PÍSEŇ MODRÉHO PAPRSKU.
1.
Ptáci houslí, růže září
a ty bloudíš s bledou tváří,
hochu můj!
Duch tvůj kouzlí čárné kraje,
v kterých modré světlo zraje,
hochu můj!
Vše kol tebe v mlze mizí,
a ty zříš jen cíl svých vizí:
domov svůj!
2.
Když jsem se já narodil,
nový měsíc byl.
Otevřev svůj zrak jsem zřel
z mraků kdes jak vycházel.
Od té chvíle neuhas’
v mých zracích jeho jas.
3.
Tiše!
Jakás píseň snivá,
lítostivá, zádumčivá
jako jarní, choré housle
touhou srdce rozechvívá.
11
Teskním z okna:
Měsíc zpívá.
4.
Večer vždy se ke mně zvedá,
spat mi nedá
širé moře živých tonů,
v kterém tonu,
bez vůle a moci
unášen jsa nocí
v dálné kraje.
5.
Moře mne vzbudilo
hukotem svým,
(procit jsem ze sna
anebo spím?)
u mojich nohou
hrají si vlny
s utopeným...
...Teď ležím tiše,
cítím se mdlým;
skláním svou hlavu:
bdím nebo sním?...
6.
Svět kdes v dáli ztich...
Pluji v krajích svých
modrých, měsíčných...
12
A čarem v mžik se noří
z temnot půlnočních
sbor spících, vzdušných zjevů
tváří neznámých.
A skvoucí cizí města
budov průsvitných
zřím v blankyt růst, se zvedat
ve svých viděních...
Jen z dálí slyšet zníti
občas do ticha,
jak cosi velikého
v temnu zavzdychá...
7.
Vůkol je klid...
Venku zrá měsíční svit...
Vítám tě, poutníče modrý!
V pokoj mží měsíční svit...
Vidím se v palmovém háji,
hlava má v dlaních se tají.
Přísvity sklouzají k tváři,
na ruce, na prsa září,
s mateřskou něhou a láskou;
v pokoj mží měsíční svit...
Zatím co celuje tiše
paprsků kmit
zvadlou mou hlavu,
13
na okně duše má jiskří
v modravém hávu,
rozpíná peruti k letu
do spánku světů.
8.
Mne měsíc zpíjí jako opium...
V mdlé záři jeho oddávám se snům.
Jsou jako ženy krásné,
jsou jako stříbro jasné,
že v nich smysly tají,
rozplývají, plají
v nevýslovné slasti –
Však vždy v probuzení
vše se hroutí, mění,
v srdci popel, tíha v skráních,
šedo vůkol
v okamžení.
9.
Můj pokoj –
Měsíc v okně hraje.
Srdcem blouzní modré háje.
Řeky se smějí,
bludičky v reji...
V mých očích ptáci zpívají...
Sním: Vzduchem krouží, lítají,
14
třpytí se, skvějí...
Mé bledé ruce tonou v tmách
v nočních klávesách
a pějí.
10.
Vůkol tisíc drobných houslí...
Nezřím jich. Je slyším jen.
Zpité smysly mé se chvějí:
Zvuky znějí, odcházejí
stropem ven...
V přivřených mých očích jiskří
měsíc jako sen.
11.
V měsíčné noci se probudím
v loži svém:
ve svitu kouzelném!
Udiven vůkol zřím.
Co se to stalo? Kde to jsem?
Skláním svou hlavu s úsměvem:
Jsem ve své říši,
své říši...
12.
Co mne svádí každé noci
divnou mocí v ráje noci?
Myšlenky mé, šťastné děti,
spějí ke zdi vyzvěděti,
15
skulinou zřít chtějí,
jásají, se smějí:
jak to plaje
v háji, hraje,
svítí v kvítí,
voní, zvoní...
cink, cink, cink...
cililink...
13.
Zrádný hlas na vrších zpívá:
,DalekoDaleko, daleko svět,
navrať se zpět...
Klamem je měsíční svit,
přestaň již snít...
Procitni z pavučin snů,
zakletých dnů...
S úsměvem štěstí
vznáším se v měsíčném světle...
14.
Mne někdy jímá pocit lehkosti,
jak vznášel bych se kdesi nad světem...
Tu lidské zjevy v mhách se rozplývají.
I život zdá se býti modrým snem.
16
Jen z hloubi jakás divná melodie
mne cestou vzhůru v ether provází...
Vše pozemské je rázem zapomněno
v chvil vznášení se žhavé ekstazi...
