Orlí fanfáry
Bohu služ,
k svým se druž,
páže tuž,
volně kruž,
zrádce kruš
pak jsi muž!
[1]
Tatíčkovi
moravských orlů
prof. Janu Šrámkovi
v přátelství věnuje
autor.
[2]
Orlí fanfáry
Od
Karla Dostála-Lutinova
v Prostějově l.p. 1913
[3]
ÚVODEM.
Nevím vhodnějšího úvodu pro tuto sbírku orlích výkřiků než řeč, kterou proslovil Dr. Mořic Hruban, náměstek zemského hejtmana, při slavnosti svěcení Orlovny v Olomouci 20. října 1912.
Otisknuto z „Našince“.
Bylo to tuším v roce 1883, kdy jsem byl přítomen jako zástupce českého akademického spolku ve Vídni na slavnosti v rodném kraji.
Prostorné náměstí hanáckého města vlnilo se tisíci lidí – hlava na hlavě – prapory šuměly, slunce jasem ozařovalo zástupy. Před sochou Panny Marie u oltáře sloužil vážený kněz mši sv. Vlastenecká slova velehradské na nápěv Křížkovského nesla se prostorou a hluboce vnikala do ňader a srdcí lidu.
Vystoupil na řečniště vlastenecký pracovník – † dr. Helcedet, a nadšenými slovy poukazoval na význam slavnosti pro město, kraj a národ. Tak světil „Sokol“ v Prostějově svůj prapor! Uplynulo 30 let!
Doba v životě člověka snad dlouhá, ale v životě národa krátká.
A přece, co a jak se vše u nás změnilo za ten čas! Postoupili jsme, zmohutněli, pokrok národa v mnohých oborech je patrný. Ale přihlédneme-li pozorněji a zahledíme-li se do budoucna svého národa, jakoby tesknota zastírala naši naději a jakási tíha dusila naše nadšení a radost nad rozvojem a pokrokem věci národní.
Ano, pokročili jsme, ale nepřítel národa pokročil také a kráčí cílevědomě soustředěný v před a dále. A co se děje u nás? Potřebujeme jen podívat se na organisaci, jejíž odbor před 30 lety v Prostějově svůj prapor světil, jak ta se vyvinula za těch 30 let!
Přestala býti půdou soustřeďující všechny, kdož v pravdě demokraticky smýšlejí, v nepochopeném pojmu svobody a volnosti znemožnila i těm nejmírnějším a nejvíce dobré vůle majícím, aby šli s ní, bohužel, dnes s ní nemůžeme jíti – nesmíme. (Hlučný souhlas.)
5
Svědomí naše a láska k národu nám to za dnešních poměrů nedovolují. (Potlesk.)
Svědomí naše! Národ náš tak často bývá stavěn za prvního průkopníka svobody svědomí. Dobrá. A proto my jeho věrní synové nemůžeme zůstati tam, kde se systematicky ve jménu volnosti znásilňuje svoboda svědomí katolíků. (Bouřlivý souhlas.)
Nemohli jsme strpět a nestrpíme, aby vysmíváno, zlehčováno, znehodnocováno bylo to, co je nám a co bylo našim otcům a matkám nejsvětějším, se svými těly nestaneme se zaprodanci i duší svých. (Bouřlivý souhlas a potlesk.)
Láska k národu je tím dalším, co nás donutilo, že jsme se postavili na vlastní nohy a samostatně i ve směru tělocvičném se organisovali.
Chceme budoucnost svého národa! A podívejme se, jak na ni jsou jisté části národa připravovány. Mizí sebekázeň, otřásá se autoritou, ve všem positivním je společnost rozervána a rozeštvána – jen v negaci se hledá spása. (Souhlas.) Potupena víra, církev a vše co s katolicismem souvisí, tak, že tím zasaženy jsou i kořeny všeho positivně křesťanského vůbec – a to prý ve jménu historické pravdy, bez ohledu na to, že Hus byl horlitelem pro přísný náboženský život katolický a Komenský průkopníkem křesťanské, náboženské výchovy dítek. (Potlesk.) Ti, kdož dovolávají se těchto postav z české historie, jedním dechem jásají tomu, kdož nazývá křesťanství, za něž oni bojovali a trpěli, jedem z Judee. (Bouřlivý souhlas.)
