Zde by měly kvést růže... (1894)

Lyrická dramata, 1891-1894, Josef Svatopluk Machar

Diplomatická verze Ediční verze
KABINETNÍ KNIHOVNA SVAZEK LXXVII.
J. S. MACHAR
ZDE BY MĚLY KVÉST RŮŽE...
LYRICKÁ DRAMATA (1891–1894)
V PRAZE KNIHTISKÁRNA F. ŠIMÁČEK NAKLADATELÉ 1894
[1] J. S. MACHAR
ZDE BY MĚLY KVÉST RŮŽE... J. P. Jacobsen
LYRICKÁ DRAMATA (1891–1894)
V PRAZE KNIHTISKÁRNA F. ŠIMÁČEK NAKLADATELÉ 1894.
[3]
PROLOG.
[5] PODZIMNÍ POVÍDKA.
Nedělní jednotvárné odpoledne... Ta chvíle, kdy si na šíj tvoji sedne podivná tíha, bloudíš v tupém snění a v pocitech, jimž ani jména není. Do dlaní maně hlava tvá se hříží, jíž upomínky nějaké se plíží, však celé ne, jen detail jakýs, malý útržek, moment, dojem zachovalý – jak převracel bys maně známou knihu, tu přečet’ slovo, tu zas větu v mihu. A tak ti náhle před očima kmitne šedavé vlnící se pole žitné v údolu jakéms; rázem vidíš zase stráň rezavou, kde ovcí pár se pase; [7] ve vlaku jedeš, rovinou jenž fičí, a stíháš úprk telegrafních tyčí; šedivá kočka hřbet svůj v oblouk vzpíná, pak v povlak stolu drápy svoje vtíná; zas jakýs výlet: drobní studentíci, dívčiny v světlém šatě, s pěknou lící a vážné matky – sedí se kdes v lese a hraje něco; teď se zrak tvůj nese po bílé vesnici; je mlýn tam bílý, ty vidíš jizbu, v ní tvůj otec chýlí skráň prořídlou nad zápisníku listy a znamená si mleče, výnos čistý; teď mihla se ti kadeř kučeravá a opálená bujná dívčí hlava s velikým okem – už ten obraz míjí a vidíš trochu obnaženou šíji, jen kousek šíje filigránské, jemné.jemné, ó znáš ji – ruka maně oči přemne a zavzdychneš – a valem nyní plynou zhaleny lehkou modrou mlhovinou žen postavy, a je tak luzná, smavá ať v profilu či en face jejich hlava, a plynou, plynou podoby ty známé a náhlý stesk ti svírá hruď a láme ne po nich jen – však po tom tvojím létu, v němž každá rovna nějakému květu, 8 a proto bolesť každý nerv tvůj chvátí – ne že to pryč – však že se nenavrátí... A zatím zvolna lehké šero splývá ve světlo dne; jak když se oko dívá lehounkou černou clonou muselinu: obrysy ostré, barvy beze stínu, jen vzduch se tmaví..tmaví... domů řada šedá své komíny a rudé střechy zvedá do zasmušených oblak; okna uzavřená se tmavě skví jak ocel vyleštěná; a stranou v dáli nad továren směsí dým těžký nehybně tkví v podnebesí, a za nimi mha šedivá se točí holému vrchu vzhůru po úbočí. Kaštanů řada, v ulici jež stojí, se chví v svém prořídlém a hnědém kroji, jímž vyčuhují vyzáblé jich sněti. Pár umazaných, rozcuchaných dětí pod nimi křičí jako ve závodu a holí tluče po ježatém plodu. A chumle lidí v hovoru a křiku se ubírají kolem po chodníku; tramwaye plné po kolejích spějí a kočár hrčí – lidé navracejí se z výletů, byl teplý den a klidný, jak nosívá je často podzim vlídný. 9 A tmí se... v ulici se zvolna zvedá studený van, a padá mlha šedá, a žlutým kolem vyzařuje do ní plyn svítilen a záře, jež se roní z oken a krámů... Z krčmy jedné z blízka teď náhle divý hlahol tónů tryská, tam tančívá se vždycky při sextettu. Hlas poznáš pištivého klarinetu a dusot basy... Valčík právě hrají... „Na modrých vlnách Dunaje...“ A pronikají ty tóny k srdci... Znáš v něm každou notu... To srdce často vzrušil do tepotu a často zbarvil líci tvoji nachem, když v jeho tónech vznášel jsi se prachem velkého sálu... v loktech tvých se chvělo nádherné, rozpálené dívčí tělo, dech svěžích úst a parfum pronikavý ti vanul kolem mladé žhavé hlavy... a valčík bouřil... lustrů jasná světla v divokém kruhu kolem tebe létla, tys zřel jen řasy přivřené a chvící a třpytný zrak z pod nich se blýskající... a nyní plynou, před tvou duší plynou zhaleny lehkou modrou mlhovinou žen postavy... a plynou kamsi v dáli 10 a v očích jejich vidíš tajné žaly i výčitku, rty lehounce se chvějí, snad nevyřknuté slovo říci chtějí a v rukavičce spjatá ručka malá teď ještě jednou tobě zakývala a hlavička ta uklání se stranou – ty rozumíš: už nikdy na shledanou... Ztich’ valčík dole... jen v tvé duši ještě pár tónů chví a svírá ji jak kleště, vždyť v taktu jejich míjí rychlým krokem postava jedna s zadumaným okem, ne veselá, však přece jenom milá, jí v bujném srdci bije aspoň síla, tak mizí, mizí... její ručka malá teď ještě jednou tobě zakývala a pěkná hlava uklání se stranou – ty rozumíš: už nikdy na shledanou – Toť tvoje mladosť... dole zas už hrají... ztlumeně jaksi zvuky zaléhají sem k tobě... svět kams dolů padá... padá... – – – – – – – – – – – – – Já vkročil v sál... Hle, štíhlých párů řada už promenuje... oh, toť sál ten známý zelené barvy, s lustry, guirlandami, 11 nahoře sedí titéž hudebníci jak jindy vždy... i pivoňky dvě v líci má šedý kapelník... a kol zdí dole zas gardedámy vážně sedí v kole, klep jakýs nový sobě vyprávějí a zrakem dcery střeží v bujném reji. A žhavá líce, zraky rozjařené, šíj bílá, vločky vlasů zkadeřené, hra vějířů a taille skorem vosí a střevíčky, jež drobné nožky nosí, dech parfumu a vůně květin z vlasů zde splývá s šumem šatů, kroků, hlasů v prohřátém vzduchu a tvé smysly zpíjí čarovnou, starou, známou poesií... Já dívám se... vše, jak to bylo kdysi – však marně hledám dávné známé rysy, ty tváře jsou zde dneska nějak cizí (já nechápu, že časem mnoho zmizí, co bývalo), můj zrak jen dále hledá. Kapelník zatím syknuv smyčec zvedá a ťukne třikrát na svých houslí plochu. Už víří polka... uhýbám se trochu, pár za párem se kol mne rychle šine... já proplítám se... tamo kout mi kyne... tam stanu... Hle, zde obličej je známý – 12 jak zbloudila sem mezi gardedámy má dávná známá? A tam druhá, třetí? A co tak dál a dále páry letí, já stoupám k ní a radostně ji zdravím. Děkuje ona hledem usmívavým a vítá mě a podává mi ruku, a – bych líp slyšel v šumotu a hluku – vedle ní sedám, sedadlo je prázdné. Rozmluva zprvu ovšem trochu vázne; proč netančí? mám stále na jazyku, však neptám se jen z galantního zvyku. Je změněna – však krásná je přec podnes, čas kol ní šel, aniž jí byl co odnes’; však s žasem zřím na její toiletu: kdys v bílém gázu, na ňadrech pár květů – teď těžký hedváb, velké naušnice a prostý účes... při tom klidná líce – nu, nechce tančit, duch můj dále hádá, však proč? VědyťVždyť dříve tančila tak ráda. A mluvíme, na moje zdraví ptá se, já na její... a ona usmívá se... tak otázka se s odpovědí stíhá, vždy jedna věta – a vždy jakás tíha dopadá na mne... cítím: hradba stojí dnes mezi mnou a dávnou známou mojí. 13 I ptám se přímo, zdali vzpomíná si na zašlá léta, na minulé časy, procházky v parku, v aleji se tmící a blouznění to naše při měsíci? Zas usmála se, kývla hlavou pouze. Zda na ty tance, kdy jsem v bujné touze ji při kvapíku stiskl do náruče, že mohla slyšet, jak mi srdce tluče, a kdy jsme sálem jako běsi hřměli a na všecko jsme kolem zapomněli? Zas přikývla a zas se usmívala. Zda na to, jak mi kdysi slovo dala, že pro vše časy na každičkém plese, kde za sto roků třeba setkáme se, vždy se mnou tančí čtverylku tu třetí? A chová-li můj výklad ve paměti, co znamená to? Prvá ze slušnosti se tančí s někým z dobré společnosti, ta druhá že se příteli jen světí, však ví-li, s kým se tančí ona třetí? Zas pokývla a smála se a smála a konečně mi vážně povídala, že paměť mám, že každou hlouposť drobnou dovedu vepříst v upomínku zdobnou, 14 však člověk, jenž prý proudem prósy pluje, jak ona nyní, stěží pamatuje,pamatuje (já při tom kosmo hleděl v její čelo, hle, lehounkých pár vrásek se tam chvělo), však, praví dál, my buďme jenom rádi, že můžem’ kříž dát nad to celé mládí, že hloupostí to těkavých je řada, jež den co den se do růžence skládá, sny bláznivé, jimž není vyplnění, krev, která se nám zbytečně vždy pění, a sentimentalita bezejmenná, dnes směšná sic – však tenkrát procítěná – to že je mládí – a to když nám shasne, že vzpomínce jen jeví se být krásné, prý naše paměť vůbec ze zvyklosti vždy krášlí hroby každé minulosti... Je mladost jak zjev na maškarním plese; když pak se maska dolů s tváří snese, tu zříme oči, plny hořké vláhy, tu zříme bolestné a přísné tahy s truchlivou resignací na svět zříti – a to je žití!... Já žasl trochu... dívám se jí v zraky, ty nesmějou se... ejhle, mudrc jaký, 15 myslím si, věru, zřídka se to stává, že se tak s bohem mladým letům dává s tak pěknou tváří... A zas touha nová po mladosti té schvátila mě znova, já nechci se s ní ještě rozloučiti, chci znova zpět v to její vlnobití, já vstal a obřadně (už dotančili tu polku, tleskali však ze vší síly, i viděl jsem, že budou pokračovat), dím: „Prosím, slečno, zkusme zatancovat.“ V tom stane u nás dívka utančená ve sněžném gázu. Líc ta uzarděná, to oko, čelo, vlas, rty – tytéž rysy, jak moje známá měla kdysi, kdysi... Má známá hledí na ni s pýchou sterou a dí: „Nuž, chcete-li – tož zde – s mou dcerou...“ – – – – – – – – – – – – – Já procitám... Tam dole z krčmy z blízka dál divý chumel tónů ještě tryská a dále tančí se tam při sextettu. Hlas slyším pištivého klarinetu a dusot basy... Kvapík právě hrají... A mně ta slova v duši zaznívají: Zde s mojí dcerou!... Hlouposť jest jen mládí, a že je pryč, my můžeme být rádi... 16 Sen bizarrní... A zasmušilou nocí teď sténá táhlý vítr ze vší moci, kaštanů zbylé hnědé listy dere a ve chumeli jimi chvilkou pere kams v černý kout za blízkým domu rohem... Mladosti moje, s bohem, s bohem, s bohem... 17
DVA LISTY. Paní Sofii Podlipské.
