DVA LISTY.

DVA LISTY. Paní Sofii Podlipské.
[19] „Můj anděli, jsem šílen blahem... A jak ti mám vše zjeviti? Před štěstí svého stojím prahem a zítra chci jej přejíti – (eh, píšu slova, moje lásko, a slova kletbou citů jsou –) chtěl zpívat bych, má černovlásko, nějakou hymnu mohutnou a dunět, bouřit plesným pěním jak rozpoutané varhany (ach, confusním tím blabolením čas mařím těžce získaný – nuž odpusť). Zítra roven ptáku, jak prvá s věže udeří, claque v ruce, v novém, lesklém fraku já vletím u Vás do dveří a řeknu Tvému otci všecko a řeknu mu, jak mám Tě rád a budu prosit jako děcko, [21] a on nám musí požehnat. Mám titul teď, mám postavení, náš byt už také nalezen (věř, že mu v městě rovna není, tak jak si’s vždycky přála jen), ach, zítra, štěstí mé, můj květe, ach, zítra mým je všecko v ráz – mé tmavé hvězdy, sladce spěte, a vzdor velkému pokušení dnes tisknu plaché políbení ne na ty moje hvězdy zlaté, však tam, kam padlo prvníkráte, v Tvůj černý, lesklý, drahý vlas..vlas...“ Dočetla. Štíhlé její tělo v řasnatém pestrém županu jak v sladké mdlobě zvolna sjelo v klín tureckého divanu, a její měkká malá ruka na bouřná ňadra tiskne list, a srdce pod ním tak jí ťuká, že možno tyto tepy sčíst, tmu žhavou, sladkou cítí kolem, tmu sladkou v ňader úkrytě, chce plakat štěstím, jásat bolem a vzlyká jenom hlasitě... 22 Chce čísti drahý list ten znova... Čte... Marně... Mizí před zrakem jí všecka tato jeho slova, jen jedno stojí zázrakem, to zítra! zítra!, a jím spíjí se duše její veselá jak nejkrásnější melodií, již na světě kdy slyšela – ó nejraděj by jako střela s tím „zítra“ na svých žhavých rtech z té komnatky své vyletěla a křičela je po schodech a běžela by po ulici tam, kde je stále lidstva ruch, a to své „zítra“ jásající jim hřměla v udivený sluch! Vyskočí. Hledí z okna ven. Je květen. Zlatý, čistý den. A proteplený jasný svit na blízkých domů padá štít, na věží kříže, moře střech.střech, jež v křivočarných obrysech se vine v dál, až jeho lem s našedlým splývá obzorem. A nad protější nízký dům 23 pár topolů ční k nebesům, rub šedý listů blýská jim třesavým třpytem stříbrným. Nad oknem jako vdechnuté oblaky visí nadmuté, bělostné, skvoucí cípy jich se blýští jako padlý sníh, a po té plachtě zářivé jak křížky černé hyblivé pár ptáků křídlem rozpjatým se honí letem klikatým, kol oblaků se v šíři pne to nebe čisté, blankytné, tak velebné, tak bez hrází, až zrak jí leskem přechází... Toť den, kdy duše dokořán otvírá každou ze svých bran a když v ni padl blaha svit, je slz v ní plno na pokraj, a celý tento luzný máj se začíná v nich zrcadlit. A zas čte drahý list ten znova. Jak nevýslovně sladce zní ta všecka jeho vřelá slova, 24 jak šumí milým echem v ní. Ó chtěla by zde duši míti jen jednu duši přátelskou, na jejíž hrudi povědíti by mohla sladkou tíseň svou a zaplakat – – – ach, máti drahou... – a zdvihá, zarosený vlahou zrak k obrazu, kam denně dává ty nejvonnější květiny, tam na ni hledí drahá hlava, ty něžné oči matčiny se točit po ní vždycky zdají, když přecházívá, v pokoji – a hle, dnes účastenstvím plají, ó matička dnes všecko ví a jistě z hrobu žehná jí... „A otec –“ plaše na retu se zachvělo to slovo jen. Jak spustil by kdos rolettu, byl pokoj rázem proměněn: svit shas’, i v duši plno chmury, vše chví se v ní jaks bázlivě a, zdá se, matčin obraz s hůry že hledí na ni tesklivě... 