Na každý podnik, na každou práci dívají se zorným úhlem jakéhosi „protiklerikalismu“, a lid, který si váží víry své a v tom nachází útěchy i síly, aby obstál v boji existenčním a tím zachraňoval národu – čeho tolik potřebuje – ohroženou řeč a půdu, ten lid je nazýván „blbým stáde“, lidem neuvědomělým.
Když nemohli se zmocnit lidu, chytili se mládeže, tu otravují, odcizují a připravují pod hesly „pokroku“ pro doby příští. Jen se ale neptejte, co míní tím pokrokem!
Ve chvíli, kdy ve Vídni se jedná o naše práva, kdy tam mocný nepřítel národní se organisuje za pomoci zahraničních činitelů, kdy tam zuří boj o každé české dítě, volá list radikálně pokrokového poslance na moravský sever našemu tam ujařmenému lidu: lide, větším nepřítelem nežli Vídeň je tobě a národu – Řím! Ano, připravte tento severomoravský lid o katolickost, a zábřežský milionář, jeden z těch četných upírů cizáckého kapitalismu, který dusí Moravu, a Berlín může jásat. (Potlesk.)
6
Bez práce, bez obětí česká ruka dokoná – oč úsilí nepřítele se rozbilo. (Hlučný souhlas a potlesk.)
Ubohý, nešťastný národ! Ale láska je mocna, „čím bych byl, kdybych lásky neměl“ a my, katolíci, láskou planeme ke svému národu: To „cti otce svého i matku svou!“ denně nám na paměť přivádí povinnost nejen k rodičům, ale k celému národu. A z této lásky jsme začali se organisovat a láska k národu to byla, která stála u kolébky Orla a jako strážný anděl jej doprovází a doprovázeti bude na dále. Chceme, aby ve zdravém těle sídlil zdravý duch. A proto pěstujeme tělocvik.
Potřebujeme síly fysické, dnes, v době rozmachu a pokroku technického, dnes, kdy rychle se žije, dnes, kdy o každé sousto existenční se svádí boj úporný, dnes, v dobách sociálně těžkých je třeba zdraví, a zdraví fysické je tak vzácným statkem národním, že je ho nutno chránit a opatrovat jako majetek. Tělocvik je jedním z pramenů a prostředků zdraví a síly tělesné. Proto organisujeme jednoty tělocvičné, aby tělo naší mládeže bylo zdravým, otužilým a silným.
Ve zdravém těle má být zdravý duch. Předpokladem pro zdraví ducha je zdravé tělo. Co rozumíme ale zdravým duchem? Jistě ne jeho odpoutání od vší autority, od veškerých ideálů positivních. Nechceme pěstovat vzdor, ale sebevědomí, ne furianství, ale rozvahu, ne negaci, ne bujnost a rozmařilost, ale sebekázeň a hospodárnost, ne nihilismus, ale positivnost, ne boření, ale budování, ne anarchii, ale pořádek. (Bouřlivý souhlas).
V srdci víru, v páži sílu!
Kde víra hyne, tam hyne klid svědomí, zmírá mír srdce, nastupuje rozervanost a odchází radost.
A bez radosti není života, není ani v páži pravé, uvědomělé síly! Chceme mít mládež a národ, který se raduje, který se dovede veselit a srdečně smát. Takový smích vychází z hloubi, z osušených slz, ze zlomených řetězů, z vybouřeného sebepoznání“. (Dr. Keppler.) „Radost je sborový zpěv“. Takové radosti v národě jako celku už pomalu neznáme a míní-li národ tímto sborovým zpěvem zajásat, musí býti zdravým, a k tomu musí každá jeho část míti disposice. (Souhlas.)
