BEZ OVOCE...
Paní Zdence Krejčové.
[73]
Jak zvadlý úsměv stařeny
svit slunce žlutým parkem chví
a hází přísvit zlacený
v zem do mokrého listoví.
Na osluněné lavici
pod kaštanovou alejí
tři dámy sedí mlčící
a kamsi v prázdno vzhlížejívzhlížejí.
Ta jedna jako zima je,
ta zima, kdy vše kryje sníh,
kdy ona hledí do kraje
pohledem očí ledových.
Dvě druhé: mračno na čele
a v očích pohled hořce zlý,
dvě jeseně to zmrtvělé,
jichž květy planě odkvetly.
[75]
A chvilkou přejde kolem nich
dvé milenců; tu zní jim v sluch
ten nejšťastnější lidský smích
a slova plná sladkých tuchtuch.
A chvilkou mladí manželé
jdou, v hledu stopen zářný hled,
k nim dolétají vesele
stlumené trosky šťastných vět.
A chvilkou chůvy s dítkami
se kolem zvolna loudají,
ty děti třepou ručkami
a smějí se a žvatlají.
A chvilkou vzduchem zlaceným
to jemně žalně zašustí,
když starý kaštan k nohám jim
svůj žlutý vějíř upustí...
A Zima plaše, zmateně
svůj teskný pohled zavěsí
na dvě své vedle Jeseně
a nenápadně vzdychne si...
76