25 Ach, otec... po svém kanceláři až přijde domů v poledne a s ledovou tou svojí tváří jak stroj si k stolu usedne a noviny své klidně zvedne a zabývá se obědem, přes brejle při tom na ni hledne svým ocelovým pohledem a spartanský svůj hovor spřede, jak bývá to dne každého: „Co děláš?“, neb: „Jak se ti vede?“, neb: „Tak, což máš dnes nového?“ a odpovědi nečekaje a nepromluvě slova víc čte do novin zas ukrývaje tu přísnou z pergamenu líc – jak má mu v této chvíli říci, co psal dnes její milující? A přec jej nutno připravit, sic hrozno jest jí pomyslit, co mohlo by se zítra dít! Má říci: „Tati, člověk jeden chce nyní vše mi k nohoum snést, by na zemi mi stvořil eden –“ (toť řádek z Jeho psaní jest) 26 ach, cítí, jak už tuto větu by přerušil jí zřetelně: „Co chceš? Nech floskulí a květů a mluv jen krátce, reelně!“ Má říci: „Tati, tenkrát v bále, kam’s dovolil mi s tetou jít po mojí prosbě vytrvalé, jsem začla nový život žít –“ ne, ne, i to je slovo křivé, jež nepustil by k prsoum svým, buď odsek’ by jí jako dříve, neb řekl suše: „Vím už, vím“,vím,“ (čímž rozuměna pouze jedna by ovšem byla okolnost: to bylo dvacátého ledna před dvěma roky – potom dost). Jak začít jenom řeč tu smělou, by začátek už jádrem byl, by odvahu on její celou při prvém slově nezabil? „Chci vdát se, tati!“ Hu, tu cítí, že vbod’ by se v ni sivý zrak, jak chtěl by duši její píti, a rty by řekly ostře: „Tak?“ Ne, ne, ne, tady slova není, 27 kdo doufal by, je bláhový... a ona cítí v rozechvění, jak zemře snad... však nepoví... Spíš umře... ano, umře záhy, vždyť srdce její uvadne jak květ, jenž vyšel beze vláhy a beze vláhy opadne – ta láska tak je v duši její, ba láskou její žití je, když otec z duše vytrhne ji, to její žití zabije... Ať zemře... pak i otec pozná, že zhřešil nad tím životem, a z přísných očí bolesť hrozná mu vyvře slzí klokotem... i On pak přijde... svoje rety na čela přimkne chladný led a tváří jejích bledé květy zulíbá ještě naposled... jí na hrob vrba zasadí se, strom, by jí temný stín svůj dal – tak, jak to píše kdesi Musset, jenž též pod vrbou tlít si přál... A příští zima na tom místě svůj sněžný rubáš upřádá... 28 Ó zemře, musí zemřít jistě – a přec jen zemře nerada!... Na pestrý nízký taburet si u piana usedá, kams v prázdno upře teskný hled a příklop maně pozvedá a maně ručky zavadí o klávesy – ten divný zvuk: mollový akord temně zní jak výkřik utlumených muk! A dál a dále praeluduje, už má i nožku v pedalu, a zdá se jí, jak klavír duje, že rozumí jí pomalu. Not sešit vzala. Hraje zvolna, – kus duše dává v každý ton: toť z „Manon“ je ta píseň bolná z pátého aktu... Její skon pod nebem šírým, zhvězděným u Havru... v dálce kmitá se pláň moře svitem zeleným... A po bojích a zápase a po lásce a orgii to drobné tílko upíra 29 v nadzemské jakés glorii na mořském písku umírá. A jejích zraků mroucí kmit moh’ ještě moře lásky pít z dvou zraků nad ni skloněných, dřív od ní věčně zničených... Jak prška deště prudká, divá když padá do vyprahlých hrud, tak v tesknou duši hudba splývá a splachuje z ní zemský rmut, a posilněn zas člověk vstává z podpatí nevyzpytných fat, a znovu na cestu se dává a doufá zas, že dojde snad – a tenkrát citů hnutím vděčným rád člověk vřele docení, jak požehnáním nekonečným je v trudné chvíli umění... Manon je mrtva... Hrdinka má finale její dohrála, opřela hlavu ručinkama a usedavě plakala. Za stolkem palem, kaktusu v jich zelenavý stopen šer 30 bizarrní stojí etagére ze žaponského bambusu. Pagoda – mandarin to as – a filigranských figur sbor a knihy, mušle, něco vás zde tvoří roztomilý chor. Z té směsi podobizen dvé se dívá v pokoj, oči