Hrst květů z různých sezón (1907)

1903-1906, Stanislav Kostka Neumann

Diplomatická verze Ediční verze
STANISLAV K. NEUMANN
HRST KVĚTŮ
Z RŮZNÝCH SAISON
1903–1906
BRNO 1907 * NÁKLADEM VLASTNÍM
[3] TISKEM ANT. ODEHNALA V BRNĚ
[4] TATO KNÍŽKA MÁ KARAKTER DOCELA PROVISORNÍ. PROTO TĚCH NĚKOLIK ODDÍLŮ / JEŽ AUTOR / DOJDE-LI K VYDÁNÍ JEHO „SPISŮ“ / ZAŘADÍ POZDĚJI V PŘIMĚŘENĚJŠÍ RÁMEC. PRO TĚCH NĚKOLIK DOBRÝCH BÁSNÍ / JEŽ V TÉTO KNÍŽCE SKUTEČNĚ JSOU / ODPUSTÍ JÍ SNAD ČTENÁŘI JEJÍ ROZTŘÍŠTĚNOST A MNOHO LYRICKÉHO SMETÍ / JEŽ JE V NÍ TAKÉ.
[5]
ŠTĚSTÍ ŽIVOTA
FRANTIŠKU GELNEROVI
Největší radost najít ve velikém zápasu doby a přáti každému, by radost si kdekoli našel, jen kráčet nechce-li přes úmyslné hroby a není-li dost zlý, by cizí plaménky shášel; být čist a státi pevně v dávno juž shnilém státě a nebáti se, že spadne, co spadnouti musí, vše milovati, co život okrašluje zlatě, vše nenávidět, co ho udupává a dusí; nedbati hněvu tribunků a zloby překupníků, před knězem a vladařem býti připraven k ráně a, dokud se slunce nad námi usmívá po svém zvyku, neprodat otrokářům svědomí, srdce, dlaně; rci, pesimistický příteli, zda tohle netřeba žíti, sílu i v mukách hledati, by se to hlouběji žilo uprostřed bouře, kdy staré pyramidy se řítí a divoké nadšení do černých prsou se vlilo. 7
PRAHA 1903–1904
[9]
1.

Polou ležím, polou sedím v posteli, Polou ležím, polou sedím v posteli,
 s bolavými zády robím nové číslo. Je venku mráz a boží dopuštění, někde snad si někdo na mne vzpomíná. Polou ležím, polou sedím v posteli, schátralý víc vztekem než-li nemocí, časem odplivnu do studeného prázdna a to patří vnukům Marxe pomlouvače. S bolavými zády robím nové číslo, hledám druhy pro lásku i pračky, zatím co se genij lidské hlouposti nad českými tiše vznáší vodami. Je venku mráz a boží dopuštění, psí počasí pro rheumatické lidi, když není na koňak a není do smíchu a hnusno být i chvíli mezi přátely. Někde snad si někdo na mne vzpomíná, na leccos vděčně vzpomínám si také a hádám, kterým asi otrokům je psáno nejdřív vysvobození. 11
2.

Juž se mně skoro odcizil svět Juž se mně skoro odcizil svět
 soch, obrazů a básní, mám raději zdravé tesáky v pevné a odvážné dásni. Takových bílých zubů řad, jež dovedou zachytit v týle, držet a nepustit kořist svou v manéži červenobílé. A tím víc po nich se ohlížím a lituji, leží-li ladem, čím více vlastní zuby mé drolí se smutkem a chladem. 12
3.

Nepřicházím s písní míru já k vám, Nepřicházím s písní míru já k vám,
 nepřicházím s loutnou, která by šveholila; vrahů vrah, buřič, zbojník já sám, vás ke zbojnictví píseň má ráda by spila. Nepřicházím s písní míru já k vám: je dosti líné krve na vyhřátých ložích, je dosti rukou ochotných k neviňoučkým hrám, je dosti duší schoulených marně v rukou božích, a v palácích i děrách starých měst je mnohá, příliš mnohá zapáchající čest. Nepřicházím s písní míru já k vám, na chvějícím se rákose s bílým kapesníkem: má zbabělost svůj příliš naplněný chrám, kam denně zajít si je skoro dobrým zvykem. Nepřicházím s písní míru já k vám, neskuhrám, nefňukám, pobízím život; kdo mi chceš rozumět, zavři svůj krám, kde moudře čachruješ s padělaným zbožím, vezmi si vzduch a slunce a život, vezmi si růže a vem’ si je s trním. 13
4.

Chtěl bych vám píseň zazpívat Chtěl bych vám píseň zazpívat
 v počestné říši dvojhlavého orla, tu píseň, jež by vám nedala spát v počestné říši dvojhlavého orla. By pouhá melodie krev bouřila vám, by pěsť se zatínala při pobuřujících slovech; mám rád, když v starém lešení řítí se trám, mám rád, když červený kohout zajásá v spuchřelých krovech... Za každým rohem uniforma, má všechnu moc nad námi. V srdcích je tma a v mozcích je tma, pes ovčácký žene nás tmami. Leckoho slyším revoltovat, však nikde nevidím síly. Chtěl bych vám píseň zazpívat o vznešeně mstivé chvíli... 14
VĚZENSKÉ RHAPSODIE
[15]
I.