15.
V mých krajích měsíc nezapadá,
květ noci v sadech neuvadá,
a ptáci, jež kol polétají,
hlas kvilný jako flétna mají.
A spící lidé měkcí, tiší
mne navštěvují v luzné říši;
v snu tisknou letmo chorou dlaň
a vavřínem mou zdobí skráň.
Jen občas hukot slyšet sem
z niv hvězdných, kde se valí zem...
16.
Dvě komety letěly noční tmou
vysoko nade mnou.
Ta první hasla, ta druhá pěla,
stříbrným světlem se skvěla.
Zapadly kdesi
za vrchy, lesy;
jen zpěv jejich v duši mi zbyl.
17
17.
Kdes u silnice v dáli dům,
stvořený k snům,
k rození dum.
A podivný mne svádí klam,
v ta místa tam
k dřímotám.
Je všechno tady pouze sen,
i já jsem zdání jen,
v dny modré ponořen.
A každý, koho klam sem sved’,
ten nevrátil se zpět
již nikdy v svět.
18.
V života mého závěji
dva bílé stíny kráčejí.
Má žena a pak matka má,
tak vzdálená, tak vzdálená..vzdálená...
V mých očích modrý safír vzplál,
mně zapomenout lidské dal,
vše skutečné v sen roztavil,
sled minulosti v mysli smyl...
18
Dva zjevy žitím bloudí mým,
tvář skrytu šlářem tajemným.
Jak nevystihle luzný sen,
jenž zůstal navždy nesplněn.
19.
Má matko bolestná!
Andělé cnosti v oblacích pějí.
Zklamání vinou trnitý věnec
kolem tvých skrání;
sny a mé touhy pokorně klečí,
vzývají tě.
V klíně tvém sedím,
spící dítě,
modrý svět drže v své dlani.
20.
Já mnohokrát se umřít zřel
a na pohřeb sám sobě šel.
Však zase vždy jsem z mrtvých vstal
a nový život započal
plný tuh a plný snů
tvůrčích dnů.
21.
Mé žití bylo hypnosou,
snem, v kterém Spící k cíli jdou
vždy září luny modravou:
19
V snu chtíti sebe pochopit,
se v sebe ke dnu ponořit,
svým dílem se kdys opojit.
Mne upoutal můj světlý cíl;
vím dnes, že Osud můj v něm byl,
jímž jsem se znovu narodil.
22.
Měsíc, hudba, sen,
těm třem můj život zasvěcen:
v nich shléd’ jsem sebe, ztratil svět,
nevrátil se zpět.
Teď vše je modrou písní jen,
nekonečný věčný sen,
v němž se shlíží duch můj světlý
jako mořem
zrcadlen.
24.
Mým světem luna, hudba, snění,
v nich život můj se rozplývá,
v nich je má smrt, mé narození
i srdce píseň blouznivá.
A slavné ticho na vše splývá,
v mých očích hárá dálný svit,
20
jas modrý žalný nápěv zpívá:
nic nevidět, nic necítit!...
25.
Tisíc polnic v modro výská,
tisíc ohňů z hloubi tryská,
tisíc modrých světů blýská.
– – – – – –
– – – – – –
V pocitu se blaha zvedám,
blížence kol v šíru hledám –
Usmívám se: marně hledám...
26.
Pocit hudby, pocit měsíce
celý život můj mne neopustí,
v těch mé snění, touhy, boly ústí,
záříce a pějíce...
Moji spící hlavu obtékají,
kol ní svoje věčná slova šumí,
v nichž mé lidské bolesti se tlumí
a vše světlým snem je, hvězdnou bájí.
27.
Vše, co jsem prožil, bylo modré snění:
má láska, záští, chtění, utrpení,
mé krve, mého mozku vzruch a vření.
21
A opět klesá na mne dávné spaní,
jen po mé pravé vlasti žhavé ždání,
odvěké v sobě samém přemítání.
Zas jeví se mi světy jako snové,
a v mozku mém se křísí plány nové:
mí nejkrásnější, nejmodřejší dnové.
28.
Teď může duch můj směle odpočinout,
s mým vnitřním dílem v jedno velké splynout,
neb co jsem kdysi viděl pouze v snění,
došlo vyplnění,
a velká pravda pojednou mi vzešla,
že všude, kudy moje noha přešla,
jsem musel kráčet, musím dále jíti,
a co se dělo, muselo se díti,
by duch můj posléz’ nade mnou se vztyčil
a božské hlásal, v hmotném zářně klíčil.
22