[19] „Můj anděli, jsem šílen blahem... A jak ti mám vše zjeviti? Před štěstí svého stojím prahem a zítra chci jej přejíti – (eh, píšu slova, moje lásko, a slova kletbou citů jsou –) chtěl zpívat bych, má černovlásko, nějakou hymnu mohutnou a dunět, bouřit plesným pěním jak rozpoutané varhany (ach, confusním tím blabolením čas mařím těžce získaný – nuž odpusť). Zítra roven ptáku, jak prvá s věže udeří, claque v ruce, v novém, lesklém fraku já vletím u Vás do dveří a řeknu Tvému otci všecko a řeknu mu, jak mám Tě rád a budu prosit jako děcko, [21] a on nám musí požehnat. Mám titul teď, mám postavení, náš byt už také nalezen (věř, že mu v městě rovna není, tak jak si’s vždycky přála jen), ach, zítra, štěstí mé, můj květe, ach, zítra mým je všecko v ráz – mé tmavé hvězdy, sladce spěte, a vzdor velkému pokušení dnes tisknu plaché políbení ne na ty moje hvězdy zlaté, však tam, kam padlo prvníkráte, v Tvůj černý, lesklý, drahý vlas..vlas...“ Dočetla. Štíhlé její tělo v řasnatém pestrém županu jak v sladké mdlobě zvolna sjelo v klín tureckého divanu, a její měkká malá ruka na bouřná ňadra tiskne list, a srdce pod ním tak jí ťuká, že možno tyto tepy sčíst, tmu žhavou, sladkou cítí kolem, tmu sladkou v ňader úkrytě, chce plakat štěstím, jásat bolem a vzlyká jenom hlasitě... 22 Chce čísti drahý list ten znova... Čte... Marně... Mizí před zrakem jí všecka tato jeho slova, jen jedno stojí zázrakem, to zítra! zítra!, a jím spíjí se duše její veselá jak nejkrásnější melodií, již na světě kdy slyšela – ó nejraděj by jako střela s tím „zítra“ na svých žhavých rtech z té komnatky své vyletěla a křičela je po schodech a běžela by po ulici tam, kde je stále lidstva ruch, a to své „zítra“ jásající jim hřměla v udivený sluch! Vyskočí. Hledí z okna ven. Je květen. Zlatý, čistý den. A proteplený jasný svit na blízkých domů padá štít, na věží kříže, moře střech.střech, jež v křivočarných obrysech se vine v dál, až jeho lem s našedlým splývá obzorem. A nad protější nízký dům 23 pár topolů ční k nebesům, rub šedý listů blýská jim třesavým třpytem stříbrným. Nad oknem jako vdechnuté oblaky visí nadmuté, bělostné, skvoucí cípy jich se blýští jako padlý sníh, a po té plachtě zářivé jak křížky černé hyblivé pár ptáků křídlem rozpjatým se honí letem klikatým, kol oblaků se v šíři pne to nebe čisté, blankytné, tak velebné, tak bez hrází, až zrak jí leskem přechází... Toť den, kdy duše dokořán otvírá každou ze svých bran a když v ni padl blaha svit, je slz v ní plno na pokraj, a celý tento luzný máj se začíná v nich zrcadlit. A zas čte drahý list ten znova. Jak nevýslovně sladce zní ta všecka jeho vřelá slova, 24 jak šumí milým echem v ní. Ó chtěla by zde duši míti jen jednu duši přátelskou, na jejíž hrudi povědíti by mohla sladkou tíseň svou a zaplakat – – – ach, máti drahou... – a zdvihá, zarosený vlahou zrak k obrazu, kam denně dává ty nejvonnější květiny, tam na ni hledí drahá hlava, ty něžné oči matčiny se točit po ní vždycky zdají, když přecházívá, v pokoji – a hle, dnes účastenstvím plají, ó matička dnes všecko ví a jistě z hrobu žehná jí... „A otec –“ plaše na retu se zachvělo to slovo jen. Jak spustil by kdos rolettu, byl pokoj rázem proměněn: svit shas’, i v duši plno chmury, vše chví se v ní jaks bázlivě a, zdá se, matčin obraz s hůry že hledí na ni tesklivě... 25 Ach, otec... po svém kanceláři až přijde domů v poledne a s ledovou tou svojí tváří jak stroj si k stolu usedne a noviny své klidně zvedne a zabývá se obědem, přes brejle při tom na ni hledne svým ocelovým pohledem a spartanský svůj hovor spřede, jak bývá to dne každého: „Co děláš?“, neb: „Jak se ti vede?“, neb: „Tak, což máš dnes nového?“ a odpovědi nečekaje a nepromluvě slova víc čte do novin zas ukrývaje tu přísnou z pergamenu líc – jak má mu v této chvíli říci, co psal dnes její milující? A přec jej nutno připravit, sic hrozno jest jí pomyslit, co mohlo by se zítra dít! Má říci: „Tati, člověk jeden chce nyní vše mi k nohoum snést, by na zemi mi stvořil eden –“ (toť řádek z Jeho psaní jest) 26 ach, cítí, jak už tuto větu by přerušil jí zřetelně: „Co chceš? Nech floskulí a květů a mluv jen krátce, reelně!“ Má říci: „Tati, tenkrát v bále, kam’s dovolil mi s tetou jít po mojí prosbě vytrvalé, jsem začla nový život žít –“ ne, ne, i to je slovo křivé, jež nepustil by k prsoum svým, buď odsek’ by jí jako dříve, neb řekl suše: „Vím už, vím“,vím,“ (čímž rozuměna pouze jedna by ovšem byla okolnost: to bylo dvacátého ledna před dvěma roky – potom dost). Jak začít jenom řeč tu smělou, by začátek už jádrem byl, by odvahu on její celou při prvém slově nezabil? „Chci vdát se, tati!“ Hu, tu cítí, že vbod’ by se v ni sivý zrak, jak chtěl by duši její píti, a rty by řekly ostře: „Tak?“ Ne, ne, ne, tady slova není, 27 kdo doufal by, je bláhový... a ona cítí v rozechvění, jak zemře snad... však nepoví... Spíš umře... ano, umře záhy, vždyť srdce její uvadne jak květ, jenž vyšel beze vláhy a beze vláhy opadne – ta láska tak je v duši její, ba láskou její žití je, když otec z duše vytrhne ji, to její žití zabije... Ať zemře... pak i otec pozná, že zhřešil nad tím životem, a z přísných očí bolesť hrozná mu vyvře slzí klokotem... i On pak přijde... svoje rety na čela přimkne chladný led a tváří jejích bledé květy zulíbá ještě naposled... jí na hrob vrba zasadí se, strom, by jí temný stín svůj dal – tak, jak to píše kdesi Musset, jenž též pod vrbou tlít si přál... A příští zima na tom místě svůj sněžný rubáš upřádá... 28 Ó zemře, musí zemřít jistě – a přec jen zemře nerada!... Na pestrý nízký taburet si u piana usedá, kams v prázdno upře teskný hled a příklop maně pozvedá a maně ručky zavadí o klávesy – ten divný zvuk: mollový akord temně zní jak výkřik utlumených muk! A dál a dále praeluduje, už má i nožku v pedalu, a zdá se jí, jak klavír duje, že rozumí jí pomalu. Not sešit vzala. Hraje zvolna, – kus duše dává v každý ton: toť z „Manon“ je ta píseň bolná z pátého aktu... Její skon pod nebem šírým, zhvězděným u Havru... v dálce kmitá se pláň moře svitem zeleným... A po bojích a zápase a po lásce a orgii to drobné tílko upíra 29 v nadzemské jakés glorii na mořském písku umírá. A jejích zraků mroucí kmit moh’ ještě moře lásky pít z dvou zraků nad ni skloněných, dřív od ní věčně zničených... Jak prška deště prudká, divá když padá do vyprahlých hrud, tak v tesknou duši hudba splývá a splachuje z ní zemský rmut, a posilněn zas člověk vstává z podpatí nevyzpytných fat, a znovu na cestu se dává a doufá zas, že dojde snad – a tenkrát citů hnutím vděčným rád člověk vřele docení, jak požehnáním nekonečným je v trudné chvíli umění... Manon je mrtva... Hrdinka má finale její dohrála, opřela hlavu ručinkama a usedavě plakala. Za stolkem palem, kaktusu v jich zelenavý stopen šer 30 bizarrní stojí etagére ze žaponského bambusu. Pagoda – mandarin to as – a filigranských figur sbor a knihy, mušle, něco vás zde tvoří roztomilý chor. Z té směsi podobizen dvé se dívá v pokoj, oči jsou tak živé, rysy mladistvé – dle kroje ženich s nevěstou. A teskný stín na bílém čele, má hrdinka k nim vzpírá hled: tak zřeli její roditelé před čtvrtstoletím v tento svět... To štěstí, jež je blažilo, jim z očí, rtů a čela, tváří tím odleskem svým čistým září – i jí by dnes tak zářilo, však otec... Je to otec ten, jak tenkrát v svatební svůj den? A což ty city z doby té by v něm tak byly zasuté, a s matkou zašlé v hrobu tíš, že neuznal by jich dnes již? 31 Myšlénka jakás velká, smělá teď její duší projela, však jak by hřích spáchati měla, se tajnou hrůzou zachvěla... A přece... hřích to nemůž býti, snad osud sám tak kyne jí, vždy z líce otce, matky skvíti jí nechal novou naději. Jde v pokoj otcův. Dobře ví, že psací stůl tam dubový má šuple, v kterém památku si chová otec na matku. Když tenkrát matku pohřbili, je otvírával po chvíli a seděl jako v strnutí nad mnohým kouskem bez hnutí... Jakýsi svatý strach ji jímá. Zásuvku táhne nesměle, jakoby v schránku sanctissima sahala drze v kostele... Hle, portrét s datem od maminky, zde atlasové střevíčky, zde dávno suché konvalinky, zde malé brusle, pentličky, 32 zde matky písmo, žluté blánky, kdos červenou je stužkou spjal, a zde jsou ony husté stránky, jež tenkráte jí otec psal... Ty čte. A zvláštní divný cit jí začal mladou duší chvít, cit toužení a radosti nad sežloutlou tou zašlostí... To všecko, všecko se v nich vrací, cit, slova, štěstí, touhy ty, jež ona s malou variací má ve svém stolku ukryty... A řádky vrší se a vrší, jako když v máji tiše prší, a každá kapka blaživá jen osvěžuje, prospívá... I máť svůj měla román malý: jí zakázali, zbraňovali, že otec neměl jméno, jmění a dostatečné postavení... Vše podobně, jak dneska u ní, i oni měli nehod směs – nad žalů jejich vyschlou tůní by zavýskla si s chutí dnes... 33 List poslední... Byl chvatný, krátký: „Mám postavení,“ zní ty řádky, „mám vše, co Vaši žádají; můj anděli, má černovlásko, ty hráze nyní padají, a přijdu zítra, moje lásko, a budu otci, budu matce na srdce klepat přísnou tíš, a ti mě neodbudou krátce. Vždyť prosit umím, to Ty víš. A pro dnes ať Ti andělé sny zlaté sijí po čele a pro dnes plaché políbení, ne na rty – to já nesvěřím nést s listem ruce posluhově – posýlám Tvojim kadeřím“... Byla by hlasně výskala... Na ňadra tiskla list a v nově jen líbala a líbala... * * * Je dvanáct. V ňadrech jejích tluk tak zní, jak přehlušit by chtěl těch starých hodin táhlý zvuk, jenž rozlehle tou jizbou zněl. 34 U dveří zvonek zavzněl již, a rychle udělala kříž... Odměřen jak ty hodiny sed’ otec do pohovky svojí a rozhledl se po pokoji a ptá se: „Kde jsou noviny?“ Zmužile dala mu dvě blány, jež pod zástěrkou kryla kdes: List jeden dávno, dávno psaný a druhý, jenž jí přišel dnes... Čte prvý... je mu jaksi cizí... čte lhostejně... tu rázem však to ledové mu s čela mizí a mžikat začne sivý zrak a v hlubokém tam jeho šeru cos kmitá slabým odleskem, co v očích tam na etageru mu plane plným zábleskem... A promodralá ruka chvěje se nyní jaksi nezvykle a v slunce lesku cosi skvěje se zrádného mu v brejlí skle. Vzal druhý... Dočet... 35 Z hloubi vzdych a ruce na stůl klesnout dal, pak otíral skla na brejlích a v prázdno kam’s se zadíval... Zas vzdychnul si... Zrak upjatý vrh’ na ni... Ona tiše stojí, půl doufá, půl se ještě bojí, má ruce dole sepjaty... „Nu, přiveď mi ho tedy sem, počkáme na něj s obědem,“ dí měkce, „rychle prostři mu, dej víno k hodu dnešnímu – řek’ rázem jedné hodiny? To dej mi ještě noviny!“ 36
TŘI PODOBIZNY. Paní Hedvě Macharové.