Minulo skoro desetiletí... Minulo skoro desetiletí...
 Ach, dnové krásní, nudní i kletí! A mnoho bojů pro radost, pro duše klid i smích, ach, mnoho bojů slavných skoro i mnoho groteskních. Minulo skoro desetiletí, – jak ten čas letí! – co naposled týdny jsem trávil v celi tiché a bílé, kde myšlenky někdy tančily širými obzory spilé, kde jindy bylo mi jak utišenémutišenému mnichu, jenž navždy se dovedl odříci rušného hříchu. Minulo skoro desetiletí... Co se ti, tichý vězni, co vše jen stalo se ti? Milenek bylo, písní, bylo květů i sklenek; my chodili se milovat na osluněný venek. A také mnoho zmijí bylo, když jsme pravdu řekli, a mnohé karaktery pod zlatou mincí změkly. Eh, což, mé slunce, my dovedeme si zazpívat i při houslích o jedné strunce, uprostřed přátel poťouchlých, uprostřed bídy a bojů, uprostřed dotěravých komářích rojů. 17 Minulo skoro desetiletí; k mé ženě mi přibylo ještě dvé dětidětí; v mém štítě červený kohout čist a zdráv jak dříve, a všechny naděje naše ještě jsou živé. Zas budou milenky a písně, květy, sklenky, snad na konec se ujmou mne v lesích divé ženky. Zas bude bídy dost a bojů ještě více, ne láskou jen i vztekem zrůmění se líce; mé boty vysoké ty zmijím poženou se po hlavě, ta s trochou čistého svědomí rozšlápne se hravě... Minulo skoro desetiletí: zas týdnů dvé mohu prohleděti mřížení úzkého okna... 18
II.

Nehledím oknem. Zdá se mi, že málo mám času, Nehledím oknem. Zdá se mi, že málo mám času,
 bych domyslil všechny nápady vnitřního hlasu. Nehledím oknem. Jen někdy, nahoru na nebesa, zkad veliké slunce den ze dne žhne, volá a plesá. Nehledím oknem. Tam dole je živoření města, tam dolů do pozemských pekel vede jen cesta, a já, jak víte, já chci již na zemi míti nebe, to, že miluji ve vás život a sebe, to, že nevěřím v odplaty a v odměnu odříkání, nevěřím v marná snění a v marná naříkání, ale jen v boj za chleba a svobodu tam, kde stojím a hladem svým se s tisíci hladových pojím, já, jenž jen pro svoji radost žiji v slunečním nachu, já méně než prášek uprostřed moře živého prachu, které má nesmírnou krouživou dráhu a tolik světla a žáru k nejvlastnějšímu blahu. Nehledím oknem. Nehledím na střechy jednotvárné, pod nimiž všechno v hádkách a ve špíně stárne, na komíny jako k nebi zdvižené pěsti černé, na okna smutná, rozbité zdi, na vrabce uboze věrné těm začazeným okapům a stromům asi pěti, jež sešedlé ční ze dvorů, kde popelí se děti, ach, ty děti špinavých předměstí... 19
III.

Sám se svou prací. Daleko jaksi. Vyhnanec na ostrově, Sám se svou prací. Daleko jaksi. Vyhnanec na ostrově,
 jenž zlomil, zdá se, vzdor i v posledním prudkém slově. Sám se svou prací. Vše marno však. Zasykne zmije z nějaké řádky tištěné a opatrně se skryje, zasykne, napoví něco a nikde nedořekne, to myslí, že vrah jsi, jenž se každého šumotu lekne, to myslí, že slunce ti zakalí a vezme ti noci, že před těmi kapkami jedu jsi sám a bez pomoci. Sám se svou prací. Sám na konec vždycky, sám, ale s celým všímmírem harmonický je život můj. A věřím jen vlastního srdce tluku, jenž vede mne uprostřed zmatku a vřavy a hluku... Zasykla zmije. Nu, vyskočil jsem, a měřil svou celu dlouhými kroky. Malátnou ruku přitiskl k čelu a ptal jsem se, dlouho se ptal, proč tolik záští, proč tolik černého jedu v přátelském plášti, proč tolik zmijí? Jsou přece blesky, pod nimiž i hrdina se svíjí, jsou rány, které padají a které se vrací, jsou rytíři, protože jsou princezny a draci, je boj, by život mohl vzhůru ve spirále dál a dále... 20 Však blesky, ty jsou z plavé síly, rány jsou, by jizvy pro hrdost nám zbyly, rytíři jdou tváří v tvář potýkat se s drakem, a boj, to v plném slunci boj malého Davida prakem. Tak my se rvali, my rány utržili a rány rozdávali, však bili se před světem jako se muži bijí. Proč tedy tolik zmijí? Sám se svou prací. Zbabělé zmije syčí. Zdá se ti, rozeběhneš se, že někdo o pomoc křičí. Však najdeš zmiji, zuby, jed... Oh, bodejž by vás zabil hned hrom rozlíceného nebe! 21
IV.

Je letní večer. Stmívá se. Hasne i moje cela, Je letní večer. Stmívá se. Hasne i moje cela,
 jež na mnohé prý hříchy zapomněla, jak svědčí písmena, data do dveří vrytá. I tomuhle národu někde v dáli svítá. I tomuhle národu stisk ruky kyne vřelý... Vedle se vězňové rozepěli, táhlými hlasy táhlé písně, ty vojanské lásky, ty horácké tísně, leckterou pravdu, mnohou lež – a „Rudý prapor“ též. Je letní večer. Však povyk dvorů a domů nepodleh ještě soumraku tomu, směs hlasů a zvuků, nepřátelská, doléhá ke mně, a zdá se mi, jakobych vězeň byl celé zákeřné země. Hluk roste, roste, děti křičí, matky hubují. Zda asi také dnes někde se lidé milují? Hluk roste. Klavír zavzlykal marně. I kuželky kdesi hrají. A jednotvárně jim k tomu vrže, vrčí protivný gramofon. Mé srdce je divoký zvon... Je letní večer. Zas dlouhými kroky celu svou měřím, chvílemi pod oknem vzduchu své plíce svěřím, vzduchu, jenž trochu páchne a trochu chladí. Oh, tichý vězni, řekni: Umřelo mládí?... Je ticho skoro již. Setmělo všechno. A já dnes nechci již pranic a pranikam, do bídy nechci, nechci se prát... Jen spát a spát... A „Bože, cara“ vrčí gramofon. 22
RENOUVEAU 1904
[23]
1.

