HUDEBNÍK SFÉR.
1.
Na prahu světla stojím
v zvířecí kůži,
se zbraní kamennou v ruce,
vzývám nad hlavou hvězdy
a slunce veliké,
hřející, radostné,
jež dává zrát plodům
a zahání chladno;
zvedám své paže,
do výše volám:
Jasný, dej nám sílu,
Jasný, dej nám plody,
Jasný, dej nám žití,
vznešené, mocné,
božstvo!
2.
Z Pralátky Všeho,
z Beztvárného,
jež počalo z Ničeho v sobě,
vznik’ ether, oheň a voda:
síla a ruch,
božský vzruch.
*
Z těch tří vzešla hmota,
života důvod,
Vesmíru původ.
39
3.
Nesčetně světů
etherem krouží,
vzdáleny sebe po sobě touží
v bezmezném šíru.
Neb hmota věčně po sobě touží
ve Vesmíru.
Až hmota
posléz’ v jediné splyne,
svět starý zhyne.
A nově světy zrodí se jiné!
4.
Ve Všem se tají, žije, se rodí,
souhvězdí plodí
odvěký hudebník sfér,
zánik a původ,
Vesmíru důvod,
řídí běh oběžnic, čas;
v něm slunce a měsíce, hvězdy se valí,
tma střídá šero a jas,
hudebník věčný a nekonečný,
souzvuku dbalý:
Koloběh stálý!
5.
Jsem cílem všeho
tvorstva a žití:
souzvuk i soulad!
40
Mnou všecko zmírá, rodí se, sytí,
slunce i Montblank,
mravenec, kvítí,
nejmenší z bytí.
6.
V stvoření všechno
je si rovno.
Člověk i kámen,
rostlina, plamen,
souhvězdí, atom,
nic není větší,
ni menší.
7.
Tvorové všichni jsou bratry
v každé podobě, době.
Jen různost místa, zájmů a tváře
(žití to přepážky, šláře)
vmlouvá jim cizotu k sobě.
8.
Není smrti,
vše je jen přeměna bytí,
koloběh stálý,
jen podoba jiná:
věčno je žití!
41
9.
Když člověk zemře,
co se změní? –
Stále totéž světla chvění
šumí v koších stromů;
stále tentýž rytmus žití
zpívá ve zdech domů,
v šíru světa báje,
stále tentýž vzduch kol plaje,
stále zima, příchod máje,
stále země, stále moře,
slast a hoře.
*
Přec se ve vše mrtvý mění:
v světla šumné chvění,
v stromů ševelení,
v ulic, volna vření,
v jara, zimy krásu,
ve vzduch, zemi, moře,
v slast i v hoře.
10.
Kdo jednou zde na zemi byl,
v nějaké podobě žil,
věčně se stýská mu po ní,
stále se navrací zpět
v čarovný svět,
přeměněn v nerost neb květ,
ve tvora vzhled,
září neb zpívá neb voní.
42
11.
Všechny lidské slasti,
všechny lidské strasti
jsou jen k vyplnění času.
Naše celé bytí,
lidské živobytí
zmatek tich a hlasů.
12.
Věčnem se valí,
koloběh stálý,
hukoty světů, růženců světů...
Jakých as je tu
zakletých vzletů,
vznětů a retů?
V nic Všecko splývá,
před sféry hudbou,
život jež vlívá,
světům je sudbou,
zpívá a schvívá
zářivá, divá,
opojivá...
13.
Kdo mne to volá!
shora či zdola?
– neb není tu výšky ni hloubky –
touží to rostlina, živočich, kámen,
voda či plamen,
po mnemně jenž volá?
*
43
Blahoslaven,
kdo po mně volá,
kdo po mně touží!...
Je pravda jediné ve mně,
a všechna božstva země
jsou pouze můj odlesk,
neb vše je zde mžiku zdání,
jen já jsem skutečnost,
věčné plání,
kolotání.
14.
Hraji a hraji
Vesmíru nápěv
o věčném řádu,
o světů vzniku, o světů pádu,
o síle pohybu, neklidu kráse,
o velkém jase.
Hraji!