A proto chceme i my k tomu přispět výchovou zdravé mládeže, zdravé na těle i na duchu.
Jaká mládež, taková budoucnost národa!
Na jihu slovanští pobratimi naši bojují zbraní za osvobození svých pokrevních bratří ze jha tureckého.
7
Boj ten nazval král bulharský bojem kříže proti půlměsíci, bojem svobody proti tyranství. Nemá pravých sympatii k bratřím slovanským u nás ten, kdo vyvrací z půdy naší národní ten kříž, pro který oni tam na jihu bojují a krvácejí – týž kříž je to, táž ruka slovanských apoštolů jej do půdy vsadila. (Potlesk.)
Proto my nejlépe sympatiím svým k jihoslovanským hrdinům dáme výrazu, když budeme hájit kříž, to znamení spásy a slovanské kultury a síly u nás v národě českém. (Hlučný souhlas a potlesk.)
A když jsem kdesi četl, že u nás se bojuje proti „klerikalismu“ ve znamení „slunce pokroku“ pak odpovídám, že doufáme, že jak dole zvítězí kříž nad půlměsícem, že i u nás bude jeho vítězství, poněvadž i slunce se zatmělo v tu chvíli, kdy kříž se stal znamením spásy a světlu kříže ustoupiti musí tím více „slunce pokroku“, zvláště takové, jakým se u nás jeví. (Potlesk.)
Tu pevnou víru máme, ale proto musíme pracovat i bojovat, nejen se bránit, nejen střežit, nýbrž když třeba i postupovat offensivně a k tomu potřebujeme zdravé, zdatné mládeže. Raději méně, ale kázeň musí znát a sebekázeň musí míti. (Potlesk.)
Když umíral Palacký, obrátil se prý na zetě svého: „Riegře, pomáhejte vítězit!“ Tak i my staří a starší voláme k vám: bratří, pomáhejte vítězit zásadám kříže v českém národě. (Potlesk.) S křížem by padla i národní korouhev, a to sv. Václav, v jehož chrámu stínu jsme shromážděni, nedopustí, a když se přičiníme, nedá zahynouti nám ani budoucím. Orel, symbol Slovanstva, Orel, symbol sv. Václava, Orel, symbol vlasti naší, budiž i vám symbolem práce a vzletu za nejvyššími cíly našeho národa.
Orli, stojte na stráži! (Neutuchající, bouřlivý souhlas a potlesk.)
8
Pochod Orlů.
Hoj, orli, mocnou perutí,perutí
k nepřátel vzleťme žasnutí
a k jásotu svých bratří!
Pod naším krokem duní zem,
my ustoupiti nemůžem,
vždyť Bůh a vlasť k nám patří.
Nechť slouží slepci modlám svým
a za přeludem bláznivým
své kroky matné pletou,
my v bratské lásce pospolu
za jarých písní hlaholu
jdem věrni za svou metou.
Nuž, křídla tužme svobodná!
Až přijde chvíle rozhodná,
ať z ocele jsou páže,
ať rozlomíme okovy,
ať země tvář se obnovíobnoví,
jak Bůh a vlast nám káže!
Jsme orli smělí, oddaní,
nás posměchu šíp nezraní,
nás nikdo nerozdvojí.
Aj, jedna víra, jeden Bůh
a jedna síla, jeden duch
nás v jedno tělo pojí.
(Hudba od Josefa Nešvery.)
9
Moderním rytířům.
V ten čas, kdy lidstvu vévodil
duch svaté církve Kristovy,
květ rytířstva se narodil,
sňal ženám ctnostným okovy.
Hrob svatý proti pohanům
a bratry hájil proti lvům –
on sloužil Víry obraně
a chudým, vdovám, sirotkům.
Však shasl onen zářný věk,
zmlk čistý jásot slavíka
i troubadurův popěvek
ve tmavých slujích Blaníka.
Tam dřímal rytíř těžký sen
a vzato heslo jeho rtům:
Já sloužím Víry obraně
a chudým, vdovám, sirotkům.