Ve spadalé listí jsi hodila růži, Ve spadalé listí jsi hodila růži,
 ve hnědé, žluté, šedé listí růžírůži krvavou, až pobledlému poutníku hruď se blahem úží, neb všechno listí vzplálo kol rudou záplavou. A hoří listí, hoří kraj, v sychravém září o jaru báj, nad zkaženým srdcem sladká tvá slova, Boženo Hodačová. Jde bledý poutník teď v plamenech kraje, kol vůní, barev, písní celé závěje, v tvém plavém jasu ohnivém modrý hrozen zraje pro sprahlé rty, jež neměly vroucí naděje. A svítí kraj a zpívá svět, uprostřed hoří měkký tvůj ret, novému dítěti pohádka nová, Boženo Hodačová. Tys do mlhy vzkřikla zvonci hlasu, až mlha v duhy slila se rosných krůpějí, ty celičkou svou skutečnost slunečného jasu jsi vroucím gestem dala na místo nadějí. Netřeba doufat, netřeba snít, je možno, možno, možno žít: člověka pro ráj jsi stvořila znova, Boženo Hodačová. 25 PAULU ROBINOVI.
2.

A takto ke mně mluvil šedý ochránce lásky, A takto ke mně mluvil šedý ochránce lásky,
 jenž nade všechno prahne po krásném člověku zítřka, a nejen prahne, bije se o jeho slavné příští, milenců laskavý přítel, sladký stařičký snílek, básník a lékař: „Až budeš milovat zase celou něhou své duše slaďoučkou dívku mladou, jako pohádka krásnou, jí růžová ňadra líbat a krvavé měkké rety, až dnové lásky ti jarem obrodí smutnou duši a schnopnuschopnu ji učiní opět oddávati se blahu, jež pravé a krásné je stejně jako nejvyšší chvíle, pro jejichž nadšení člověk bouří se, rve a zmírá – tož v první den vyjdi si do města z teplého objetí přímo a napni své zraky i sluch svůj, naslouchej, dívej se dlouho, dívej se dlouho. „ŽenŽen legie půjdou mimo, možná, že ještě poznáš v nich včerejší milenky krásné, manželky, matky něžné, že ještě je poznáš aspoň po rysech ve tváři zbylých po gestech, po kroku, po něčem, co ještě po letech mluví. A naslouchej, dívej se dlouho a nezavři zmučených očí, až všechny ty ženy spojí se v jediný strašlivý fantom, jenž ohromný vztyčí se před tebou a hnusnou podobu svoji jen v hnusnější ještě změní... Nezavři, probůh očí, až před tebou vztýčí se k nebesům schátralá onuce lidská, včerejší krásná milenka, dnes vyssátá, zlomená, svadlá, cár bez tepla, bez barvy, bez vůně, bez linií a tvarů, skřek zoufalosti vtělený, konec, jenž nemůže skončit, vysílen k zbabělosti... 26 „AA než pak zděšený domyslíš o té náplni muky, jež rozleptala nádheru nejkrásnějšího těla, o divokých těch bolestech, při nichž se rodí zmetci, a o věčném jhu strastí, ohýbajících k zemi – vyzáblý netvor nad tebou změní podobu svoji, dostane barvu prasnice a zápach jejího chléva a tvary dostane, tvary příliš plného žoku, to jinou podobu konce, konce se lesknoucího tukem a spokojeností... „MůjMůj bratře, až vrátíš se k milence, k jasu jejího těla, cos viděl, nezapomeň, a chceš-li dobýti světa, tak horoucně miluj, bys nikdy v milence nezapomněl člověka zachrániti...“ Tak tedy ke mně mluvil stařičký milenců přítel. A já dnes chvějíchvěji se hrůzou, chvějíchvěji se víc než kdy jindy, že taková milenka krásná jako červnové ráno mohla by, mohla... ne snad prchnouti milenci svému za jinou nuancí polibků, za jinými gesty lásky... ale že mohla by hůře než nevěstka prodati se pro povinná rození dětí... 27
3.

Jen pohleď na blesky očí závistných, Jen pohleď na blesky očí závistných,
 na urážlivý smích a na trpasličích intrik směšný rej: to proti vůli a činu bouří se neplodná nicka, to proti pravdě a kráse veš harcuje lidská – směj se jen, směj! Snad budeme biti za ten svůj sen o životě, jenž čist a svoboden – však ruku mi statečně dej: je v našinaší moci líp a krásněji žíti, a v jejich není nám v tom zabrániti – směj se jen, směj! 28
4.

Pod verandou jsme seděli skoro sami Pod verandou jsme seděli skoro sami
 pod zasklenou verandou hostince v sadech. Podzimek dráždivé vůně splýval s námi, a všechno mělo jeho modravý nádechnádech, když četla’s mi Andrejeva. V poslední zeleni se koupali kosi, déšť teplý a tichý se pomalu drolil a listí rezivé, jež chlad září kosí, a stoly, pěšiny mlžným leskem polil, když četla’s mi Andrejeva. Tvá ruka měkká a teplá na mé snilasnila, až dveřmi dokořán vešla rozkoš cudná a smysly zmučené blahem opojila, že hořké krůpěje skrčily se u dna, když četla’s mi Andrejeva. 29
5.

Jen hlavu vzhůru, milenko, jak červen krásná, Jen hlavu vzhůru, milenko, jak červen krásná,
 na zašlé mrazy nemyslí teplá jarní noc, a každý květ, byť zavřel se, čeká sladká jasna, ví, že mu rosa, světlo, žár, přijdou na pomoc. Jsou barvy pro nás v poupatech, barvy, vůně, tvary, den přijde jejich rozpuku náhle, nečekán; pro naše mládí nezhyne slunce plápol starý ni ptáci, klasy, vody, les, šťastných větrů van. Jen hlavu vzhůru, milenko, zítřek patří kráse, jež narodí se ze světla čistých lásky gest; po jarní bouři celý kraj zahýří se v jase a květů měkkou záplavou zbělí písek cest. 30
VÍDEŇ 1905
[31]
1.

