SVATÁ LUISA MICHELOVÁ

SVATÁ LUISA MICHELOVÁ
FANTASIE Z LEDNA 1905
[35] Ve Vatikáně v komnatě stmělé zimním odpolednem za velkým stolem dubovým v žlutém plápolu voskovic dnes kardinálové sešli se, úřad pro výrobu svatých, jak tribunál raků vařených, ohromných a červených, již trochu života ještě náhodou zachovali si a časem pohnou pomalu bizarními klepety. To Oreglio di Santo Stefano přišel opět s tím nápadem svým, jak každý uzná, trochu předčasným, by občan Mastai Ferreti, vulgo Pius Devátý, byl blahoslaven. A, pokud kardinál to ještě dovede, ohnivě tvářím pergamenovým i vypaseným líčí o Kristův ovčinec zásluhy a svatý život pana hraběte, jenž třicet a dvě léta seděl na slavném Petrově stolci, jenž jedno početí učinil na věky neposkvrněným a papežské slovo s katédry na věky neomylným a Syllabus vydal, Syllabus nade vše výmluvný... Má přívržence dobrý Oreglio. Však v komnatě té, kam člověk dvacátého století přístupu na štěstí nemá, i nelibost se zračí v několika tvářích kardinálských! 37 A Merry del Val tlumočí i jménem občana Sarta o choulostivé věci té důvodné pochybnosti. Vždyť obklíčena prý církev zbudovaná na Skále, divokou hordou nepřátel, a třeba stříci se všeho, co dráždilo by smečku lačnou již a dobře pamětlivou, že hrabě pro radost si choval vězně po žalářích a popravovat dával, postřílet nevděčné rebelanty... A v tiché stmělé komnatě hlas teď se významně tlumí, neb třeba říci ledaco mezi řádky výkladu o ubohém vnuku židovky, stíženém padoucnicí, jenž podivnými cestami dostal se pod tiáru... A křižují se důstojné pro i proti hlasy, dnes červený ten tribunál je pod povrchem zmítán, že proti dobrému zvyku ani nedříme nikdo a pozornost je napjata, zatím co nevinné zraky do žlutého světla voskovic hledí a hledí... Ne, nepozorovali šumotu, snad ani žádný nebyl, ač v temnu za křeslem Oreglia, jenž právě chystal se mluvit, nahatý vztýčil se ďábel, nahatý, chlupatý, rohatý, a dlouhý, lysý svůj ohon na konci se štětkou chlupů do výše pozdvihl a přímo jím na stůl mířil. „Nu, a teď dosti, pánové, dosti zbytečných tlachů“,tlachů,“ – a ohon dopadl na stůl, že většina svíček shasla, a zaduněl hlas jako hrom, že v červená roucha se klepeta rychle stáhla a zapadly všechny hlavy – „je Pius mým a všichni ostatní mými jsou také juž dávno, dávno; neračte namáhati se příliš“.příliš.“ A ohon znova dopadl a hlas byl slavnostní trochu: „Já navrhuji vám tu dnes Luisu Michelovou!“ 38 Cos pohnulo se v pláštích, snad mdloba se pokoušela, a s křesla Oregliova červeň mizela pomalu pod stůl. Však tichou komnatou zněl dál teď ďáblův plaidoyer: „V slz údolí, kde pláčou vyhnané děti Evy a v potu tváře chléb dobývají pro jiné, zvěstovat přišla a dobývat království nebes na zemi; nu, co bych si já s ní počal, já, ďábel katolický? „HladovéHladové ke chlebům vedla, žíznivé napájela, o šat svůj se dělila se všemi, kdož byli nazí, z almužny druhů svých žila, z krvavě zasloužené, a i o tu almužnu dělila se s chudšími ještě; nu, co bych si já s ní počal, já, ďábel katolický? „JenJen soucit znala a boj a sebeobětování pro vyděděné a hladové, pro novou budoucnost lidstva, pro člověka zítřejšího každičkým dechem žila a trpěla za to v žalářích i v Nové Kaledonii; nu, co bych si já s ní počal, já, ďábel katolický? „CožCož nezalekl se před ní sám Gallifet krvežíznivý, což nemíjela jí věčně potupná slina lidská, což dokonce sama smrt neváhala tak dlouho? Nu, co bych si já s ní počal, já, ďábel katolický? „ŽeŽe ovšem nevěřila v boha a naši církev, to přiznám, přiznati musím; však, pánové, na srdce ruku, kdo pak z nás ještě věří v dobrého starého pána, jejž pomáhali jste pilně uložit k věčnému spánku? A co se týče té církve, přiznejme si to také, že já i vy pečujeme jen svorně o její blaho, by chléb mohla nám dávat, chléb, pečeně a víno“.víno.“ 39 Tak tedy ďábel se rozohnil. A nepovšimulnepovšimnul si ani, že v komnatě potemnělé nezbylo živé duše, neb kardinálové sešli se pod stolem pomalu všichni a z dosahu ďáblova ohonu po čtyřech odplížili se a beze slova dveřmi zmizeli, za nimiž komorník chrápal. Tu ďábel usmál se, snesl se do křesla Oregliova a zadumal se nad stolem, pravicí opřev hlavu, a levicí upaloval si v malém plaménku svíčky na ohonu konečky chlupů. A když ho již zápach ke kašli dráždil, vstal pomalu a zamručel tiše: „Jen pro mne snášejí práci. Však námahou jsem již sdrcen a cítím, že i já ve hrob spěji, dost napracovav se pro ně. Oh, bláhoví, nepomýšlejí, co beze mne sobě počnou. Vždyť skuteční svatí lidstva nadarmo nepracují“.nepracují.“ Pak protáhl se. Záda si narovnal. Zmizel. 40