PROLOG.

PROLOG.
[5] PODZIMNÍ POVÍDKA.
Nedělní jednotvárné odpoledne... Ta chvíle, kdy si na šíj tvoji sedne podivná tíha, bloudíš v tupém snění a v pocitech, jimž ani jména není. Do dlaní maně hlava tvá se hříží, jíž upomínky nějaké se plíží, však celé ne, jen detail jakýs, malý útržek, moment, dojem zachovalý – jak převracel bys maně známou knihu, tu přečet’ slovo, tu zas větu v mihu. A tak ti náhle před očima kmitne šedavé vlnící se pole žitné v údolu jakéms; rázem vidíš zase stráň rezavou, kde ovcí pár se pase; [7] ve vlaku jedeš, rovinou jenž fičí, a stíháš úprk telegrafních tyčí; šedivá kočka hřbet svůj v oblouk vzpíná, pak v povlak stolu drápy svoje vtíná; zas jakýs výlet: drobní studentíci, dívčiny v světlém šatě, s pěknou lící a vážné matky – sedí se kdes v lese a hraje něco; teď se zrak tvůj nese po bílé vesnici; je mlýn tam bílý, ty vidíš jizbu, v ní tvůj otec chýlí skráň prořídlou nad zápisníku listy a znamená si mleče, výnos čistý; teď mihla se ti kadeř kučeravá a opálená bujná dívčí hlava s velikým okem – už ten obraz míjí a vidíš trochu obnaženou šíji, jen kousek šíje filigránské, jemné.jemné, ó znáš ji – ruka maně oči přemne a zavzdychneš – a valem nyní plynou zhaleny lehkou modrou mlhovinou žen postavy, a je tak luzná, smavá ať v profilu či en face jejich hlava, a plynou, plynou podoby ty známé a náhlý stesk ti svírá hruď a láme ne po nich jen – však po tom tvojím létu, v němž každá rovna nějakému květu, 8 a proto bolesť každý nerv tvůj chvátí – ne že to pryč – však že se nenavrátí... A zatím zvolna lehké šero splývá ve světlo dne; jak když se oko dívá lehounkou černou clonou muselinu: obrysy ostré, barvy beze stínu, jen vzduch se tmaví..tmaví... domů řada šedá své komíny a rudé střechy zvedá do zasmušených oblak; okna uzavřená se tmavě skví jak ocel vyleštěná; a stranou v dáli nad továren směsí dým těžký nehybně tkví v podnebesí, a za nimi mha šedivá se točí holému vrchu vzhůru po úbočí. Kaštanů řada, v ulici jež stojí, se chví v svém prořídlém a hnědém kroji, jímž vyčuhují vyzáblé jich sněti. Pár umazaných, rozcuchaných dětí pod nimi křičí jako ve závodu a holí tluče po ježatém plodu. A chumle lidí v hovoru a křiku se ubírají kolem po chodníku; tramwaye plné po kolejích spějí a kočár hrčí – lidé navracejí se z výletů, byl teplý den a klidný, jak nosívá je často podzim vlídný. 9 A tmí se... v ulici se zvolna zvedá studený van, a padá mlha šedá, a žlutým kolem vyzařuje do ní plyn svítilen a záře, jež se roní z oken a krámů... Z krčmy jedné z blízka teď náhle divý hlahol tónů tryská, tam tančívá se vždycky při sextettu. Hlas poznáš pištivého klarinetu a dusot basy... Valčík právě hrají... „Na modrých vlnách Dunaje...“ A pronikají ty tóny k srdci... Znáš v něm každou notu... To srdce často vzrušil do tepotu a často zbarvil líci tvoji nachem, když v jeho tónech vznášel jsi se prachem velkého sálu... v loktech tvých se chvělo nádherné, rozpálené dívčí tělo, dech svěžích úst a parfum pronikavý ti vanul kolem mladé žhavé hlavy... a valčík bouřil... lustrů jasná světla v divokém kruhu kolem tebe létla, tys zřel jen řasy přivřené a chvící a třpytný zrak z pod nich se blýskající... a nyní plynou, před tvou duší plynou zhaleny lehkou modrou mlhovinou žen postavy... a plynou kamsi v dáli 10 a v očích jejich vidíš tajné žaly i výčitku, rty lehounce se chvějí, snad nevyřknuté slovo říci chtějí a v rukavičce spjatá ručka malá teď ještě jednou tobě zakývala a hlavička ta uklání se stranou – ty rozumíš: už nikdy na shledanou... Ztich’ valčík dole... jen v tvé duši ještě pár tónů chví a svírá ji jak kleště, vždyť v taktu jejich míjí rychlým krokem postava jedna s zadumaným okem, ne veselá, však přece jenom milá, jí v bujném srdci bije aspoň síla, tak mizí, mizí... její ručka malá teď ještě jednou tobě zakývala a pěkná hlava uklání se stranou – ty rozumíš: už nikdy na shledanou – Toť tvoje mladosť... dole zas už hrají... ztlumeně jaksi zvuky zaléhají sem k tobě... svět kams dolů padá... padá... – – – – – – – – – – – – – Já vkročil v sál... Hle, štíhlých párů řada už promenuje... oh, toť sál ten známý zelené barvy, s lustry, guirlandami, 11 nahoře sedí titéž hudebníci jak jindy vždy... i pivoňky dvě v líci má šedý kapelník... a kol zdí dole zas gardedámy vážně sedí v kole, klep jakýs nový sobě vyprávějí a zrakem dcery střeží v bujném reji. A žhavá líce, zraky rozjařené, šíj bílá, vločky vlasů zkadeřené, hra