Z Alp větry řádí ulicemi a dvory, Z Alp větry řádí ulicemi a dvory,
 svůj sníh juž mají divoké hory a začíná se psáti devatenáct set pět. Je mrzutá, šedivá, nemocná zima, tak stařecky belhá se vyhublý svět: je noc a milenka mi po boku dřímá. Dešť písku do oken noc metá zdivočelá, dům chvěje se a hučí neznámá děla, tma chladná hvízdá, skučí, zápolí... Kdo že nás zahřeje rukama svýma? Kdo že nás psem vyštve do polí? Je noc a milenka mi po boku dřímá. 33
2.

Tak trochu exil, trochu stará vlast Tak trochu exil, trochu stará vlast
 a kolem lhostejné života vlnobití. Dvé očí jako Dunaj zelených na cestu temnou dalekou mi svítí. Jdu podle břehu. Noc je. Hučí proud. Ku předu, do temna hlavu svou skláním, a nevím ani, zda-li je to noc, noc po soumraku nebo před svítáním. 34
SVATÁ LUISA MICHELOVÁ
FANTASIE Z LEDNA 1905
[35] Ve Vatikáně v komnatě stmělé zimním odpolednem za velkým stolem dubovým v žlutém plápolu voskovic dnes kardinálové sešli se, úřad pro výrobu svatých, jak tribunál raků vařených, ohromných a červených, již trochu života ještě náhodou zachovali si a časem pohnou pomalu bizarními klepety. To Oreglio di Santo Stefano přišel opět s tím nápadem svým, jak každý uzná, trochu předčasným, by občan Mastai Ferreti, vulgo Pius Devátý, byl blahoslaven. A, pokud kardinál to ještě dovede, ohnivě tvářím pergamenovým i vypaseným líčí o Kristův ovčinec zásluhy a svatý život pana hraběte, jenž třicet a dvě léta seděl na slavném Petrově stolci, jenž jedno početí učinil na věky neposkvrněným a papežské slovo s katédry na věky neomylným a Syllabus vydal, Syllabus nade vše výmluvný... Má přívržence dobrý Oreglio. Však v komnatě té, kam člověk dvacátého století přístupu na štěstí nemá, i nelibost se zračí v několika tvářích kardinálských! 37 A Merry del Val tlumočí i jménem občana Sarta o choulostivé věci té důvodné pochybnosti. Vždyť obklíčena prý církev zbudovaná na Skále, divokou hordou nepřátel, a třeba stříci se všeho, co dráždilo by smečku lačnou již a dobře pamětlivou, že hrabě pro radost si choval vězně po žalářích a popravovat dával, postřílet nevděčné rebelanty... A v tiché stmělé komnatě hlas teď se významně tlumí, neb třeba říci ledaco mezi řádky výkladu o ubohém vnuku židovky, stíženém padoucnicí, jenž podivnými cestami dostal se pod tiáru... A křižují se důstojné pro i proti hlasy, dnes červený ten tribunál je pod povrchem zmítán, že proti dobrému zvyku ani nedříme nikdo a pozornost je napjata, zatím co nevinné zraky do žlutého světla voskovic hledí a hledí... Ne, nepozorovali šumotu, snad ani žádný nebyl, ač v temnu za křeslem Oreglia, jenž právě chystal se mluvit, nahatý vztýčil se ďábel, nahatý, chlupatý, rohatý, a dlouhý, lysý svůj ohon na konci se štětkou chlupů do výše pozdvihl a přímo jím na stůl mířil. „Nu, a teď dosti, pánové, dosti zbytečných tlachů“,tlachů,“ – a ohon dopadl na stůl, že většina svíček shasla, a zaduněl hlas jako hrom, že v červená roucha se klepeta rychle stáhla a zapadly všechny hlavy – „je Pius mým a všichni ostatní mými jsou také juž dávno, dávno; neračte namáhati se příliš“.příliš.“ A ohon znova dopadl a hlas byl slavnostní trochu: „Já navrhuji vám tu dnes Luisu Michelovou!“ 38 Cos pohnulo se v pláštích, snad mdloba se pokoušela, a s křesla Oregliova červeň mizela pomalu pod stůl. Však tichou komnatou zněl dál teď ďáblův plaidoyer: „V slz údolí, kde pláčou vyhnané děti Evy a v potu tváře chléb dobývají pro jiné, zvěstovat přišla a dobývat království nebes na zemi; nu, co bych si já s ní počal, já, ďábel katolický? „HladovéHladové ke chlebům vedla, žíznivé napájela, o šat svůj se dělila se všemi, kdož byli nazí, z almužny druhů svých žila, z krvavě zasloužené, a i o tu almužnu dělila se s chudšími ještě; nu, co bych si já s ní počal, já, ďábel katolický? „JenJen soucit znala a boj a sebeobětování pro vyděděné a hladové, pro novou budoucnost lidstva, pro člověka zítřejšího každičkým dechem žila a trpěla za to v žalářích i v Nové Kaledonii; nu, co bych si já s ní počal, já, ďábel katolický? „CožCož nezalekl se před ní sám Gallifet krvežíznivý, což nemíjela jí věčně potupná slina lidská, což dokonce sama smrt neváhala tak dlouho? Nu, co bych si já s ní počal, já, ďábel katolický? „ŽeŽe ovšem nevěřila v boha a naši církev, to přiznám, přiznati musím; však, pánové, na srdce ruku, kdo pak z nás ještě věří v dobrého starého pána, jejž pomáhali jste pilně uložit k věčnému spánku? A co se týče té církve, přiznejme si to také, že já i vy pečujeme jen svorně o její blaho, by chléb mohla nám dávat, chléb, pečeně a víno“.víno.“ 39 Tak tedy ďábel se rozohnil. A nepovšimulnepovšimnul si ani, že v komnatě potemnělé nezbylo živé duše, neb kardinálové sešli se pod stolem pomalu všichni a z dosahu ďáblova ohonu po čtyřech odplížili se a beze slova dveřmi zmizeli, za nimiž komorník chrápal. Tu ďábel usmál se, snesl se do křesla Oregliova a zadumal se nad stolem, pravicí opřev hlavu, a levicí upaloval si v malém plaménku svíčky na ohonu konečky chlupů. A když ho již zápach ke kašli dráždil, vstal pomalu a zamručel tiše: „Jen pro mne snášejí práci. Však námahou jsem již sdrcen a cítím, že i já ve hrob spěji, dost napracovav se pro ně. Oh, bláhoví, nepomýšlejí, co beze mne sobě počnou. Vždyť skuteční svatí lidstva nadarmo nepracují“.nepracují.“ Pak protáhl se. Záda si narovnal. Zmizel. 40
Z-ICKÉZ -ICKÉ IDYLY
[41]
1.

