o světů vzniku, o světů pádu, o síle pohybu, neklidu kráse, o velkém jase. Hraji! *
Dcera má, slunce, jež zrodila se v pravěkém čase, sklání se ze mě a líbá jemně své dítě – Zemi. 44 15. Zelený liste, který by alchemik přeměnil v zlato, můžeš mi říci, z čeho kdys počala Země životem hřmící? – Žhavý svět oplodněn hvězdným byl pelem, který se prostorou vesmírnou chvěl, v něm byly možnosti příštího žití, zárodky nerostů, rostlinstva, těl. 16. Lidé mylně chápou, co je Nekonečno, Věčno! – Přec obé v každém stvoření se skrývá a všedností se, změnou přiodívá, Nic tvoří vším zas, všechno ničím tvoří a buduje vždy, když se zdá, že boří, je zákon žití, zákon zanikání: Věčnost kolotání! Neb vše je pouze kadlub hmoty věčné, již oživuje všehomíru hudba, hmoty sudba. 17. Není pouhých duší, je jen hmota, hmota věčná, přeměna nekonečná; vše oživuje společný jen duch, na zemi, ve vesmíru, 45 v atomu i v šíru, oheň, voda, vzduch, stálý koloběh a ruch, hmoty bůh! 18. Proč nutno jísti, proč nutno píti? Aby moh’ člověk zářivě sníti! Neboť je strava topivem těla, aby se plamenným duchem hlava tvá skvěla! 19. Žijeme v duchovém moři, v něž naše hlavy se noří. Zrající myšlenky, jež kol plují, mozkovým chapadlem přitahují, schopností obraznou hoří, smýšlejí, tvoří. 20. Všechno lidské dění je jen snění, krve tvorstva chtění. Tím se pne vše výše, slyší, dýše v rozumění. 46 21. Čti v oku malých dětí, v slovu prostých kmetů, chceš-Ii rozuměti světu. 22. Mé nejčárnější písně: Oheň, voda, vzduch! Z těch vzešlo tak mnohé krásné, života ruch, Vesmíru bůh. 23. Jak ledovec nad vším, nad vším čníti, blankyt, v němž se hvězdy stříbří, zrcadliti, a účel žití všeho v tom jen míti: se skvíti! 24. Všechno je účelné, krásné, nesmrtelné: Mistrovské obrazy, vítězné stroje, obchodníci s rušnými obchody, badatelé a prochazeči, děti a kmeti, létadla vznešeně kroužící vzduchem, 47 boje o chléb a velmoc kapitálu, katedrály a nevěstince, ve všem je důvod, života původ, hemžení lidstva a elektřin jiskry vše z Jednoho vzchází, v Jediné splývá, sen Kosmu zpívá. 25. Na vrcholu hory, v slunce tmavé záři dumá bdící člověk. V jeho tváři zrcadlí se pochopení Všeho, měnného i neměnného, dočasného, odvěkého, taje kolotání. Občas probudí se z přemítání, naslouchává v šíru Všehomíru: hudbě čarovné a věčné, nekonečné, dle níž světy krouží bez ustání přesně věčnou drahou: hudbě kolotání. 48 26. V světle věčného jitra sedím zdravý a mužný v kvetoucím kraji, nakloněn k harfě a hraji plamennou hymnu. V hymně mé plesají ptáci, zpívají květy, šumějí moře, rodí se světy, srdce nyjí v bezmezné melodii síly a lásky, v niž zapadám. 27. Putuji zahradou zkvetlou za metou světlou... V dlaň mi schvěl paprsek smavý. Naslouchám – neslyšně praví: „TouIám se blaženě vzduchem, pronikám hmotou a duchem, těším se života ruchem. 49 Vidíš mne na každém retu, vidíš mne v kalichu květu, vidíš mne v krystalu vznětu. Klíčím a kvetu a zraji v zázračném stvoření taji. Myšlenkou nad hmotou plaji!“ Z dlaně zář uniká v letu... – Radostný! Pozdrav sděl ode mne celému světu!! 50
*
[51]
Stromy zbožně hledí do slunce. Stromy zbožně hledí do slunce.
 Z tiché villy kdosi na strunce zádumčivých houslí hraje. Nebe letním žárem plaje. V dáli zřít je města konturu rýsovat se v hloubce azuru. *
Bez oblaku do daleka blankyt zářící. Tramwayové koleje se táhnou ulicí. Ve dvou řadách dřímou domy žluté, šedé, fialové. Na ně praží slunce nové. II. Ulicí, skropenou světlem a stínem, v rytmu jdu hudebním, slavnostně líném, opilý sluneční září jak vínem. Ulice rozkvétá tvářemi lidí, zraky mé do domů, do srdcí vidí, ovoce zármutku, úsměvu klidí. – –
Bytost má v nesčetné tvary se množí; z prsou mi vytryskl pramének boží. 53 Že kdes bydlet musím, bydlím tady. To však je jen zdání – Přítomen jsem všady: V sluneční záři, v bouřlivém vání, v samumu, v dešti, v živlů věčném kolotání. IIIII. Přešel jsem v život docela, nádhera žití mne prochvěla! Vzlétám s ptákem, jenž jásá, šumím stromem, jenž kvete, jsem ve všem tvorstvu, v nerostech, v moři, v ledu i v zoři mne naleznete! 54 Růžový kříž vznikl v letech 1908– 1912 a vyšel jako 5. svazek knih „Stříbrného kruhu“ nákladem L. Danka, Košíře 237, tiskem Aloise Koníčka na Král. Vinohradech r. 1920.
E: jf; 2004 [56]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Stříbrný kruh; Danko, L.[?]; Koníček, Alois
(Růžový kříž vznikl v letech 1908-1912 a vyšel jako 5. svazek knih „Stříbrného kruhu“ nákladem L. Danka, Košíře 237, tiskem Aloise Koníčka na Král. Vinohradech r. 1920.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 56