Oj vzhůru, bratří, svítá den!
vymněte spánek ze zraků!
Hle, rytíř v Orla proměněn
se vznáší v záři oblaků.
K turnajům mává, ke skutkům
a zpěvem zvučí dvůr i dům:
Já sloužím Víry obraně
a chudým, vdovám, sirotkům!
10
My nových dob jsme rytíři,
a modré naše záplavy
se brzo světem rozvíří
jak křižácké kdys výpravy:
Kříž posvátný! Čest otčiny!
A zhouba pošklebcům a psům!
Chcem sloužit víry obraně
a chudým, vdovám, sirotkům!
7. srpna 1912.
11
Vzhůru prapory!
Za Cyrillem, Methodem
táhnem šírým průvodem,
věrni víře, jazyku,
nedbajíce povyku,
odpadlíkům na vzdory.
Vzhůru, bratří, prapory!
Zbabělec jen klopí zrak –
ani ryba, ani rak.
My však mužně k druhu druh –
tam je ďábel – tady Bůh,
dva tu stojí tábory.
Vzhůru, bratří, prapory!
Dvěma pánům nesloužit!
Tady křesťan – a tam žid...
„Vstaňte“, volá zvonů zvuk,
jako bouř náš roste pluk,
marny všecky odpory – – –
Vzhůru, bratří, prapory!
Za Cyrillem, Methodem
vzhůru s celým národem:
Kdo jich tupí korouhev,
není, věřte, naše krev!
Nechte soptit netvory – –
Vzhůru, bratří, prapory!
12
Za Cyrillem, Methodem
s písní táhnem pochodem,
oni naši, my jich lid,
pravda musí zvítězit
přes všech vrahů nápory:
Vzhůru, bratří, prapory!
13
Orlí krev.
Tam na výšinách
mocný vichr hučí –
ale v údolině slunečko se směje,
bílé květy pučí.
Tam na výšinách
vzteklé hromy bouří –
ale v údolince z chaloupek se tichých
šťastný kouřík kouří.
Tam na výšinách
král se mračí s trůnu,
dole v údolině dítě buclaté se
matce směje v lůnu.
Přec po výšinách
těká moje touha,
dole v údolině ruce leží v klíně,
chvíle na smrt dlouha.
Přec po výšinách
lítá touha moje,
ne že bych chtěl mrazů, ne že bych chtěl trůnů,
ale že chci boje!
14
Otec a syn.
Můj táta též byl bojovník –
moc ran má můj táta starý –
víte, on vedl první šik,
kde zuří tak smrť a zmary.
Teď leží můj táta zlomený
a smutně se na mne dívá,
jak cídím a brousím kord zarzený,
když polnice do boje vzývá.
„Ach, kdyby radš doma zůstal ten hoch!“ –
tak slyším výčitku temnou. –
Hoj, tatíčku zlatý, kdybyste moh’,
oč, že byste táhl se mnou!
15
Píseň korouhevníka.
Proti větrům, mrakům,
proti havranům,
proti vrahům, drakům,
proti tyranům –
vlaj, korouhvi má!
Bouř tě vzhůru zvedá
v dravém plápolu –
nesmíš padnout, leda
na mou mrtvolu
nepotřísněná!
Nesmíš zůstat v prachu!
Bratří prosím vás:
Chopte beze strachu,
zdvihněte ji v ráz! –
Vlaj, korouhvi má!
16
Píseň bojovníka.
Já nemám rád se schovávat
a pláštěm hrát dle větru,
dnes přichválit vše Pavlu snad
a zítra zase Petru,
vždy držet s tím, kdo vyhraje,
jak zbabělců je zvykem –
vždy stojím tam, kde pravda je,
a ctným jsem bojovníkem.
Já nestydím se za svůj meč
a život dávám v sázku – –
To jest jen chytrých vlků řeč,
že Kristus kázal lásku.