Lajdák trochu otlučený, Lajdák trochu otlučený,
 nemytý a nekrmený brousím po lesích a lukách, lidem se vyhnu. Za zvěří se dívám tklivě, nevyhlížím přívětivě; nejraději osloví mne pitoma četník. Pokropím ho drobným smíchem, odrazí hned se svým břichem a jde se ptát do hospody, jakou řeč vedu. 43
2.

Chléb a svobodu! To je dvanáct liter! Chléb a svobodu! To je dvanáct liter!
 Oh, běda těm, kdo víc chtít nedovedou při rudých východech socialních jiter, kdy stříká horká krev v dnů jednotvárnost šedou. Víc chtíti! Všechno chtít! Celou abecedu a všechny její liter smělé komplikace! Vše, čeho život žádá a co dává v sledu, vše, co je plamen, rozkoš, nadšení a práce. Chléb a svobodu! To vždycky málo bylo a ještě méně tím lidé rozuměli. My chceme prostě vše, i to, co se jen snilo. Náš hlad je bez konce a my jsme věčně bdělí. 44
3.

Je krásný les ve hnědé, žluté, rudé, Je krásný les ve hnědé, žluté, rudé,
 má slunce ještě vůli zahřívat, nu, a já hřeji tělíčko své chudé na cestě doubím, které mám tak rád. Života štěstí, slyším zpívat štěstí ve větru, jímž mne podzim celuje, a jenž si lesem volnou cestu klestí, že listí směje se a tancuje. A myslím na všechno, co ještě snesu, na rány, polibky a naděje... Až zemru, zaneste mě v náruč lesu, tam ztuhlé srdce znova okřeje. 45
4.

Noc temná je. Poslední domky města, Noc temná je. Poslední domky města,
 poslední lucernu nechal jsem za sebou. Jdu tmou. Císařskou silnicí. Trochu sněhu se bělá. A boží muka... Jde pobožný muž. Mám nůž. Světýlko v dálce. Tam jsem už doma. Hospoda svítí. Tam napájí lid, nu, žid. Žid, farář a četník. Naši páni. Bůh nula. Není. Pán pánů v dálce. Ti tři moc. A noc. 46
5.

Šlo jaro, léto, podzim šel, jde zima; Šlo jaro, léto, podzim šel, jde zima;
 šli dnové něhy, jež jak dívka jímá, a dnové smutní jako dětské štkání a bouřliví jak davů procitání. Šli dnové přes kopce a jejich lesy... Jsou vzpomínky, jak siná mračna děsí, a jiné vonné jako hebká ruka. Dnů jedněch štěstí zlatí druhých muka. Ty kopce kol však neochvějně stojí. Dnů jedněch rány slunce druhých hojí. A kopce poslušně svou barvu mění a lesů rozmary i slunná snění. 47
6.

Jdu první jarní den tiše světit k lesu, Jdu první jarní den tiše světit k lesu,
 je skoro soumrak již a volají se ptáci. – Poslední suchý list na mech vlhký snesu, děl vítr u sebe a huláká při práci. Však duby nechápou, habry nerozumí, ryšavé chocholy se kymácí a chřestí. Jde večer mlhavý, lesy vstříc mu šumí, kos zpívá unyle o lásky těžkém štěstí. A břízky, ořeší pro snubní dny roucha již mají v poupatech a důvěřivě stojí. Již v plném potoku zbojnický proud šplouchá. Sám stojím na lávce. Sám s novou silou svojí. 48
7.

Modrých zvonců koniklece Modrých zvonců koniklece
 rozeseto po stráni. Mrzutá a kalná mračna chladný větřík pohání. Modré zvonce koniklece dřímou v šedém kožichu. Jaro někde přikrčeno brouká sobě po tichu. 49
8.

Anemone nemorosa, Anemone nemorosa,
 bílá, křehká, svadající; v chladných kapkách rosa stéká po narůžovělé líci. Tílko k tílku přituleno; kdosi mimo šel a tleskal. První koberec to jarní pro Mládí, jež vyšlo ze skal. První zeleň v rezi lesů, bledá, měkká, rozechvěná. Pod čekajícími stromy první mladá, nahá žena. 50
9.

Z vonného krystalu sněhu Z vonného krystalu sněhu
 delikatně řezané kalichy, convallaria majalis, česky: konvalinka. Pannenská nahota dívky uprostřed dvou zelených závojů. Dráždivá vůně, něha, stud. Plod bude červený. Nemilují té vůně hysterické ženy a nemocní: příliš ukryté vášně jim rozklad připomíná. V mladé však zeleni jarní, v snubních písních ptáků zmámených nám ten sladký stud slibuje červnovou rozkoš. 51
10.

Pojď, milenko a ženo, v les, Pojď, milenko a ženo, v les,
 je tolik sladký jarní den. Čím zoufalej’ jsem k zemi kles’ a zradil vlastní sen, tím pevněji chci znovu stát a horoucněji milovat tebe a život a sen. Lesk zelených svých očí nech na mojí hlavě spočinout, když doubím voní země dech, zeleně chví se proud. A zapadneme v chladný stín, kde znova dáš mi teplý klín, sebe a život a sen. Pak ve snách naše statečnost vykope v mechu vlhký hrob, kam uložíme minulost a bolest hořkých dob, a všemi květy, jež má háj, ho skryjem... A mně vrátí máj tebe a život a sen. 52
11.