vějířů a taille skorem vosí a střevíčky, jež drobné nožky nosí, dech parfumu a vůně květin z vlasů zde splývá s šumem šatů, kroků, hlasů v prohřátém vzduchu a tvé smysly zpíjí čarovnou, starou, známou poesií... Já dívám se... vše, jak to bylo kdysi – však marně hledám dávné známé rysy, ty tváře jsou zde dneska nějak cizí (já nechápu, že časem mnoho zmizí, co bývalo), můj zrak jen dále hledá. Kapelník zatím syknuv smyčec zvedá a ťukne třikrát na svých houslí plochu. Už víří polka... uhýbám se trochu, pár za párem se kol mne rychle šine... já proplítám se... tamo kout mi kyne... tam stanu... Hle, zde obličej je známý – 12 jak zbloudila sem mezi gardedámy má dávná známá? A tam druhá, třetí? A co tak dál a dále páry letí, já stoupám k ní a radostně ji zdravím. Děkuje ona hledem usmívavým a vítá mě a podává mi ruku, a – bych líp slyšel v šumotu a hluku – vedle ní sedám, sedadlo je prázdné. Rozmluva zprvu ovšem trochu vázne; proč netančí? mám stále na jazyku, však neptám se jen z galantního zvyku. Je změněna – však krásná je přec podnes, čas kol ní šel, aniž jí byl co odnes’; však s žasem zřím na její toiletu: kdys v bílém gázu, na ňadrech pár květů – teď těžký hedváb, velké naušnice a prostý účes... při tom klidná líce – nu, nechce tančit, duch můj dále hádá, však proč? VědyťVždyť dříve tančila tak ráda. A mluvíme, na moje zdraví ptá se, já na její... a ona usmívá se... tak otázka se s odpovědí stíhá, vždy jedna věta – a vždy jakás tíha dopadá na mne... cítím: hradba stojí dnes mezi mnou a dávnou známou mojí. 13 I ptám se přímo, zdali vzpomíná si na zašlá léta, na minulé časy, procházky v parku, v aleji se tmící a blouznění to naše při měsíci? Zas usmála se, kývla hlavou pouze. Zda na ty tance, kdy jsem v bujné touze ji při kvapíku stiskl do náruče, že mohla slyšet, jak mi srdce tluče, a kdy jsme sálem jako běsi hřměli a na všecko jsme kolem zapomněli? Zas přikývla a zas se usmívala. Zda na to, jak mi kdysi slovo dala, že pro vše časy na každičkém plese, kde za sto roků třeba setkáme se, vždy se mnou tančí čtverylku tu třetí? A chová-li můj výklad ve paměti, co znamená to? Prvá ze slušnosti se tančí s někým z dobré společnosti, ta druhá že se příteli jen světí, však ví-li, s kým se tančí ona třetí? Zas pokývla a smála se a smála a konečně mi vážně povídala, že paměť mám, že každou hlouposť drobnou dovedu vepříst v upomínku zdobnou, 14 však člověk, jenž prý proudem prósy pluje, jak ona nyní, stěží pamatuje,pamatuje (já při tom kosmo hleděl v její čelo, hle, lehounkých pár vrásek se tam chvělo), však, praví dál, my buďme jenom rádi, že můžem’ kříž dát nad to celé mládí, že hloupostí to těkavých je řada, jež den co den se do růžence skládá, sny bláznivé, jimž není vyplnění, krev, která se nám zbytečně vždy pění, a sentimentalita bezejmenná, dnes směšná sic – však tenkrát procítěná – to že je mládí – a to když nám shasne, že vzpomínce jen jeví se být krásné, prý naše paměť vůbec ze zvyklosti vždy krášlí hroby každé minulosti... Je mladost jak zjev na maškarním plese; když pak se maska dolů s tváří snese, tu zříme oči, plny hořké vláhy, tu zříme bolestné a přísné tahy s truchlivou resignací na svět zříti – a to je žití!... Já žasl trochu... dívám se jí v zraky, ty nesmějou se... ejhle, mudrc jaký, 15 myslím si, věru, zřídka se to stává, že se tak s bohem mladým letům dává s tak pěknou tváří... A zas touha nová po mladosti té schvátila mě znova, já nechci se s ní ještě rozloučiti, chci znova zpět v to její vlnobití, já vstal a obřadně (už dotančili tu polku, tleskali však ze vší síly, i viděl jsem, že budou pokračovat), dím: „Prosím, slečno, zkusme zatancovat.“ V tom stane u nás dívka utančená ve sněžném gázu. Líc ta uzarděná, to oko, čelo, vlas, rty – tytéž rysy, jak moje známá měla kdysi, kdysi... Má známá hledí na ni s pýchou sterou a dí: „Nuž, chcete-li – tož zde – s mou dcerou...“ – – – – – – – – – – – – – Já procitám... Tam dole z krčmy z blízka dál divý chumel tónů ještě tryská a dále tančí se tam při sextettu. Hlas slyším pištivého klarinetu a dusot basy... Kvapík právě hrají... A mně ta slova v duši zaznívají: Zde s mojí dcerou!... Hlouposť jest jen mládí, a že je pryč, my můžeme být rádi... 16 Sen bizarrní... A zasmušilou nocí teď sténá táhlý vítr ze vší moci, kaštanů zbylé hnědé listy dere a ve chumeli jimi chvilkou pere kams v černý kout za blízkým domu rohem... Mladosti moje, s bohem, s bohem, s bohem... 17