jsou tak živé, rysy mladistvé – dle kroje ženich s nevěstou. A teskný stín na bílém čele, má hrdinka k nim vzpírá hled: tak zřeli její roditelé před čtvrtstoletím v tento svět... To štěstí, jež je blažilo, jim z očí, rtů a čela, tváří tím odleskem svým čistým září – i jí by dnes tak zářilo, však otec... Je to otec ten, jak tenkrát v svatební svůj den? A což ty city z doby té by v něm tak byly zasuté, a s matkou zašlé v hrobu tíš, že neuznal by jich dnes již? 31 Myšlénka jakás velká, smělá teď její duší projela, však jak by hřích spáchati měla, se tajnou hrůzou zachvěla... A přece... hřích to nemůž býti, snad osud sám tak kyne jí, vždy z líce otce, matky skvíti jí nechal novou naději. Jde v pokoj otcův. Dobře ví, že psací stůl tam dubový má šuple, v kterém památku si chová otec na matku. Když tenkrát matku pohřbili, je otvírával po chvíli a seděl jako v strnutí nad mnohým kouskem bez hnutí... Jakýsi svatý strach ji jímá. Zásuvku táhne nesměle, jakoby v schránku sanctissima sahala drze v kostele... Hle, portrét s datem od maminky, zde atlasové střevíčky, zde dávno suché konvalinky, zde malé brusle, pentličky, 32 zde matky písmo, žluté blánky, kdos červenou je stužkou spjal, a zde jsou ony husté stránky, jež tenkráte jí otec psal... Ty čte. A zvláštní divný cit jí začal mladou duší chvít, cit toužení a radosti nad sežloutlou tou zašlostí... To všecko, všecko se v nich vrací, cit, slova, štěstí, touhy ty, jež ona s malou variací má ve svém stolku ukryty... A řádky vrší se a vrší, jako když v máji tiše prší, a každá kapka blaživá jen osvěžuje, prospívá... I máť svůj měla román malý: jí zakázali, zbraňovali, že otec neměl jméno, jmění a dostatečné postavení... Vše podobně, jak dneska u ní, i oni měli nehod směs – nad žalů jejich vyschlou tůní by zavýskla si s chutí dnes... 33 List poslední... Byl chvatný, krátký: „Mám postavení,“ zní ty řádky, „mám vše, co Vaši žádají; můj anděli, má černovlásko, ty hráze nyní padají, a přijdu zítra, moje lásko, a budu otci, budu matce na srdce klepat přísnou tíš, a ti mě neodbudou krátce. Vždyť prosit umím, to Ty víš. A pro dnes ať Ti andělé sny zlaté sijí po čele a pro dnes plaché políbení, ne na rty – to já nesvěřím nést s listem ruce posluhově – posýlám Tvojim kadeřím“... Byla by hlasně výskala... Na ňadra tiskla list a v nově jen líbala a líbala... * * * Je dvanáct. V ňadrech jejích tluk tak zní, jak přehlušit by chtěl těch starých hodin táhlý zvuk, jenž rozlehle tou jizbou zněl. 34 U dveří zvonek zavzněl již, a rychle udělala kříž... Odměřen jak ty hodiny sed’ otec do pohovky svojí a rozhledl se po pokoji a ptá se: „Kde jsou noviny?“ Zmužile dala mu dvě blány, jež pod zástěrkou kryla kdes: List jeden dávno, dávno psaný a druhý, jenž jí přišel dnes... Čte prvý... je mu jaksi cizí... čte lhostejně... tu rázem však to ledové mu s čela mizí a mžikat začne sivý zrak a v hlubokém tam jeho šeru cos kmitá slabým odleskem, co v očích tam na etageru mu plane plným zábleskem... A promodralá ruka chvěje se nyní jaksi nezvykle a v slunce lesku cosi skvěje se zrádného mu v brejlí skle. Vzal druhý... Dočet... 35 Z hloubi vzdych a ruce na stůl klesnout dal, pak otíral skla na brejlích a v prázdno kam’s se zadíval... Zas vzdychnul si... Zrak upjatý vrh’ na ni... Ona tiše stojí, půl doufá, půl se ještě bojí, má ruce dole sepjaty... „Nu, přiveď mi ho tedy sem, počkáme na něj s obědem,“ dí měkce, „rychle prostři mu, dej víno k hodu dnešnímu – řek’ rázem jedné hodiny? To dej mi ještě noviny!“ 36