Pane barone z B., vy jste troup, Pane barone z B., vy jste troup,
 tehdy stál jste tam jako sloup, v lese na kraji výstražné dřevo, že se nesmí na pravo, že se nesmí v levo, špatně otesaný trám, pane barone, to vy sám, aristokratické střevo. Pane barone z B., škoda slov, špatně vydařil se ten lov; teď se, hrdino, dojemně mstíte, až vás slušně navštívím, tak mě vyhodíte, žije velký kapitál! Rád bych se však na konec smál, aristokrate, víte? Pane barone z B., bůh vás chraň, já jsem pro progresivní daň, v lese ledacos někdy se stane, rudá krůpěj vpije se, když do mechu skane. Miliony jsou zločinem. Člověk všeho schopný jsem: pozor, dejte si, pane! 53
12.

Oh, dubiny, hymnu vám slibuji, Oh, dubiny, hymnu vám slibuji,
 maličký důkaz, jak vás miluji – však teď mám krátký dech pro vaše rozlohy, pro vaše vůně, pro srny a ptáky, pro hmyz a tůně, pro sametový mech. Jsem pták váš smutný, znavený, jenž v horku žízní celé dny, a dušička, srdce je tupé. Mám v knoflíkové dírce rudý mák, ale jsem docela krotký pták, jenž mechem cupity cupe. Někde jsem křídla si ochromil, a teď bych jen pil a pil a pil, však kocovin nutno se bát... Tož nějak se, lesy, shodneme spolu, hleděl bych nahoru, musím však dolů, žel, že i básník má hlad. 54 Za slíbené honorář vybírám denně, k večeři, k obědu nosívám ženě, děkuji, lesy, děkuji. Za hříbečky, kuřátka, kozáky, za pečárky, janky, růžáky, za holoubky, smrže a modráky, děkuji, lesy, děkuji, tu hymnu vám, lesy, slibuji, z věčného kovu ji ukuji, řekněme: snad. 55
13.

Pomalu se vleču, vleču, Pomalu se vleču, vleču,
 vím, že smrti neuteču, ohýbám se k zemi. Nad hlavou mi lesy šumí, oh, ta stromiska to umí, chvěju se, chvěju. Měl jsem také mnohé vlohy, teď však klesají mi nohy, usedám do mechu. Opírám se o dubisko, jsem tak malý a tak nízko, chvěju se, chvěju. Oči se mi zavírají, zpívá pták a stromy hrají v samotě a v tichu. Splývám s trávou, splývám s kmeny, člověk chůzí unavený, modlím se k lesu. 56 By mne přijal za své dítě a mne změnil okamžitě v tvrdou krásu dubu, by mne zdvihl rovně k nebi s věnci v rozložené lebi, modlím se k lesu. Pevně utkvím v živné zemi, domov ptáků s nadějemi, porostu a uzrám. Přijde člověk, podetne mě, padnu, zachvěje se země, neshniju, shořím. 57
Z KNIHY: SOCIALNÍ HYMNY
[59]
1.

Oh, lásko, nad pokrčení ramen drobných pesimistů Oh, lásko, nad pokrčení ramen drobných pesimistů
 jak slunce teplý paprsek tiše povznesená, oh, lásko, probleskující i z legendárních Kristů, ty, která’s našich stínů běloskvoucí stěna, ty, která’s renouveau sladké našich uštvaných duší, vždy znovu a znovu se vracející pozlatit jejich smutky, ty, která přicházíš s polibkem, když nejméně člověk tě tuší, a z něho vyprovokuješ divoce jasné skutky, oh, lásko pohlaví, píseň tě pozdraví či hymna či křeč nebo vzlyky i tehdá, až poslední kletbu či poslední díky vykřikne k slunci poslední člověk. Oh, lásko, nejhanebnějším lidstvem nezdolaná, ty, která zápachem dnešních močálů jdeš stejně čistá v stejném zápalu, jak šla’s mezi krásnými těly prvního lidského rána. Tisíci špinavých manželství chtějí tě pokáleti, těmi, v nichž otrokem žena je, zakoupeným hanebnou zvůlí pro slepý instinkt a marná plození dětí, těmi, v nichž muž je strom, jenž bouří láme se v půli, těmi, v nichž oba jsou otroky, zločinci z bídy a žalu, těmi, v nichž obchod byl udělán z nejspodnějšího kalu, – oh, lásko, marnými zločiny marně vypuzovaná, marnými blasfemiemi marně štvaná, ty znovu a znovu se vracíš a beřeš si to, co ztrácíš, 61 vítězně beřeš si na stezkách nedovolené cnosti a v způrných činech krásné statečnosti, a odměnuješodměňuješ se za všechna příkoří tím nejkrásnějším, co gesto tvé vytvoří, to nemanželskými dětmi plavé krásy, geniji zítřka. V doupatech prostituce chtějí tě udupati, ženouce bláznivým tlakem zákonů, předsudků, choutek opilost mužů na těla automatických loutek, ženouce těla, aby se bez tebe objímala a kupovala se a koupiti se dala, – oh, lásko, slyšíš jen srdce pláč, když procitne pozdní spáč a neukojen blouzní znovu o tvojí ruky hebkém gestu, o polibku tvém, o tvém slovu, o vonných květech, které házíš v cestu, ty neprodajná. Oh, láskolásko, zapovězená dcerkám buržoasie, jež sklenník zahřívá pro vilnost gourmanda! Oh, lásko, rdousená spáry hierarchie na ložích, jež v samotě trním jsou vystlána! Oh, lásko, jásající na polích, na lukách, rozkvetlá jabloni, zpívající ptáku! Oh, lásko předměstí, tiše žhnoucí v tmách, štkající klavíre, krvavý máku! S hor modrých obzorů, slyš, píseň hovorů o víře a naději naší. Roste tam lavina, náruč svou rozpíná, stín s čistého čela plaší. 62 Oh, tajná vzpruho velikých činů, zářivé pozadí země nejlepších synů, hle, lámou se okovy, vysýchá slina, na kandelábrech boulevardů a topolech silnic houpá se provaz, v němž zahyne stohlavá Vina, jež chtěla tě vyhnati, nečistě smilníc, jež chtěla tě prodati, jak prodává tvé děti, a chystala svátek tvého stětí, mamonu děvka. Oh, lásko, kterás rostla všemi kulturami, v nich rozleptávajíc omyly a klamy, v nich zúrodňujíc půdu pro nové vegetace, tys jejich nejlepším vínem svou sílu napájela a linie své krásy zjemňovala sladce, že stejně silná jako delikatní, divoká a vřelá jdeš v slavnou budoucnost. A jako nikdy před tím nezdolně a hrdě za práva svá, za svobodu svou bijící se tvrdě jdeš v slavnou budoucnost. A s tebou jde náš sen, lásko svobodná a čistá, o šťastných párech sen v slunci tancujících na zemi rozkvetlé, jež volná je a jistá každému člověku. 63
2.