[37] I.
Návštěva zde... uvítání, hlučná radosť s obou stran... objetí a vyptávání... a již salon dokořán, kam si hosta vede maman na kávovou besedu... Lili je teď s Bibi sama, stojí jizby ve středu, kam zář slunce kosmo padá. Modravého prachu pruh od podlahy k oknu skládá ve sloup pestré prvky duh. Lili celou půlí těla stojí v této záplavě (– má tu aureolu zcela, jaká dána k oslavě [39] v chrámě zjevu každé svaté na zatmělých obrazech, jinak v míře vrchovaté liší však se od žen těch: nemá svatý mráz ten v oku, ne jich stáří, ne jich vzlet – mojí Lili toho roku bude teprv sedm let –) světlý vlas, jejž na zad tlačí tmavý půlkruh hřebenu, k ramínkům se hustě stáčí chumlem zlatých prstenů, líčka žhou jí, ne však strachem, překvapením – ne a ne: planou stálým zdravým nachem broskve čerstvě trhané, a ty oči! barvu mají polní bledé fijaly, pod dlouhou se řasou tají, jak by světu skrývaly pohled v duši, kde as leží ráj jakýsi přesladký... jsou tak tajůplné, svěží, jako modro pohádky... 40 Bibi také starší není, je však suchá, její líc má to bledé zabarvení, které léta zvětšujíc časnou vážnosť jevit zdá se; oči velké s leskem mdlým hledí kolem v stálém žase – jedny z těch, jež s oddáním v celém žití jedno znají: celou duši v pohled dát a jím, co zde rády mají, obdivovat, zbožňovat... Lili prstík na rty klade a s pohledem zníceným po špičkách se nazpět krade šeptajíc: já něco vím... – vzadu v koutě stojí skříně a v ní spousta úžasná: zařízení do kuchyně, jizba jakás překrásná, divadélko s tuctem mimů – mnoho, mnoho možno zřít, co by ani plukem rýmů nedalo se vyslovit: též tam postel odestlaná 41 s poduškama bílýma, na ní leží dlouhá panna s nehybnýma očima: Lili pátravě jí hlédne v bíle malovanou líc, z postýlky ji jemně zvedne, v náručí ji houpajíc, vrací se a ručky kyvem ku divanu Bibi zve, jež v napjetí žádostivém nesla po ní zraky své. Nyní sedí. Mezi nimi, o zeď dobře opřena, bledá, s hledy nehybnými sedí panna hubená. Lili šeptá. Vypravuje, Pepi že druhou noc nespí (Pepi panna sluje), zuby prý ji bolí moc; babička prý dnes jí řekla, že se Pepi dokonce nějakého hřmotu lekla, proto, že jen tichonce mluvit smí se, dvéře lehce zavírat a nedupat; 42 Pepi též prý v noci nechce z postýlky se nechat brát; babička že povídala zas jí novou pohádku o Růžence, která spala, o Honzovi ze statku, jenž prý nosil hvězdu zlatou pod kadeřmi na čele – (buď se Lili mojí matou pohádky ty přeskvělé, jak hned na tom reku zříme my i čtenář každičký – či – a to je mínění mé – v hlavě její babičky se ty nitky pohádkové musí splétat všelijak, by se zdály z brusu nové, až opředou Lilin zrak...) – a ten Honza že prý jednou na vraníku jel a jel cestou pustou, nedohlednou v divný les, kde zámek zřel, kde prý bylo stříbra, zlata, až prý přecházel mu zrak, vzadu sedí spánkem spjata Růženka, ji hlídá drak – 43 (čtenář zazlil drobné Lili běh snad dosti logický – oh, můj čtenář se zde mýlí: to jen duch můj básnický spracoval ty řeči její – ona hned juž s počátku spletla řeči ve peřeji Pepi i tu pohádku. Bibi též jí rozuměla; poslouchala dojata, v černých očích se jí chvěla duše touhou napjata, a ten celý příběh lepý hned si živě kreslila, při tom ručkou vlasy Pepi bez ustání hladila.)hladila). Příběh stoupal... Honza bije s drakem se... boj urputný... poslední mu hlavu s šíje useče meč mohutný – a hned vše rozkvétá valem, dýše vůní čarovnou... v posled Honza stal se králem a Růženka královnou... 44 (Všichni jiní vyprávěči zmlkli by tu kratičce, ale Lili přejde řečí ihned k svojí babičce.) Její babička prý vlasy má tak bílé jako zeď, že prý před dávnými časy jako ona, Lili, teď, byla taky takhle malá; Lilinu prý maminku nějaká jí vrána dala zavinutou v peřinku; maminka že povídala, s babičkou že už je kříž, bude prý už beze mála teď z ní druhá Lili již; maminka že často pláče, jsouc s ní, Lili, v pokoji, že jí říká: moje ptáče – a že pro ni vystojí mnoho strachu: nejraději že prý by ji zavřela před světem, by duši její neotrávil docela... 45 – Ale já bych – Lili míní – byla přeci nejradši Růženkou, co spala v síni zámku v lese, bodláčí. – – A já taky – Bibi táhle a nesměle prohodí. Chvíli ticho. Lili náhle hlavičkou svou pohodí, s divanu se sveze na zem a svůj plný obličej v chmurný výraz stáhne rázem, jak u vzrostlých vídá jej: – U nás krejčí dneska zase tloukl dole paní svou! – Bibi hledí ve úžase na ni tváří strnulou. – To – dí Lili s indignací – je přec jenom ošklivé! – Bibi jako echo vrací: Jo, to je přec ošklivé! – V čtverci lesklém na parketách, kam dopadá slunce pruh, 46 v němž se točí v modrých četách blýskající prvky duh, leží Pepi, v zemi hledí nehybnýma očima, roztažená, slova nedí, nikdo si jí nevšímá... IIII. IIII.