*
Dcera má, slunce,
jež zrodila se
v pravěkém čase,
sklání se ze mě
a líbá jemně
své dítě – Zemi.
44
15.
Zelený liste, který by alchemik přeměnil v zlato,
můžeš mi říci,
z čeho kdys počala Země
životem hřmící?
– Žhavý svět oplodněn hvězdným byl pelem,
který se prostorou vesmírnou chvěl,
v něm byly možnosti příštího žití,
zárodky nerostů, rostlinstva, těl.
16.
Lidé mylně chápou, co je Nekonečno,
Věčno! –
Přec obé v každém stvoření se skrývá
a všedností se, změnou přiodívá,
Nic tvoří vším zas, všechno ničím tvoří
a buduje vždy, když se zdá, že boří,
je zákon žití, zákon zanikání:
Věčnost kolotání!
Neb vše je pouze kadlub hmoty věčné,
již oživuje všehomíru hudba,
hmoty sudba.
17.
Není pouhých duší,
je jen hmota, hmota věčná,
přeměna nekonečná;
vše oživuje společný jen duch,
na zemi, ve vesmíru,
45
v atomu i v šíru,
oheň, voda, vzduch,
stálý koloběh a ruch,
hmoty bůh!
18.
Proč nutno jísti,
proč nutno píti?
Aby moh’ člověk zářivě sníti!
Neboť je strava topivem těla,
aby se plamenným duchem
hlava tvá skvěla!
19.
Žijeme v duchovém moři,
v něž naše hlavy se noří.
Zrající myšlenky, jež kol plují,
mozkovým chapadlem přitahují,
schopností obraznou hoří,
smýšlejí, tvoří.
20.
Všechno lidské dění
je jen snění,
krve tvorstva chtění.
Tím se pne vše výše,
slyší, dýše
v rozumění.
46
21.
Čti v oku malých dětí,
v slovu prostých kmetů,
chceš-Ii rozuměti
světu.
22.
Mé nejčárnější písně:
Oheň, voda, vzduch!
Z těch vzešlo tak mnohé krásné,
života ruch,
Vesmíru bůh.
23.
Jak ledovec
nad vším, nad vším čníti,
blankyt, v němž se hvězdy stříbří, zrcadliti,
a účel žití všeho
v tom jen míti:
se skvíti!
24.
Všechno je účelné, krásné,
nesmrtelné:
Mistrovské obrazy,
vítězné stroje,
obchodníci s rušnými obchody,
badatelé a prochazeči,
děti a kmeti,
létadla vznešeně kroužící vzduchem,
47
boje o chléb a velmoc kapitálu,
katedrály a nevěstince,
ve všem je důvod,
života původ,
hemžení lidstva a elektřin jiskry
vše z Jednoho vzchází,
v Jediné splývá,
sen Kosmu zpívá.
25.
Na vrcholu hory, v slunce tmavé záři
dumá bdící člověk.
V jeho tváři
zrcadlí se pochopení Všeho,
měnného i neměnného,
dočasného, odvěkého,
taje kolotání.
Občas probudí se
z přemítání,
naslouchává v šíru
Všehomíru:
hudbě čarovné a věčné,
nekonečné,
dle níž světy krouží bez ustání
přesně věčnou drahou:
hudbě kolotání.
48
26.
V světle věčného jitra
sedím zdravý a mužný
v kvetoucím kraji,
nakloněn k harfě
a hraji
plamennou hymnu.
V hymně mé plesají ptáci,
zpívají květy,
šumějí moře,
rodí se světy,
srdce nyjí
v bezmezné melodii
síly a lásky,
v niž zapadám.
27.
Putuji zahradou zkvetlou
za metou světlou...
V dlaň mi schvěl paprsek smavý.
Naslouchám –
neslyšně praví:
„TouIám se blaženě vzduchem,
pronikám hmotou a duchem,
těším se života ruchem.
49
Vidíš mne na každém retu,
vidíš mne v kalichu květu,
vidíš mne v krystalu vznětu.
Klíčím a kvetu a zraji
v zázračném stvoření taji.
Myšlenkou nad hmotou plaji!“
Z dlaně zář uniká v letu...
– Radostný!
Pozdrav sděl ode mne celému světu!!
50