Buď, válko, zdráva! Nechť hřímají děla, Buď, válko, zdráva! Nechť hřímají děla,
 nechť země rudne a kouří krví člověka, nechť výbušných látek expanse hromová a skvělá vysílá prudce k nebesům zdiva odvěká. Buď, válko, zdráva! Nechť tančí hrozní šílenci při rudých smolnicích, když noc jde po bojišti; nechť vlastní krve krůpěje si vítěz nese na věnci, nechť řádí mor a ocel zlomená v ranách blyští. Buď, válko, zdráva, zdráva, zdráva, kde hadrem barevným se mává, až krví ztučníš v rozměr monstruésní! Buď, válko, zdráva, zdráva, zdráva, kde šaškům kyne dravčí sláva, ať loutna pokojná u krbu již nezní! Je člověk ještě zvíře včerejší. Jak tygr, dávno sytý, jenž se dále vrhá na zvíře úzkostlivé, jemuž kyne pramen, a po tropické půdě vřelou krví mrhá v zákeřných očích maje nesmyslný plamen, v palácích velkoměst, hle, jiný dravec číhá. 64 V kalkulech šílených a stejně genialních jako hanebných nad krví plodných národů chřípí mlsně zdvihá, a každá cifra v nich je blasfemický smích, jejž milionů pán v tvář vrhá lidskosti. O poklad uhlí, rud a drahokamů, o sílu otroků v mužné plnosti, o plody velkých námah, věr, zápalů a klamů krvavé kostky házejí se na strašlivých polích. Je člověk ještě otrok včerejší. Tisíce loutek poslouchají pány, tisíce loutek hynou klamnou nenávistí, tisíce loutek nesou v lazaret své rány, tisíce loutek, muži... a smyslu nejsou si jisti. Buď zdráva,válko! Zdráv buď krvesmilný boji, tvůj pohár krve ještě nepřetekl, před oltářem tvým kněz tvůj ještě hrdě stojí, a nutno, aby před špalkem posledních katů klekl. Buď, válko, zdráva, zdráva, zdráva, kde hadrem barevným se mává, ve vřavě hesel pitomých najde člověk rozum! Buď, válko, zdráva, zdráva, zdráva, kde šaškům kyne dravčí sláva, v potocích krve najde člověk sebe! 65
3.

Neseme žhnoucí smolnice Neseme žhnoucí smolnice
 do ulic a na silnice, kde hnijí hříchy měst; my byli sta, jsme tisíce, jde s námi svatá vichřice, za námi svátek cest. Teď hřímá naše píseň, duní pochod náš, a před nimním tichne práce, modlitba i smích: to kráčí budoucnosti mocná přední stráž a všeobecná stávka zraje v ulicích. Vy z dolů, hutí, továren, vy z černých polí, bílých stěn, je chvíle puklých pout; vy z lomů, skal a cihelen, vy davy mužů, davy žen, jediný slijte proud. A kopáč, cep a páku, rýč i kladivo do výše pozvedněte na ramenech svých: chce nová pravda bušit staré na zdivo a všeobecná stávka zraje v ulicích. 66
FRANTIŠKU KUPKOVI
[67] Františku Kupko, život chceme, za ním a v něm jen ku předu jdeme; příteli z kraje seinského, viď, život dá tolik krásného a ledacos ovšem k tomu. Ledacos hořkne rozlitou žlučí, ledacos raní, ledacos zmučí. Dnes rozkoší jat objímáš a zítra rány v duši máš a lidský hmyz tě štípe. A provokuje ke kopanci. Tak pomalu jsme jeho psanci. Mlčením lidé zabíjí a jiní tě pochvalou poblijí a jiní zákeřně bodnou. Však my se mstíme, přisaháme, že všechno všem zas nazpět dáme. Příteli Kupko, malíři, jed neseme na pěkném talíři, jed pro psy a jejich pány. 69 Psí zuby po psech jen se ženou, psí hřbety devotně se klenou, psy bůh má, král a boháči; psi všichni v jednom chomáči nám zatarasují cestu. Tvá druhá vlast má také svoje a pro ně mnohou jámu hnoje, ač dobří jsou u vás metaři. (To dílo se teprvéteprve podařípodaří, až přijde plamenné koště.) Však, Františku Kupko, nechoď domů, by’s nikdy nezřel, u sta hromů! těch našich domácích českých psů, psů černožlutých, rudých psů, psů červenobílých, černých psů a pak těch s doktorátem. 70
CESTOU
[71] Na moravské půdě ještě. Vlak uhání k Svitavám. Farář, kaplan s hospodyní sedí se mnou ve voze, mají, zdá se, tichou radost z volebních svých úspěchů, jež jim přines’ na Moravě jedenáctý listopad. Mně je to tak hrozně jedno. Zítřek dávno prohráli, prohraje ho – trochu pozděj – i soc. demokracie, církve dvě, dva terorismy, červený a černý bůh: život letí k svému cíli přes církve a přes bohy. Na moravské půdě ještě. Vlak uhání k Svitavám. A mé srdce sevřeno je: v Praze budu k desáté. Vidím Prahu v temné noci, vidím Prahu očima našich dobrých Moravanů: tajemnou a velikou. (Milenka má jela si tam pro bolest a pro žaly, milenka má jako Praha divoká a rozmarná, jako Praha, kde tak sladce tancuje se na sopce, jako Praha, tolik slunce vedle nenávistné tmy.) 73 Moje srdce sevřeno je. Rychlík bouří, uhání. V temné noci vidím Prahu bez rozkoše, s úděsem, doupě zloby, intrik, falše, zneuznaných genijů, hnízdo jedovatých zájmů tajemné a veliké. Praha světlá, pracující, nevím proč, mi nekyne, oblékám se do krunýře, maskuji si obličej, čekám tisíc zlomyslných, frivolních a hloupých ran, čekám starou známou Prahu... Stůně mi v ní milenka. 74
EPIGRAMY A SATIRY
[75]
1.