 Je zimní večer. V pokoj jdeme tmavý. Na okna padá přísvit mihotavý luceren z ulic. Jiskrnými blesky ty ledné hrají na sklech arabesky a pohlcují tento přísvit. Z kamen naproti v koutě vyzařuje plamen tenkými proužky. A tmou touto vlaje příjemné teplo, s kterým smísena je ta zvláštní vůně čistotná a tichá, jíž pokojíček mladých dívek dýchá. Jen táhlý tikot hodin s jedné stěny a hukot v kamnech volný přitlumený a chvilkou ohně zvučné zaprasknutí lze slyšet – jinak nikde ani hnutí... Teď v pravo od kamen se něco hnulo, jak by se křeslo bylo posunulo, a jasný hlas vzdych’ do tohoto šera: 47 – Ach, Bibi, Bibi, touhle dobou včera!... A z leva, kde se také hnulo křeslo, za odpověď se elegicky neslo: Ach, Lili, včera – bylo lépe věru!... – A zase ticho zavládlo v tom šeru... – Víš, Bibi, včera asi touto chvílí švadlena přišla, my ji obstoupily, babička, matka; přinesla mé šaty. To víš, byl každý zvědavostí jatý, já nejvíc: švadlena mi šaty nese, v nichž objevím se na svém prvním plese To strojení! V saloně zatopily, pár svíček k zrcadlu mi postavily a česaly mě. Máť má – nikdy dříve jsem nezřela ji v náladě tak živé a radostné – se kolem mne jen točí; a babička div nenechala oči na každé stužce, stále povídala a na své staré bály vzpomínala – nu, babička má! Víš, jak máti říká, že té se život víc už nedotýká, že z přítomna už lepší čásť jen cítí a v zpomínkách jen mladé slunné žití... 48 Švadlena při tom ještě na mně šila, tu jakýs záhyb, tu cos přišpendlila, a stáhly mě, až nevolno to zraku, a mně přec lehko bylo jako ptáku! Pak máť mi dala perly své kol šíje a zatkla do vlasů dvě kamelie – já byla hotova! Věř, nic jsem nemyslila, já ani nevím, zda jsem vůbec žila, já čekala, kdy přijdeš, a co dále pak bude asi v tomto celém bále... Tys přišla, a já zajásala v duši, jak tobě pěkně bílý šat ten sluší, na hrdle na sametce křížek zlatý; a kamelie ve tvou kadeř vpjaty, věř, byly stokrát krásnější než moje – – – Mlč, Lili, o šatech: znám ruce svoje, co dovedou, však mně to jedno bylo; já nejsem nikdy hrda na své dílo a jdu, v čem mohu. Já však zřela na tě: tys byla bájná od hlavy až k patě jak z pohádky zjev – a já zřela předem, že nespatřím tě živoucím svým hledem po celou noc, bys vedle mne si sedla. – 49 – Já, Bibi, chtěla, ale nedovedla jsem odříci; tu vždycky přijde kdosi a tak ti dojemně a pěkně prosí, že zarmoutit ho nechceš; jednou kolem, ty řekneš předem – a on s teskným bolem pohlédne na tě – tančíš dvakrát tedy, pak promenáda, a pak do besedy se staví čtverce, a už zas to duje a dotančí se, zas se promenuje, pak začne valčík, dva, tři tanečníci čekají na tě s prosebnou zas lící, ty tančíš, tančíš, myslíš: sednu chvilku; je pausa – v tom se řadí na čtverylku a už se tančí – – a ten čas se řítí tak rychle jako dosud nikdy v žití. Věř, strnula jsem, když ta půlnoc byla, vždyť jak bych sotva půlhodinku žila! Nu, a v té pause přec jsem přišla k tobě... – – V jídelně, Lili, sešli jsme se obě. Jen tělo tvoje; kde jsi byla duší, můj rozum ovšem hádal i teď tuší: nahoře v sále. – Víš to, když jsi jedla, žes neustále jednu řeč jen vedla: že ráda jídáš řízky? – – Možno, Bibi. 50 Však nejraděj’ bych byla bezpochyby ti s pláčem zajásala, jak jsem šťastná, jak dnešní noc je čarovná a krásná, a přec – žel bohu – kvapí! Však teď, rci mi, jak ty se kocháš vzpomínkami svými na tuto noc? Jak a s kým tančila jsi? Jak se ti líbil? Co ti říkal asi? Co bál ten vůbec? – – Bál mě bavil, Lili, můj první bál... tam toilety byly úžasné věru – vděčna jsem tvé máti, že ráčila mi průvod svůj tam dáti; i tanec bavil by mě – kletba byla, že nemotornost’ má se uplatnila, – ty víš, jak tančím – kdož tančili se mnou, to poznali též a s poklonou jemnou po dvou, třech krocích se mi poroučeli, pak nespatřila jsem jich večer celý. Však neželím; já stíhala tě zrakem, jak polétáš tím pestrým lidí mrakem, jak bavíš se, když byla promenáda – a byla jsem tak všemu z duše ráda. – – Cos řekla, Bibi, tomu tanečníku, jenž uchvátil mě zrovna v okamžiku, jak vešly jsme? Já pranic neviděla 51 než uhlazené vlasy kolem čela a zlaté brejle, pozděj’ viděla jsem, že hezký muž to, mluvil pěkným basem a vybranými slovy – hádám skorem – že bude asi někde profesorem. A ten, jenž zadal se mi na besedu, básníkem zdál se být dle řeči, hledu, tak snivě zřel a mluvil velmi krásně a citoval mi roztomilé básně; pak student kýs, ten vplétal v rozhovory komické vtipy na své profesory, byl zábavný, a teď si představ, Bibi, on říká, jak se mu mé jméno líbí, (já řekla mu je), dále řečí dlouhou mi povídá, jak zůstane mu touhou mě spatřit ještě, ptá se, doufat smí-li – a jeho oči tak mě uprosily, já řekla mu, kdy chodím do piana, on na to, bych nebyla polekána, když zjeví se mi za některým rohem. Teď rci mi, není-li to v vzhledu mnohém hotové vyznání? Já neberu to přísně, on jen chce přinést Hálkovy mi písně, ty budem’ čísti. A pak na chviličku přec můžem’ provést žertovnou s ním hříčku, nic vážného, vždyť my ty muže známe, 52 a protoproto, viď, se nikdy neprovdáme. Co měla máť má z toho, že se vdala? Vždy říká mi, jak noci proplakala a mě že raděj v klášteře by zřela, neb sebe v hrobě, kdybych vdát se chtěla! – – Ne, Lili, my se nikdy neprovdáme! – – Vždyť, Bibi, se tak spolu rádi máme, co víc nám schází? Kdybys mužem byla ty, Bibi, pak bych takhle nemyslila – ty jediná bys měla srdce zlaté! – – – – – – – – – – – – – – – – – A štíhlé tělo na zad povypjaté před kamna kleklo, dvířka otevřelo: řeřavé uhlí vnitř se zlatě rdělo, a tato záře na obličej letla, a v hloubi očí zaplála dvě světla malinká, tečky dvě se blýskající, a dlouhé řasy nemohou jich stříci, ač zorničku před žárem ukrývají. A tváře, čelo, rty se hořet zdají červánky plamennými těch dnů štěstí, jež jistě musí této hlavě zkvésti. Teď zakmitla se ještě ručka bílá s lopatkou uhlí, rychle přiložila, 53 zavřela dvířka... postava zas tmavá se země rychle elasticky vstává a dí, a touha chvěje se jí v hlase: – Ach, Bibi, kéž už jdeme na bál zase... III. III.
 Bibi má, tvůj dnešní list znova zas a znova beru, musím zas a zase číst, a zas je mi k pláči věru. Bibi drahá, pravdu máš: jak by od dne mého sňatku přátelský ten svazek náš ztratil se v tom shonu, zmatku, jež mnou tenkrát zmítaly – totiž: ztratil duši svoji; jeho formy zůstaly: chladné listy, které v roji poletaly sem a tam – nevíš, jak mi hořká byla tvoje přání k jmeninám, prosby, bych tě poručila muži svému, dětem svým, psané s pečlivostí velkou; jak tím řádkem kratičkým, 54 že se staneš učitelkou, zařízla jsi tenkráte jako nožem k srdci mému,mému (tenkrát ruce sepjaté řekla jsem jen: konec všemu!) – po tvém listu chápu dnes, že též vina na mé straně: psala jsem ti listů směs a neřekla odhodlaně: Bibi, mluvme upřímně – ne, já zatím dlouze psala, kterak služky zlobí mě, že má zub má dcera malá atd. – však o tom dost. Bibi moje, Bibi milá, díky za tvou upřímnost’, jež nás sobě navrátila. Bože můj... Tvé dnešní psaní... Nad každičkou řádkou tou plakala bych bez přestání nad tebou – i nad sebou... Ty si stýskáš: osaměle světem plynu – nevím kam, vrásky lezou po mém čele, a já se jen pořád ptám: 55 nač se soužit, k čemu žíti? Kdyby aspoň kdos tu byl, jemuž by moh’ člověk díti: i nejmenší ze svých chvil zasvětit chci tobě, drahý – jinak ty dny bezcenné pohodím kdes v prostřed dráhy bídné, tmavé, ztracené... – Čili prósou, moje Bibi, smysl chápu-li těch slov, myslíš, že ti jenom chybí trochu lásky v srdce krov... Bibi moje, co ti říci? Nevím, zda tě přesvědčí, co ti ruka moje chvící s upřímností největší napsat hodlá... Nepřesvědčí, vím to předem, dobře vím, marny jsou tu lidské řeči, kde jde srdce s právem svým – ale slyš: jsem vdána tedy, dobře vdána – říkají – muž je zdráv, pod mými hledy děti pěkně vzrůstají – ale šťastna nejsem; cítím 56 strašnou všednost’ v nitru svém, a tak plížím se tím žitím, že i sobě hnusna jsem – a ty myslíš: láska! Bibi, věř, že bych se smála ti, jen v mém nitru cosi kdyby nezačalo sténati... Láska!... Byla tu snad... kdo ví?... Příliš krásný je cit ten, neměl by být člověkovi na tom světě dáván v plen – vždyť ti, které ona pojí, nemají na práci nicnic, než ji bíti vášní svojí v etherickou její líc – snad ti smysl toho temný, pak mi věř, jsem zkušena... snad to chápe duch tvůj jemný, a ty zíráš zděšena na mé řádky... Bibi moje, uzavřenou květinou je ta smutná duše tvoje, má však věčně vůni svou... list tvůj dchne jí každou řádkou. 57 Kdybys dneska zemříti měla – pro tu vůni sladkou hned chci s tebou měniti... Nevíš, jaká sudba krutá dovede to v světě být: býti prázdna, vyvanuta a přec dýchat a přec žít... Jak vše přišlo – nelze říci, ani hádat nebudu; žádné rány hřímající zavilého osudu, žádná bolesť, žádná ztráta – ale všecko to je zde, o čem moje máti zlatá říkávala: žití zlé... Moje máti... Hlava její jeví se teď zrakům mým: bezútěšnosť v obličeji, a já tak jí rozumím... Dnes mi jasno, ze vší síly proč se tenkrát vzpírala mému sňatku; proč v té chvíli, když mi přec pak žehnala, řekla mi: Buď stloustneš, dítě, nebo budeš nešťastnou... 58 Často utíkám se skrytě k vzpomínkám a duší mou táhnou chvíle z dětství mého, naše bály, zábavy, sny tak rázu veselého – vše má nádech modravý, jako mívá čistá dálka – a vždy hlasem tesknoty cosi v duši mojí zalká: bylo – však ne při tom ty... Vidíš, Bibi, stotožniti nikdy se mi nezdaří sebe s dívkou plnou žití, jak ji duše moje zří... Chvilkami též čekám cosi – zázrak, jenž mě spasí snad, ale za dnem den mi nosí všecko staré v žití sklad. Jsem už pětatřicet roků, kdy se nejde jináče nežli v pěkně volném kroku a už nikdy neskáče... A co čekám – snad se stane také zvolna... Do vlasů ponenáhlu jiní skane, a pak k svému úžasu 59 člověk bude děckem zase; jako bílá babička bude v podvečerním čase hýčkat děcka maličká dětí svojich... Vidím živě babičku svou... život dřív též prý strh’ ji v proud svůj divě, za to západ na podiv vzplál jí pěkně; šťastna byla. Víš, jak často sešlý hlas ještě k zpěvu naladila? – Toť div, jenž mne čeká as... A jak takto – ptáš se – žiji? Tuto chvilku mám jen klid, nejlepší co v mizerii svojí mohu vůbec mít. Tchyně, ta šla s hochy mýma na procházku; holčičku, jež mi v kolíbce teď dřímá, houpám nohou trošičku. Muž je dosud v kanceláři. Venku pěkně. V ulici hází dubnovou svou záři slunce zlatem sršící. Neláká mne... nějak štítím 60 se teď styku se světemsvětem, raději se bavím šitím nad svým spícím dítětem. – – Piš mi brzy, Bibi má. Piš mi hodně, já též budu. A zas slovy přimýma, člověk nezbaví se trudu, ale ulehčí si chvíli. Líbám tě a jsem tvá Lili. P. S. Zde je podobizna ta. Vidíš prořídlé ty vlasy, lícní kosť, jež vypjata nad obyčej zdá se asi, nad tou lící zapadlou pohleď v zkalené ty zraky – pak tu hlavu uvadlou kolorovat musíš taky: vem’ ten nádech nezdravý první žluti podzimkové – pak to, co tě pozdraví, je vše, co se Lili zove. 61
MARIE WILTOVA. Slečně Anežce Schulzové.
