PÍSEŇ NYMF.

PÍSEŇ NYMF.
(R. Wagner.)
Podmračně venku dnes, podzimně, sychravě. Ponuré myšlenky rodí se ve hlavě... Nad knihou zasněný naslouchám do šera, zpívá kdos ve ville na klavír z večera: píseň tak blouznivou, snivou a touživou, vášnivou, vznícenou, ztichlou zas, truchlivou, zkazku jak báchorky, šumot jak bájných řek, bájných řek svůdných nymf, bájných řek pohádek. *
– – Vlny jdou, stoupají, hučí, se houpají, stříbrný měsíc se rozsvítil nad kraji, podivná píseň se roztéká z daleka, neznámá, úchvatná, živelná, odvěká, sborem a v solu zas, nahlas a ztlumená, jakoby v člověku, zase jej vzdálená, vzdálená věčnosti, blízká již v zrození, naslouchám ztrnulý v akkordů zmámení... Nymfy z vod noří se, plovou a zpívají, vlny jdou, stoupají, skučí, se houpají, píseň plá, vznáší se, klesá a heleká, stromy jí dýchají, ozvěnou v skalách lká, svůdná jak milenka, opojná nad mok rév, v očích žár vzněcuje, přivádí k varu krev. Z podsvětí hvozdů, slyš! rohu zní zadutí 27 jako by vylétli vichrové vzedmutí. O skály tříští se, zakvílí v pralese, ještě kdes v dálavě ozvěnou třese se, zaniká znenáhla, zlomeně, zhasíná výkřikem znavené touhy, jež usíná. Nymfy se vzdalují, potopí, prchají, o zrádném prstenu píseň zlou zpívají: o kletbě, která jej provází od věků, o kletbě osudu, souzené člověku, který chce božské, chce silným a skvoucím být, věčnem a velkostí, krásou se k smrti zpít. *
Sluneční třpyty žhnou na vlnách řek, s vítězným mečem jde čacký snů rek k splnění osudu, za cílem svým, za čárné zahrady tajemstvím. Zpívá tam, svádí tam čarovný pták, líbezně, tichounce, omamně tak – hýčká jej v illuzi, v dráždivý sen o cizí bohyni, o lásce žen, o křídel rozpětí, síle a všem, co bylo zrozeno, zakleto v něm... Z daleka zaléhá zpěv strážných víl. V skalách se rozléhá pláč jich a kvil nad marnou výstrahou, výstrahou jich, sklidivší nevděk a sklidivší smích; o zrádném prstenu zpívají, zlém, 28 kletbou jenž odvěkou, neměnnou všem, k prstenu tomu kdo připjati jsou neznámou vůlí a osudnou hrou... *
Opět je širá noc, temnota jen... Vlny jak děsivý šumějí sen, vlny jdou, šumějí, nymfy, slyš, zpívají, zpěv jako bouřlivák vznáší se nad kraji. Strmí hrad illuze z kypících vln, do vodstev řítí se plamenů pln, mrtev rek na márách spočívá v tmách, v hlubokých temnotách, v bezedných mhách, zahlcen, rozdrcen bludným svým snem, odvěkým osudem, neměnným všem, připiat jenž k prstenu, připiat, s ním spiat, toužiti po božském, lidským být jat! – *
Tiše kdes doznívá klavíru blouznění... Pomalu probírám, vzbouzím se ze snění; ticho je, zamlklo, mrtvo je dokola... Přede mnou svíčka jen na stole plápolá. 29 Jednou za věk procitnu v člověku, zpívám: Tajemství přeměny bytí, měsíčné žití...
*
V prostorách vesmíru těkám od věků do věků.
[31]