BLUDNÝ BALVAN
[3]
...Na pouti pohořím světa..světa...
*
Můj všecek život jen
byl výšin, dolin sen.
[4]
BLUDNÝ BALVAN.
Kde místo, na němž mohu odpočinout?
Kol srázné stěny smrti siné běli,
a žleby, které hroty skalisk děsí,
tmou bystřinami hučí v lačnou rokli;
čas od času já tuším v nadoblačnu
tep mocných křídel orla vznešeného. –
Je tajemno tu jako na dně mořském.
Svou touhu moci o cos’ roztříštiti,
a v chaosu svých vlastních ždání zhynout!..zhynout!...
Kde místo, na němž mohu odpočinout?
PRALES.
Chrám vesměrný se klenu ku blankytu
a rozhlašuji svoje divy větrům,
když vichří z dálav, kmeny vyvracejí.
Čís’ obří ruka zvedá mračné žezlo
a do pádolů sklání je, kde chaty
se v slepém strachu choulí k skalní hmotě
jak plaché slípky, zřící kroužit dravce.
A skryté jevy, z mého nitra trysklé
vždy za večera, úl kdy obraznosti
se v čarodějném kruhu vůkol hemží,
sny Přírody jsou, které ve mně dřímou,
vše naplňují kouzlem bájeslovným...
Já pravdu cítím z všeho neochvějnou,
že trvá všechno, věčně navrací se.
SLUNCE.
Tak vysoko jsem, že již výše neznám!
Mé slunné nitro žírným leskem plane,
z niv oslněných stoupám rozzářeno,
5
já blahé, které v světy blaho vlévá.
V mé sféře širem spějí spolehlivě
hvězd voje – světy neúchylnou drahou.
PROPASTPROPAST.
Já nejsem duše, nejsem také hmota,
jsem bezdný jícen, jenž se sytí temnem.
A věky plynou, nic mne nenaplní,
vše nicota je – já jsem symbol její!
ŽIVEL.
Jsem v tvorstvu Všeho rozmach, pravědomí,
jsem neklid, Babel věčné Harmonie,
kdo ve mně číst zná, pronik’ v smysl všeho –
mne hrozí se, však já vše láskou jímám,
jsa nechápaný, všecko pochopuje,
jsem prapočátek, budu také konec,
a Země květ jež čárný snů mých byla,
se v žáru krve mé kdys narodila.
PRAMEN.
Svou jásám píseň o návratu věčném...
Jsme atomy, jež dají vzniky novýmnovým,
a smrt je žitím, jako žití smrtí,
a nechápáno obé, klamající
v svém vnějším zdání; než, kdo hloubá, vidí
vždy v změně věčné jejich tajný smysl...
SLUJ.
Snad poštěstí se a ty zbloudíš dále
než ve Pravěku propast bezútěšnou
v svém hledání, v němž cíl je lidské touhy.
STEZKA.
Slyš! Tam, kde nyjí snivé sedmikrásy,
6
jak hvězdičky se jiskří v nebi zemském
a jalovec kde voní: slavík houslí...
To stačí ti přec k štěstí pozemskému...
OZVA.
Co harmonie všeho ona věčná?...
V čem hymna lásky tvorstva nekonečná!?...
Kde neměnného Losu jistá meta?...
Kde počátek je, závěr celku – světa?...
MOŘSKÉ OKO.
Ti, kteří ke mně spějí sráznou stezkou,
a jimž jsem démon snu a prohloubení,
v té výši, která vichrů oblastí je
a slavnostního v sobě přemítání,
se navzájem v svých očích zrcadlíme,
my věčně blízcí, věčně vzdalující,
vždy snící dolů, vnitřně k výši hnáni
a naposledy v sobě překonáni.
SOPKA.
Ó vření, vření, obřích vzruchů vření
a nikde pro ně pevné formy není...
LEDOVECLEDOVEC.
Hle, myšlenka jsem, nad tebou jež skví se
v svém chladu, ústa cudně nad vše pnící,
k nimž luna, slunce spějí spočinouti
v své slavné pouti mořem vesmírovým.
Jsem věčné „tuším", nikým nezbadané,
v mém lesku svítí vodstva nepřeplutá
a rostou věže božnišť světa božstev.
NEKONEČNO.
Znáš Vesmíru taj? Co ti o něm známo?
7
Zři v lidské nitro, pohleď v okruh sebe.
Sám o sobě jsi světem nejvlastnějším,
svým kosmem v malém, v dostih smys ůsmyslů; tvůrcem!
Když nebylo Nic, ty již byl jsi tady,
až všemocný duch, který všeho původ,
tě vzbudil k duši, k žití, ke vědomí
a dal ti tvořit jako on kdys tvořil
a vnukl tobě dar své tvárné síly!
ÚDOLÍ.
Je ve mně mír, vždy mírem eksistuji,
jsem cestou tvojí, každý nedojde mne,
neb cesty ke mně míří výšinami
a ledovci a moři, proláklinou;
kdo ve mně je, zná tajný význam všeho,
jsem odlesk niter věčné symfonie!
***
V nížině klidné poblíž’ horské chaty
teď bludný balvan dřímá obemšený
již v smírném v sobě samém obrážení;
kol něho pase horal stádo bravu
a heleká si nápěv na fujaru:
zpěv o pralese, slunci, hloubce, živlu,
zpěv o pramenu, sluji, stezce, ozvě
a mořském oku, sopce, o ledovci,
jenž strmí mrazně, přísně jako Osud
vdálv dál nad krajinou, skvoucí protrpěným
a neskonalým blahem domoviny.
8