[63] Slavná operní zpěvačka, Marie Wiltová, skonala ve Vídni dne 24. září 1891. příšernou samovraždou. – – – Po prudké a vášnivé rozmluvě s jakýmsi mladým elegantním mužem vyběhla v jednom domě vnitřního města do čtvrtého poschodí, odkudž se vrhla do dvora. V příštím okamžiku leželo korpulentní tělo její na kamenné dlažbě jako beztvárná zkrvavená massa. Neopětovaná láska osmapadesátileté umělkyně k onomu muži sotva šestadvacetiletému dohnala ji k tomuto kroku... Z novinářské zprávy.
Kus lokálky... Jen jeden článek, jichž v ploše žurnálových stránek se denně řetěz mihotá... Už všední je a otřepaná ta slední zoufanlivá rána, jíž vyzní, mocí zpřetrhaná ta vetchá struna života! Bizarrní fraška, tragedie, jež Osud vytrvale vije [65] před tváří svého publika, by dnes je ještě jala plně, musí se rovnat hrozné vlně, být sestrojena důmyslně s vší vervou toho básníka! Nuž, báseň byla podařena: Zde neforemná tlustá žena svou roli odehrála již; rty vadnoucí si přihnout chtěly tam ještě pohár lásky vřelý, kde zavírá se život celý a myslí na kostel a kříž! A intressantní moment ještě: Ten život spěl pod proudy deště to kytic, věnců, vavřínů – jak pěkný pendant Osud tvoří ku dramě, kdy v Lesbickém moři plout nechal (též po lásky hoři) antickou hlavu Saphinu! – – – To světu stačí, jde se dále jak od truchlohry dokonalé v denního žití peřeje, a čeká v touze nenasytné, kde zdarma nová hra se skytne, 66 jež na pár chvil zas zájem chytne a svadlým nervem zachvěje... Já stál jsem tehdy v lidí vřavě, jež tlačila se nedočkavě ku zohavené mrtvole; jí neviděl jsem; já měl dosti těch hluchých řečí banálnosti, úsudků plných lhostejnosti a vtipů drzé svévole. Tu vzpomínal jsem na tu chvíli, kdy ona v lesku slávy, síly přen plným domem zpívala! Z té ženy s nízkým plochým čelem s vídeňské zelenářky tělem genius zářil v lesku skvělém a božská velkost splývala! To bylo v „Aidě“. Žhavé chvěníchvění, opojné jakés rozčilení rozlito bylo divadlem: zde oči jenom poslouchaly, zde nervy strunami se zdály, v něž její tony dopadaly a znovu hřměly v nitru tvém. 67 A ona zpívala a hrála... Ta celá duše její tála v ton vítězný a vířící... ne, nehrála, to ona žila, vše trpěla, vše procítila – vždyť tenkrát sprcha slzí lila se zřetelně jí po lící... A jaký život ležel za ní?.. Nevlídné mládí, namahání a úděl chudé dívčiny: ta jednotvárná práce všední, jež plouží se tak od dne ke dni ta resignace, s kterou bědní zří tupě v příští hodiny. Pak vdala se. Muž s postavením (– partie dobrá, – běžným rčením) se ráčil nad ní smilovat; byl sňatek to, jak zvyk je lidu: ty odeženeš od mně bídu, já budu sloužit tvému klidu, o kuchyň, prádlo pečovat. Tak mohla jít tou cestou žíti, jak jiných sta jí zříme jíti: v svém malém kroužku vážena, 68 ctít příbuzné, mít známé dámy, pár dětí, boje se služkami, pak hrát si s vnuky, se vnučkami – a žití plavba skončena. Však v těžkopádné duši její se zvolna touhy probouzejí a větší, vyšší, smělejší, a v srdci, v němž jen stíny žijí, teď tony rodí se a bijí a slívají se v melodií nad lesní orkán bouřnější. A naslouchala hlasu tomu a poslechla. A s bohem domu i muži dala bez žele. A zdálo se jí v okamihu, že střásla jakous kletbu, tíhu, že teď otvírá žití knihu a že v ní našla účele. A žila, žila... Všecka práva, jež příroda nám lidem dává, svým bohům dala na oltář; den nebyl pro ni; ožívala, až v šatně, kde se oblékala, 69 a žila, na prknech když stála, stopena v sterých světel zář. A žila, žila... Světem dálným se nese letem triumfálným a vše jí leží u nohou: titule, skvosty, sláva, jmění i kritik zbožné zanícení – vše, čím se platí za umění pod touto modrou oblohou. A pak... Kus staré theorie, jež u tragiků řeckých žije, se na ni náhle navíjí: když božstvo pozemským se stává, vždy křehkou schránku na se brává, však když svůj úkol dokonává, tu schránku Fatum rozbíjí... Tak po letech jí tucha bolná znát dává, že vše mizí zvolna, hlas, léta, život, vavříny – tu v těžkopádné duši její se potlačené touhy chvějí a srdce hrobu u veřejí svůj žádá román povinný... 70 Jak hořce asi rozhlédla se po zašlém, takhle žitém čase, jakou as struskou bezcennou jí byly pocty, velkost, sláva, ta náhrada, již božství dává za odřeknutá srdce práva, za mladosť šumně ztracenou! Ne, nedopadlo její tělo na kámen dvorku; ono hřmělo ve vyčítavém chropotu kams jinam. Ku geniu svému a k tomu božství ukrutnému, své slávě klnulo a jemu a nežitému životu. 71
BEZ OVOCE... Paní Zdence Krejčové.
[73] Jak zvadlý úsměv stařeny svit slunce žlutým parkem chví a hází přísvit zlacený v zem do mokrého listoví. Na osluněné lavici pod kaštanovou alejí tři dámy sedí mlčící a kamsi v prázdno vzhlížejívzhlížejí. Ta jedna jako zima je, ta zima, kdy vše kryje sníh, kdy ona hledí do kraje pohledem očí ledových. Dvě druhé: mračno na čele a v očích pohled hořce zlý, dvě jeseně to zmrtvělé, jichž květy planě odkvetly. [75] A chvilkou přejde kolem nich dvé milenců; tu zní jim v sluch ten nejšťastnější lidský smích a slova plná sladkých tuchtuch. A chvilkou mladí manželé jdou, v hledu stopen zářný hled, k nim dolétají vesele stlumené trosky šťastných vět. A chvilkou chůvy s dítkami se kolem zvolna loudají, ty děti třepou ručkami a smějí se a žvatlají. A chvilkou vzduchem zlaceným to jemně žalně zašustí, když starý kaštan k nohám jim svůj žlutý vějíř upustí... A Zima plaše, zmateně svůj teskný pohled zavěsí na dvě své vedle Jeseně a nenápadně vzdychne si... 76
Z VLAKU. Paní Marii Šimáčkové.
[77] Unaven odstoup’ jsem od okna a přivřel znavené oči – ten kraj se zrovna šíleně kol vlaku do zadu točí! Je líp té letící staffáži tam venku vale teď dáti, vlak nechat dunět, kolíbat a chvilku zde pěkně spáti... A dřímám... Čertovo plemeno ty ženské se svými hlasy! Píštivých, řezavých, kvičících jich vedle šest sedí asi! A tak sem slyším přes příčnu ten jejich rozhovor celý, o koze, slepicích, housatech, o mrkvi, cibuli, zelí. [79] A to se diví jak na povel, kde pranic k podivu není, smějí se každé hlouposti v protivném hlaholení. Vlak písk’ a jedem’ v stanici. Jakási babička cupe s venkovským modrým uzlíkem a leze v vedlejší kupé. Zas jedem’..jedem’... A vedle začíná hlasitý rozhovor znovu babka je v křížovém výslechu – rozumím každému slovu. Kam jede? Jede do Hory. Návštěvou? Ba. Smutnou ale, Jeníček její sedí tam už měsíc v kriminále. Jak? Proč? – A stařena vypráví. Bez pláče, bez slz a vzlyku – ti lidé, třebas zlomeni, mají ten klidný ton v zvyku. Má ještě muže. Jeníček je dítě jejich. A v Luhu, 80 dvě míle na půlnoc k hranicím chalupu mají bez dluhů. Jeníček jejich lásku měl, zalíbil selskou si dceru, Barušku pantáty Novotných – však jí už tenkráte věru ta známosť líbit se nechtěla. Mladým však ať někdo radí! Hlavou jen pohodí, zlobí se – inu, to mládí je mládí! To děvče bylo jako květ, co pravda. Ale květ z pekla; bez pojmů, jak vítr nestálá, po mužských zrovna jak vzteklá. Zdála se Jeníčka ráda mít, měsíc, dva – všecko šlo hladce, hoch už se chystal k veselce, řek’ o ni otci i matce – tu na konec aprilu přistih’ ji – šel, chudák, máje jí vstavit – v půlnoci v zahradě s Borůvkou, – čeledín jejich – se bavit. 81 Jeníček je tak dobrý hoch, prchlý však, že až bůh brání, zavírák vehnal mu do prsou, Borůvka nevzdych’ už ani. Dva dny se toulal bůhví kde, pak přišel, tiše sed’ k stolu, a dal si hlavu do dlaní, a tak jsme plakali spolu. A už tu byli četníci, železa, vůz, a už jeli do Hory, k soudu – – teprv teď věty se vzlykavě chvěly... „To bude jistě pověšen!“ z žen jedna rozumně míní. „To jistě!“ praví jiný hlas. „Tak vy tam jedete nyní?“ „Pár buchet vezu mu, buchet pár, on je tak vždycky rád jídá... Můj bože, pověšen... bože můj, ta hanba pro něj, ta bída! Ti páni mají paragraf, tím všecko změří tak hbitě – 82 ale, mí zlatí lidičky, vždyť je to přec moje dítě!“ Sténala chvilinku. Jedna z žen zvědavě zeptá se znova: „A co ta jeho Baruška, jak se teď po tom všem chová?“ „Pánbůh jí odpusť všecko zlé, ty moje noci a hoře! Už zas má nyní jiného – a Jeník jak by pad’ v moře!“ „A tatík váš?“ se jiná ptá. „Tátové jinak vše míní. Jeníčka jenom proklíná, sám by ho utlouk’ snad nyní...“ Vlak písk’, a jedem’ v stanici. Toť věru Kutná už Hora. Šedivá, mlčící, rozlehlá, chrám Panny Barbory shora tenkými vížkami dívá se po šírém barevném dolu. „Tak s Pánem Bohem buďte tu,“ stařenka bere se dolů. 83 Dívám se za ní, jak se jí šedivá hlava ta třese, jak pozorně modrý ten uzlíček v uvadlých rukou svých nese!... A jedem’ zas. A zadumán poslouchám dunění vlaku – ta sešlá, drobná stařenka tam ještě míhá se zraku. „Ach, což ta láska mateřská přes časy, přes hrob hoří, neumrazíš ji na horách, neuhasíš ji v moři.“ Tak mi ta sloka napadla, ta sloka Nerudova, a já si říkal ji hlasitě, a maně zas říkal ji znova. A k vlaku dunění dál a dál ty řádky zněly mi v sluchu, a jak jsem je stále skandoval, tu stařenku viděl jsem v duchu. 84
LIST.*) Připsáno Nejmenované *)Řádky tyto jsou jen z části mým majetkem. Autorkou jest vlastně ona Nejmenovaná, jejíž list náhodou se mi dostal do rukou. Nechť vlídně přijme toto připsání.