Ať žije všeobecné hlasovací právo! Ať žije všeobecné hlasovací právo!
 Ty hýkat smíš, osle, a bučet ty, krávo! To promluví-li někdo řečí lidskou, by viděl, jak na světě holou je nickou. 77
2.

Českou duši, český rozum chceš-li, Českou duši, český rozum chceš-li,
 nestojí to ani starou grešli, nádavkem se můžeš realistou stát; zapotřebí jest jen věci dvojí: nahoře brát budeš pod obojí, dole dáš se k tomu ještě obřezat. 78
3.

Doba velká, lidé malí. Rakousku je na nic Doba velká, lidé malí. Rakousku je na nic
 z vlasteneckých požadavků, z vlasteneckých pranic. Na ty rány, na ty boule hlasovací právo? Takovéhle mastičkářství nebude nám zdrávo. Radím dopsat paní kněžně beze všeho studu, by nám z Lurdů dala poslat několik set sudů. 79
4.

Že mladočechům slábnou ruce Že mladočechům slábnou ruce
 na udržení vesla? Však za to zadnice jim rostou pro ministerská křesla. 80
5.

Český nimrod – nadávka a klení. Český nimrod – nadávka a klení.
 Konec konců: geniální není. Štve a honí, do ruky co vleze, nejraděj se politicky sveze. Včera to byl Klofáč, Šte’nberk dneska: hahalim se chvěje země česká. Vidno z toho: není vybíravý. Nejraději honí špatné mravy. České prase nebo českou husu. Malá kuráž, ještě méně vkusu! Kdy as takhle dojde – pravdu snesu – na bažanty z konopišťských lesů? 81
6.

– Jsem anarchista.
– Jak... cože... pane... což pak nevíte, že takhle přece mluvit nesmíte a tvářiti se jako nevinný? Což myslíte, že nečtu noviny? Vím... anarchie... co to znamená. Jen zmatek, neřád, vraždu, dynamit. To píše „Čas“ i „Čech“, to musí být. Však ještě máme strážná ramena! – Jsem anarchista. – Nu, ano... ovšem... jsou i výjimky... Je mezi námi rozdíl malinký. Však náboženství, majetek a stát... co chcete bez nich z lidstva udělat? – Jsem anarchista. – Ba, pravda, pravda... pracujte jen dál, já chápu zcela ten váš ideál... jsem také proti řádění těch slot... však, račte... pardon... musím na záchod. 82
7.

Pohlaví, srdce, mozek a svaly Pohlaví, srdce, mozek a svaly
 šněrují mladí básníci; jak nevěstky, jež málo spaly, potácejí se ulicí. V prosách se blábolí pro nic a za nic, z veršů jsou dřevěné nálady: jakoby odněkud z posledních stanic styl brali a slova a nápady. Já vždycky si vzpomenu na ty klece, jež z lupenky pilkou se řezají: v ně nevkus nepouští vzduchu ni slunce, ptáci v nich za pár dní scípají. 83
8.

Devětadevadesát pálených děvčisek Devětadevadesát pálených děvčisek
 sestrčilo nečisté huby. Chechtala se pitomost, chechtal se vztek, kdejaká čubka cenila zuby. Devětadevadesát selských ožralů sestrčilo červené nosy. Nejradš maj’ faráře a potom kořalu: dejž nám té nebeské rosy! Devětadevadesát plkavých babizen sestrčilo očadlé řítě... Tak počalo žíti moravský sen dvé lidí, jež čekalo dítě. 84
9.

Jsem starý kozák a jsem zvyklý mrazu Jsem starý kozák a jsem zvyklý mrazu
 i hladu, slotě, šavlím, kulkám, krvi. Já ze řemesla biji, bez rozkazu, mých tisíc mrtvol chudá pole mrví. Jsem starý kozák, kozák jedna jizva, na vlastní pěst se protloukám a peru. Mně skočnou hudbou každá k boji výzva: jsem starý kozák... Na cara však s... 85 OBSAH:
ŠTĚSTÍ ŽIVOTA7 PRAHA 1903–19049 VĚZEŇSKÉVĚZENSKÉ RHAPSODIE15 RENOUVEAU 190423 VÍDEŇ 190531 SVATÁ LOUISALUISA MICHELOVÁ35 Z-ICKÉZ -ICKÉ IDYLY41 Z KNIHY: SOCIALNÍ HYMNY59 FRANTIŠKU KUPKOVI67 CESTOU71 EPIGRAMY A SATIRY75
E: jf; 2004 [87]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Neumann, Stanislav Kostka; Odehnal, Antonín
(Brno 1907 - nákladem vlastním - Tiskem Ant. Odehnala v Brně.)

Místo: Brno

Vydání: [1.]

Počet stran: 87