[85] So sprach mir ein Weib „wohl brach ich die Ehe, aber zuerst brach die Ehe – mich!“ Fr. Nietzsche: Also sprach Zarathustra, III. 303.
Víš všecko. Dobře. Nečekej však tady, na poslední té známce, že my dva si kdys čímsi byli, nečekej v tom listu mé omluvy a lítosť kajícnice. Je monolog to služky na odchodu (a – ruku k srdci – víc já nebyla ti než služkou, jíž jsi ráčil dávat najíst a jíž jsi hodil časem šat nějaký a již jsi blahosklonně vedl někdy na ples a koncert nebo do divadla), ta služka jde a chce ti jenom říci, že není žádnou bezeduchou loutkou, ba, že ten celý čas se odvážila mít ve své duši svoje hospodářství, [87] mít ve své hlavě rozum – třeba malý – mít v srdci hlas – a jeho poslechnouti. Hle, čeho já se dneska odvažuji! Tak psáti tobě! Tak si dovolovat o sobě mluvit jako člověk jakýs, jenž tobě roveň! A já, tak tě vidím, jak ošíváš se při každičkém slově jakoby byl to škorpionek malý! Jen považ všecko: (a pak ošívej se!) Tys byl vždy zdobou lidské společnosti, „výtečný právník, jeden z nejbystřejších obhájců našich“ (jak to hlásí denně žurnály všecky ve svých soudních síních), při řečech tvojich v každém přelíčení se nakupily davy obecenstva, tvůj každý soudruh závistí moh’ zžloutnout nad tvými úspěchy: ty k slzám dámy, k soucitu muže pohnul jsi jak loutky; při důvodech tvých slepá spravedlnosť svou přísnou rukou ťukla v jednu vážku, a klient tvůj, čist jako malé robě, se vrátil v náruč čestné společnosti; a jaks byl jinak ve všem člověk vzorný, muž dokonalý! (totiž: nezalhal snad a nedlužil si, svoje erotica 88 jsi nedával snad v pospas druhům v klubu a pil’s vždy s mírou, při tom nosil přesně moderní kabát, nesšlapané boty a v pádu vážném jistě bys byl hájil česť tuto s blesky v rozhorlených zracích a pistolí či šavlí v pevné ruce) – a teď: ta česť je zašlapána v bláto, tvé úspěchy, tvé jméno roztrháno nestoudnou bytostí, jež byla do dnes tvou ženou! Mnou. Já zničila tvůj život. Viď, to jsem bídná! Nejbídnější v tom však: já nedopřála jsem ti jedné role, být soudcem nad mnou, mrzkým provinilcem! Vím, jakým lékem byla by ti chvíle, kdy s hrudí nadmutou a soudce hledem a velkolepým divadelním gestem bys řekl mi: Je konec mezi námi, práh mého bytu dělí teď náš život – či nějak jinak – ale metaforou řek’ bys to jistě. A já šla bych tiše zdrcena blesky tvojich svatých hněvů, a ty bys s klidem v nitru mohl jíti v crême společnosti, na své tváři nesa tragickou masku, ale znal bys v nitru, že ten svět ví, jak rozhodně jsi jednal, 89 jak’s nešťasten a jak to pevně neseš – a já ti ani toto nedopřála!... Já neuznala tvojí autority, já nemyslím, že ty bys moh’ být soudcem nad svědomím mým! Ba, hleď, ještě více: já ani sama sebe nesoudila, já necítím se vůbec ničím vinna. Že jdu, jdu sama a jdu dobrovolně, ba, za štěstím svým jdu dnes z toho domu, ne rozsudkem. Chci jedno tobě přiznat. Byl čas, kdy jsem tě v pravdě měla ráda. Mně bylo tenkrát osmnácte roků, a sám víš, jakým byla jsem já děckem. Svět znala jsem jen z románů a básní, byl pohádkou mi, již jsem měla žíti, a čekala jsem s jistotou, že bude v něm krásného cos. Já tě měla ráda. Já věřila v tu lásku jako v tebe. Svou hrdou naděj viděla jsem v tobě, tak pevně jsem se držela tvé ruky, jak bys byl bohem. Často snívala jsem, že pouze já jsem jednou z vyvolených, jimž usouzeny v životě jen růže. Tys byl tak velký, vznešený a krásný, 90 (nu, nediv se, já tenkrát věřila to, jak každá jiná o svém vyvolenci), muž bez poskvrny, přítel potlačených, jenž celým ohněm hájí jejich práva, (já myslila, že je to v tvojí duši a nikdy řemeslem že advokáta), my četli verše, romány a snili nad Chopiny a Schumanny den za dnem, (dnes vidím, jak ti musilo být fádně, a lituji tě, duše utrápená!) pak vzali jsme se... Přišlo probuzení... V těch strašných nocech, jež se zdají jiným snad nekonečným zřídlem všeho blaha, já trpěla jen nevýslovným hnusemhnusem. Raffinované jakés divé zvíře mě strhlo s čisté vůněplné výše v louž páchnoucího šedivého bláta a rvalo mě tam, smýkalo mnou, cpalo to bláto v zrak mi, ústa, sluch i duši – a s tebou já jsem snila nad Chopinem, a v tebe já jsem věřila jak v boha! – – – – – – – – – – – – – – Ty čestný muži, já jsem prohlížela, jak pěknou školou ty jsi prošel v žití, co za poklady chováš ve své duši, 91 a čeho já se stávám účastnicí! A taký svazek posvěcen prý bohem a uznán, respektován společností! V tom souzvuku dvou těl a těch dvou duší já, pošetilá, chtěla najít krásu, a zatím každý nový den mě viděl tak bídnou, zničenou a oloupenou, jíž tak je stydno před sebou i lidmi, jako by naha ven vyjíti měla! A tys jen frivolně mě konejšíval a rozplítal mé spjaté v prosbě ruce, že v manželství se tohle děje všude... Tys neměl ani nejmenšího taktu k mé duši ubohé! Ne trošku pochopení. A konečně, když zhnusil ses mi všecek, že bych se byla prstem nedotekla tvé ruky, když jsem s ledovým ti klidem svůj odpor zjevila – tu neptal jsi se: kam jsem ji zavlek’, jak se jí teď jevím? – ne, s maskou urážky jsi vedl řeči, jež líp’s moh’ udat někde v soudní síni. Pak ohlásil’s mi, že žít budeš nyní zas na svůj účet. Žil jsi, já vím všecko, ač dovedně jsi spády svoje tajil. Já snažila se povstat, střepat bláto – 92 už marně, moje duše proti vůli jím byla prosáklá a otrávená. Dva roky tak jsem podle tebe žila. Tys žárlil na mne, žárlil bez příčiny, snad hnán jen (možno-li to vůbec v tobě) svých vlastních provinění výčitkami. Já věděla, že žárlivosť ta zbytkem je dávné lásky, že je všemu konec, však snažila se v očích společnosti, té společnosti, jež je tvojím bohem, být tvojí řádnou, hospodářskou ženou. Než, to víš sám, že omrzí nás všecko, i nejctnostnější třeba komedie – tak začla jsem žít také na svůj účet. A dnešní krok můj nezdá se mi nijak být mezníkem v mém celém živobytí, jen změna kuliss, hra jde klidně dále, a potom jedna nová mužská rolle. Ty znáš jej, suď si o něm, jak ti libo, mně on je vším. A nedívám se k němu už s illusemi, nemám jich už vůbec, ni o sobě ne (za vše díky tobě!) Jsem připravena ke všem zkušenostem i sklamáním – v těchto bude méně, 93 o jedno méně, nehledám už krásu, (zas díky tobě) jen pár pěkných chvilek, a ty chci užít každičkým svým nervem i při skrčených nosech společnosti. Snad přijdu o vše – život je dost hloupý, že leccos se v něm často opakuje, než má i to zas jednu dobrou stránku, že nepřekvapí... Vím – – – – – – Však nač psát dále? Co je ti ještě jenom po tom? Po mně? Měj dobře se a do „poměrů daných“ se nějak vprav a hleď své dobré jméno vyleštit nějak, bys moh vejít čestně na forum čestné svojí společnosti! 94
OTROKYNĚ OTROKA. Paní Ludmile Kratochvílové.
[95] Bije čtvrtá. Zívla. Vstala, přehodila jenom sukni a jde bosa opatrně, aby neušlápla někde některého z malých spáčů, rozesetých po podlaze. Jizba černa. Vzduch tu leží těžký, proteplený dechem úst a těl. Muž táhle chrápe, děti oddychují rychle. Rozdělává oheň, zívá, přimhuřuje zrudlé oči, rozcuchaná hlava klesá ospalostí k suchým ňadrůmňadrům, staví hrnky s pokličkami v plochy plátů, mele kávu, přiloží a před dvířkami [97] choulíc se zří jako sova v tancující jasný plamen. Náhle vztýčí se, jde tiše k oknu šátkem zastřenému, sáhne na zeď, sundá cosi a jde zpět. Už čile, živě sedá k plotně, otevírá dvířka její, rozkládá si na kolenou v záři ohně starou švabachovou knížku a zří do ní vážně dlouhodlouho. Na to zvedá hnědý kornout s podlahy a z listů knihy bere kousek tužky, píše zvolna, jaksi namáhavě řádku numer, hledí na ni spokojeně, porovnává ještě s knihou, vyndá z kapsy desetník a zabalí jej do papíru s číslicemi. Na chodbě teď vrzly dvéře. Její bosé nohy rychle vjely v trosky jakýchs trepek, tiše otevřela, vyšla. 98 Mrazivý vzduch vane v jizbu, žena zachvěla se zimou. Naproti na prahu stojí taktéž v košili a spodní sukni sousedka. Plam svíčky z jizby žlutě vyzařuje. Pozdraví se. „Je to zima!“ „Jako v Siberii.“ „Takhle protopit tu člověk musí halíř poslední“ „Ba, – musí.“ „Jak pak,“ prvá přitlumeně zašepotá, „chtěla byste přisadit si? Já zas měla živý sen.“ „No, vida, vida, mně už se teď pranic nezdá.“ „Tak se zdálo mi – to bůh ví, kde se hloupé sny ty berou – že jsem posledního chlapce měla s velkým jedním pánem, jako kníže nebo baron, 99 a on platil – myslete si – na to dítě každý měsíc třicet zlatých!“ „Tu to máme,“ míní druhá, „takhle ve snu člověka přec štěstí potká.“ „Já vám ani nevěděla, co s tím houfem peněz dělat! Mám ty desítky tři v ruce, nový modrý hladký papír – teď to ještě v prstech cítím – a tak myslím si: můj bože, co mám jenom nejdřív koupit? A v tom hodiny už hrknou, bijí – a desítky v pekle.“ „Pět krejcarů bych si dala,“ sousedka se rozhoduje. „Dejte. Já už vyhledala. Tu jsou. Velký boháč – sedma. Nemanželské dítě – dvanáct. Náhlé štěstí – pětatřicet. Bože, vyjít aspoň ambo! Vyplatila bych si šaty, dali mi dvě zlatky na ně, 100 vždyť už nemám vyjíti v čem na ulici!“ „Ba, i já bych věděla kam s ňákou zlatkou!“ „Počkejte, já musím na skok k plotně, vařím brambory dnes, trochu kávy, vařím to už na celý den, člověk spíše ušetří pár krejcarů tak.“ Vklouzla v jizbu, přiložila, přistrčila hrnky k sobě a zas vyšla. „Tak co včera? Tatíkové byli v schůzi, co váš říkal?“ „Bylo prý tam tuze hlučno. Mluvilo se silně proti továrníkům. Řekli si tam, že těm pánům je ten dělník jenom otrok. Nebude-li prý to jinak, musí přijít velká stávka.“ „Bože, bože,“ chví se první, „jen zas to ne. Tatíkové 101 smyslí si to, nepováží, že je doma tolik krků, že se jíst chce, že je zima. Tyhle rebellantské řeči ty jsou toho všeho vinny!“ „A váš muž se trochu tento – –“ sousedka dí ostýchavě, „doma durdil?“ „Co má dělat?“ řekla prvá s resignací. „To je vždycky. Zrovna jako když se zlobí ve fabrice. Chytil včera trochu ohně, dopálil se z všech těch řečí – nu, a vztek si musil vylít. Podívejte –“ Žena zdvihla obě ruce v záři svíčky. Na těch obnažených svalech, vyhublých se svislou kůží, modraly se stopy bití. „Taky dětem dal co proto – – – Chudák – vztek si musí vylít? Bolí to – ba – ale když se 102 vyzlobí a ukonejší, řekne jedno vlídné slovo – –“ „Kde už jsi zas, klepno stará!“ rozzlobený mužský hlas se ozval z jizby. „Bože, bože, ještě není konec! Bože!“ Ruce skřížíc, hlavu skloníc vklouzla rychle v tmavý prostor... 103
IDYLLA. Paní Zdence Hostinské.
[105] Ta naše máti měla úsměv v očích tak dojemný, tak plný resignace jak svit, jenž tlumen thuje zelení po náhrobním se kmitá kameni a pod nímž klam i bolesť tlí už sladce. Ta naše máti měla jakés básně, dvě knížky, které dobře schovávala a často si je vzala na balkon, když dům byl pust a skončen denní shon a rudá koule slunce zapadala. My z nich jen desky znali, pranic více: ty jedny hedvábné a vyzlacené se líbily nám z dálky nadmíru, ty druhé z růžového papíru už byly jaksi chudé, zubožené. My jako děti vzhlížely k nim s úctou, když matka jejich listy otevřela... [107] A časem přišla živá zvědavosť, my prosili, my žadonili dost – však máti úsečně jen odepřelaodepřela. Vlas máti naší prokvítal už sněhem: Čtla zřídka... měla asi jisté řádky, nad nimiž sňala zvolna s očí skla, a bílé ručky na skráň přitiskla a zřela v prázdno... do snů... do pohádky... Pak rakev její byla plna květů... Na líci úsměv tklivé resignace jak svit, jenž tlumen thuje zelení po náhrobním se kmitá kameni a pod nímž klam i bolesť tlí už sladce... S třesoucí rukou, s chvěním svatokrádců my otevřeli desky těch dvou knížek. „Večerní písně“, Máchův „Máj“ – rub líc jsme prohlédli v nich, nikde, nikde nic, jen v „Máji“ datum, pod ním malý křížek... 108
UMÍRÁNÍ. Paní Otilii Sklenářové-Malé.
[109] „Nuž, kde je?“ „Ani stopy, milostpaní; já prohledala zahrádku a půdu, i do sklepa jsem zašla, u sousedů se ptala všude – nikdo neviděl jí. Jakoby zem se po ní byla slehla.“ „A v prádelně a v komoře jsi byla ?“ „Ba že, a marně.“ „Snad ji ukrad’ někdo.“ „Pah, to by vzal si! Stará sešlá kočka, jak pelichavý rukávník už byla, kde dotk’ jsi se, tam pouštěly jí chlupy,“ a jiskrnaté oči mladé služky se zlobně smály v zřejmém pohrdání hledíce na nemocnou suchou paní, [111] jež ležela tu v chumlu bílých peřin k zdi obrácena. Popelavé světlo dne listopadového sázelo se na sežloutlý a utrápený profil, na hnědé vlasy, přilepené k čelu, na klouby hubené té malé ruky, jež vyčuhujíc z rukávu tak mrtvě ležela na peřině. Snubní prsten leskl se matně na kostnatém jednom prstu a zdál se příliš velkým. „Jak je venku?“ „Eh, vlhká zima, prolízavá nějak, že mrazí v kostech“kostech.“ „Však to také cítím. Jdi, přilož v kamnech, pak jdi ještě jednou a prohledej vše, komoru, sklep, půdu, a hleď mi přinést ubohé to zvíře.“ A v kamnech jásal zlatožlutý plamen nad novou stravou, spokojeně huče tancoval kolem černých kusů uhlí, jež služka nevrle mu vrhla v jícen hubujíc v duchu na rozmary panské, na směšnou touhu po vyzáblé kočce. 112 „Ubohé zvíře,“ povzdychla si paní zírajíc tupě v ornamenty stěny; v melancholické modři vlnily se tu řady jednotvárných šedých květů, „ubohá kočka!“ – Její duše dávno v předtuše jakés účty uzavřela s mladostí, lidmi, se vším, co zvem’ žitím, ty čtyři stěny byly jí teď světem – však nad to ztratí se to staré zvíře! Tu cítí, jak by cizí jakás ruka jí urvala kus duše!... Několik už neděl ta kočka nešla z domu ani krokem, cos tragického bylo v její chůzi a žlutých očích... Jak by zhoubná nemoc, jíž trpí ona, byla zachvátila zároveň toho rozumného tvora! Den celý lehávala v teplém koutě blíž kamen, natažena, beze hnutí a dívala se odtud na ni truchle široce rozevřeným světlým okem. – – – – – – – – – – – – – – Je tomu patnáct roků, v den své svatby si přinesla ji z domu svojí matky co hravé kotě s hebkou bílou srstí 113 a směšnou černou skvrnou na hlavičce, jež zdála koketní se býti čapkou nad párem laškovných a modrých očí. A tenkrát přistoupila k muži svému a tisknouc kotě k ňadrům opřela se o jeho rámě: „Hleď, toť poslední kus mé výbavy!“ a políbila kotě. On žertovně se mrače: „To je zloděj,“ pohrozil kočce, „ty jí nesmíš dávat má políbení!“ Kotě padlo na zem a ona vila se kol jeho krku... – – – – – – – – – – – – – – Ach, obrazy ty z její minulosti!... Vzpomínky její byly už jen řadou momentních výjevů, v něž přelila vše v bezsenných nocích a dnech opuštěných, co kdysi žila. A v nich bylo všecko kresleno ostře, jako vyhráněno, a každý obraz pevným dojmem dýchaldýchal. A vzpomínky ty jedině jí zbyly, když v tíze předtuch uzavřela účty s mladostí, lidmi, se vším, co zvem žitím, jak smutné plus. A v nich se probírala, a za obrazem obraz snul se duší jak mezi sepjatými prsty zrnka 114 klokočí; jinak bez výčitek, žele, jen s jakým’s teskně chmurným fatalismem a s trochem nevíry, zda vše tak bylo, zda ona, jež tu leží jako Lazar, to skutečně kdys byla všechno žila, v dnů zašlých dívala se kaleidoskop. To bylo v době její zasnoubení. Májový večer do oken se dívá, a ona odložila bílé plátno a jehlu a na prstech vážně čítá: tak jeden – dva – tři měsíce; to máme as třináct neděl. Za tu dobu budu s výbavou hotova – a potom... potom... Přivírá oči... milé teplo lije se po lících jí... ňadra zdvihají se... Zahrada dole, jež se nyní chvěje květem a medem, do oken jí zdvihá svou bělorudou snítku jabloňovou, a v dechu větru lehounké ty plátky se snášejí na plátno bílých košil... A maluje si podzimek svůj příští: Samovar šumí v jizbě vytopené. On posunul si těsně k ní svou židli 115 a dívá se na její skráň. Než ona jakoby naschvál hledí s pozorností v poslední „Bazar“, nebo v jakýs román. On níží hlavu, níží, položí ji na listy knihy, hezké jeho oči k ní dívají se s tklivou němou prosbou... Tu teprv ona vyskočí jak laňka a chytí hlavu tu a líbá, líbá, až žhavá tma jí náhle stíní oči a v sladké mdlobě v náručí mu klesá... – – – – – – – – – – – – – – Ten obraz zmizel, zapad’ kamsi v mlhy. A chorá paní těžce zakašlala a s námahou se obrátila na znak, vyhublé ruce spjala nade hlavou a dívala se k růži v prostřed stropu. – – – – – – – – – – – – – – A vidí se zas. Pět neb šest to neděl po její svatbě. Sedí před zrcadlem a češe hnědé hedvábné své vlasy. Dní několik už cosi se v ní dusí a bojuje. A pocit nepoznaný jí často prochví, jako záchvěv hnusu a přesycení. Proč to, nevěděla. Teď dívá se tak maně do zrcadla 116 na mdlé své oči, na modravé proužky, a onen pocit cítí intensivně chvět každým nervem, stále silněj, silněj – a rázem jest jí hádanka ta jasnou. S nechutí myslí na ty všechny chvíle, jež plnily ji dosud chvějným blahem. To není štěstím, o jakém kdys snila. Zde něco schází... schází, bože, bože... A jak se dívá na podobu svoji, zdá se být sobě utrženým květem, ne uvadlým, však otřelým a pustým a bez vůně... V tom cosi dole trhlo za její šat. Ta malá hravá kočka, vztýčena, drápky vťaté v její sukni se dívá na ni. Vyzdvihla ji k sobě, a žhavý déšť slz nyní volně kanul v běIounkou srsť. Toť živoucí tvor jeden z domova, svědek, jenž smí vidět slzy, ty první slzy její bolesti... A myslí na sladké chvíle plachých dívčích snění, na obrazy, jež vyplněny chtěla kdys míti v životě... Ach, ty sny, ty byly jediným, pravým, nezničeným štěstím, a tenkráte je ani necítila a nyní už se nikdy nenavrátí... – – – – – – – – – – – – – – 117 „Kde je to zvíře?“ chorá zasténala – – – – – – – – – – – – – – A nový obraz zjevil se jí v duši, prostinký výjev z dalekého dětství a ihned zmizel, zmizel rovněž druhý i třetí; jaksi horečně teď pádí minulé žití kolem ní, jí nelze ni jeden moment nyní zachytiti a postát při něm. Při tom čerstvěj dýchá, jak v námaze, a rychlej krev jí buší, až unavena přiklopí mdlá víčka jak k usnutí. Však nyní jeden obraz tkví před zavřeným zrakem jejím pevně. Vidí se zase ve vedlejší jizbě. Je letní večer, okno otevřeno. Venku je ticho. Táhne jedenáctá. Muž není doma. Ba, je tomu dávno, kdy trávil večer u tohoto stolu s ní naposled. Je arci sama vinna, ví to, však nelze jinak. On jde denně, kam, ona neví. Neptá se. Dřív říkal, jdu tam a tam, a jí to bylo jedno. Pak mlčel vůbec... Nyní asi přijde a přistoupí k ní s políbením suchým, z něhož se dávno láska vytratila, jak opravdovosť z fráze, kterou přejem 118 tak: „Dobrý večer“. – Jak to přišlo všecko? Což neměla ho opravdově ráda? on ji ? To byla láska opravdová, však ne ta, která byla jejím sněním za dívčích let, a o níž kdysi četla, ta nesmrtelná, vždycky vítězící, jak smrť mohutná, velebená verši, romány, tradicí a pohádkami – ta nebyla to... Jejich láska byla tak nějak šedá v porovnání s onou, tak prostá, všední, a spíš opojení či nemoc duše... A je pryč, pryč na vždy. Ach, přišlo zdraví, střízlivé to zdraví, a ozdravělý tesknil pro svou nemoc, a ozdravělý byl by málem zoufal... Od domovních vrat zavzněl ostře zvonek – to bude muž můj – klidně myslila si. Byl. Vešel v pokoj, jako obyčejně k ní naklonil se, políbil ji zvykem a rukou jel jí po čele a vlasech. A jak tak kosmo ona vzhlédla k němu, spatřila v bílé jeho náprsence cos podivného... „Počkej, dovol trochu.“ Kravaty jehlou pevně zachyceny tam visely dva dlouhé černé vlasy, dva vlasy ženské!... 119 „Pohleď, to jsou vlasy!“ On zalekl se: „Ano, vskutku vlasy,“ děl rozpačitě, skorem trochu hloupě. „A ženské vlasy!“ „Vskutku, zdá se, ženské.“ Mlčela. Pustila ty vlasy na zem a s ošklivostí otírala prsty o svoje šaty. „To je jenom divné,“ muž začal nyní s vylhávaným klidem, „jak tyto vlasy –“ Odvrátila hlavu, na pohled klidna odešla v svůj pokoj a jako stroj se rychle odstrojila a vrhla v peřiny. A neplakala, jen vyvzlykla a šeptla několikrát: „Dobita.“ Ráno odjela k své matce. A vyprávěla, a tam tekly slzy. S úsměvem smutným máť jí hladí vlasy a vzdychá: „Osud... Ale ty se vrátíš!“ 120 „Ne, nikdy, jak mi možno při něm žíti?“ „Jak všechněm druhým.“ „Ale jinímužijiní muži...“ „Jsou všichni stejni, povídám ti, všichni,“ „A papa?“ „Dítě, každý zná svůj křížek – a dál se neptej.“ Obě chvíli mlčí. „Kdyby tu aspoň červíček byl malý, to dítě, pro něž bych tak mohla žíti!“ „Buď ráda, že tu není. S tvojím mlékem už pil by hoře.“ Ticho zas... A náhle dí matka teskně: „Víš-li, co vám schází? Ne láska, chraň bůh, jenom trocha zvyku. Ten zbývá z lásky a ten potom víže muže a ženu... Vrať se a hleď zvykat...“ A vrátila se... – – – – – – – – – – – – – – 121 V tom zrak choré zalet na jednu skříň. Tam na ni v koutě při zdi za směsí šálků, váz a pestrých sklenic cos zahnědlého trčí... to jsou zbytky svatební kytice... ach, pěkný obraz jejího žití... z obou zbývá stejně, myslila klidně. – – – – – – – – – – – – – – A zas vidí sebe v dnech minulosti. Dni jdou jednotvárně jak tepot kapek podzimního deště v zavřená okna. Ona sedí, sedí a myslí, myslí. Časem napadá jí, že hloupě se jen uzavírá světu a jeho radostem; je dosti mladá, proč nebrat příklad ze svého si muže? proč neposlechnout lákavých těch hlasů, jež slyší často, proč ne všech těch vzorů, jež jiné ženy na oči jí staví? Když nelze žíti šťastné týdny, roky, proč nechytat si aspoň okamžiky? Však varovný a přísný hlas jí v nitru od všeho chránil... dnes je jemu vděčna. Tak soustředila zbytky lepších citů k té němé tváři, k bílé hravé kočce, a laskala ji, chovala, s ní hrála, 122 s ní hovořila, smála se i časem, a moudré zvíře tak jí rozumělo jak vlastní dítě. Při tom jinak byla postrachem služek, děsem společností, kam forma vnutila ji, čímsi směšným všem lidem, kteří na ni zřeli z dálky, a věděla to, všemu tomu chtěla – a to byl život... – – – – – – – – – – – – – – Služka vstoupla v pokoj: „Tak tedy jsem ji našla, milostpaní!“ „Kde je?“ „Na půdě, ale už je pošlá. Tam za trámem, že dobře musí člověk se dívat, leží stočena jak hadřík.“ Nemocná mlčí. „Co mám tedy dělat?“ „Vem židli, postav ji tam k této skříni. A vzadu v koutě za vázami, šálky je staré roští, hoď to do těch kamen, a domovník ať zakope hned kočku v zahradě, hluboko. A můžeš jíti...“ 123 A zlatožlutý plamen hlučně jásal nad kořistí tou. Staré vyschlé stonky praskaly ostře, zbytky dávných květů, víc hnědý popel, žhavěly a rychle se proměnily v šedý lehký prášek. Nemocná cítí, jak tou jizbou vane dech zničení – den, dva dny jenom nejvýš – – a odevzdá mu, co mu ještě patří. A vidí sestárlou tu bílou kočku, jak v trámoví kdes zavírá své oči, ty tragické a velké žluté oči... Tak vzdychla jen a více nemyslila. A s námahou se obracuje ke zdi a mdlé své zraky upře tupě v stěnu, v ty šedé květy, jež se vlní, vlní v melancholické modři celou jizbou. Je hotova... Tak bude očekávat... 124
EPILOG. Nad mou malou dcerou. Paní Lidušce Vojtové-Slukovové.
[125] V dnech podzimních, kdy venku lítě do šedých oblak vítr pral, u kolébky tvé, moje dítě, já tyto tiché dramy psal. Za jedné odpolední chvíle tvé velké oči gazelí se s pozorností v lístky bílé, jež odkládal jsem, upřely, a buclatá tvá ručka vzpřáhla se po nich s touhou zvědavou – a tenkrát bolesť, úzkosť náhlá sevřela celou duši mou. Ze slunných snů, mé hravé kotě, jež pohádkou se zdají nám, tys napřáhla se po životě, po životě, jak já jej znám. [127] Tys natáhla tu ručku svoji po malém lístku... za pár let snad to, co nyní na něm stojí, ty budeš musit vytrpět!... A bylo konec mému snění a zanikly mé představy – a z péra v teskném rozechvění se řinuly jen obavy! A každý verš mě hořem schvátil a každý děj vnik’ v srdce mi – vždyť já bych rád tvou cestu zlatil jen sluncem a kryl růžemi!... Sám jakž takž hledím do své zimy a s resignací znám vše nést a nevzdychnu už nad dny svými: ach, zde by měly růže kvést..kvést... Já, vynesl jsem z vlnobití prastarý sic, však dobrý štít: jediná pevná moudrost v žití je v prostém pojmu: žít, jen žít – – než ovšem na hltavé vodě z mé pyšné lodi zbyl jen vrak – 128 ta moudrosť s ostatním je v shodě: mně vše vždy přišlo pozdě tak..tak... Jen pro tebe zas, moje děcko, chci, prosím, žádám slunce svit, jen pro tebe chci mít to všecko, co sám jsem musil pohrobit. A vím, že nebudu ti ani než v prašné cestě věrný stín, jde s tebou, ale neuchrání tě před hořem a tresty vin. Tvé drama, dítě... Býti ženou už to znamená trpěti, nad drahou její zachmuřenou už Osud vyřkl prokletí. Však já je budu s tebou žíti své síly zbytkem, duší svou, jež z očí tvých je povycítí, kde rty tvé třeba nehlesnou. A když z mé hlavy v hloubi země už bude prach a popel jen – tvůj každý povzdech sjede ke mně a zažene můj hluchý sen. 129 Tak v dumání a stesku, muce, v svých vzpomínkách a obavách teď maně spínám chabé ruce a zřím kams v nedostupný prah: Buď kdokoli, ty nezjevenýnezjevený, buď kdekoli tvůj věčný byt – je v žití tom tak málo ceny, však nech to moje dítě žít! 130 OBSAH Strana Prolog5 Dva listy19 Tři podobizny37 Marie Wiltova63 Bez ovoce73 Z vlaku77 List85 Otrokyně otroka95 Idylla105 Umírání109 Epilog125
[131] Knihy J. S. Machara: *Confiteor 1887 *Bez názvu 1889 *Třetí kniha lyriky 1892 Pêle – Mêle 1892 Letní sonety 1891 Zimní sonety 1892 Jarní sonety 1893 Podzimní sonety 1894 *Tristium Vindobona I-XX 1893 *Magdalena 1894
* Nákladem knihtiskárny F. Šimáčka.
E: tb; 2004 [132]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Kabinetní knihovna; Šimáček, František
(Kabinetní knihovna. Svazek LXXVII. Knihtiskárna F. Šimáček nakladatelé)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 132