Já pravou láskou rozumím:
chtít svobodu svých bratří –
chtít pravdu, dobro – a to vím:
Tak milovat znám za tři!
Však nenávidím tyranů
a jejich janičárů
a křiklounů, co za bakšiš
jim chtivě tlačí káru.
Nic neroste, nic nekvete,
kam šlápne jejich noha –
Chci národ moudrý, svobodný,
jenž bojí se jen Boha!
17
A proto směle harcuji
a nebojím se rány,
až všechny spáče zburcuji
a zbořím vězňů brány.
Nechť soptí saň a stříká jed,
nechť od svých bratří zkusím:
Se svatým Jiřím táhnu v před
a draka zabít musím!
18
Studentům Orlům.
Pod prvním jara horoucím polibkem
blažená rozkoší chví se Praha.
V lehounký závoj páry se halí,
jen její báně, věže a štíty
měděnkou třpytnou v nebe se týčí.
Svatý Vít vznáší velebnou přilbu,
Svatý Mikuláš září a v dáli
v krunýři lešení mračí se Týn.
V klášterní zahradě strahovské stojím.
Kolkolem trávník, zelený aksamit,
sasanky bílé a jaterníky
zdvíhají nevinně blankytné oči.
Suché listí kol šelestí tiše
rašením květů, jež derou se k slunci.
K prasknutí nality pupence stromů.
Černý kos má z citronu zobec,
honí se svahem a vesele volá:
Jaro je ráj! a výkřiky dětí
radostně hrajících letí sem z města.
Jaro je ráj! A přece mi teskno!
Ti co jásají, neví, co já vím:
Město Libušino, město mé,
po kterém hořel jsem v mladistvých snech,
Santu Luciu českých srdcí,
obtáčí ještěr, obrovský, tmavý,
19
ocelně lesklý jak Vltavy pás.
Všechny tvrze už nepřítel stekl,
všechněm zvonům jazyky svázal.
Město obležené a dobyté,
a nemáš tušení o svém losu!
V objetí draka se směješ jak děcko,
a on ti užírá jazyk a srdce....srdce...
Nevěry drak a cizoty tvrdé.
Kde je ten rytíř, jenž vysvobodí tě?
Pátrám. A s Lorety cinká zvon.
Vidím v městě v podkrovních mansardách
chýlit se do dlaní mladistvé hlavy,
očí se dívají k Strahovu ke mně,
zasněny v myšlenku stejnou jak já.
A zase klopí do knihy zraky,
do knihy dějin národa svého,
mluví s dávnými hrdiny země,
s Methodem, Cyrillem, s Václavem, s Karlem,
se Štítným, s Balbínem, Jablonským, Sušilem,
sáhají k mečům a střásají snění,
řadí se v šiky a dunícím krokem
hrnou se s nadšením do boje s drakem,
setnou mu hlavu a vyprostí vlasť.
Doroste drahý, jemuž kol hlavy
svatozář mládí a nadšení plane,
blanické vojsko, naděje naše,
protři už oči, k vítězství vstaň,
vytas už zbraň a potři tu saň!
20
Vzdorná píseň.
Jdou, jdou velemúdří páni jdou
na orlíky s lapačkou.
V pravo bouchy, v levo bouchy –
ale orli nejsou mouchy,
hrdě letí dráhou svou.
Holahou!
Jdou, jdoujdou, nafoukané hlavy jdou
na skřivánky s řehtačkou.
Hrky drky, hudry hodru –
ale skřivan v nebes modru
nadšen pěje hymnu svou –
holahou!
Jdou, jdou, velemúdré hlavy jdou
na slunéčko s vošatkou –
rádi by je polapili,
do šatlavy posadili –
ale krátci, krátci jsou!
Holahou!
21
Dík tyranům!
Kdyby ne vás, já neznal bych,
jak Svoboda je drahá,
kdybyste šat jí nervali,
neplála by tak nahá,
tak krásná, sladká, toužená,
čím víc je bitá, soužená
od sobeckého vraha!
Ó bijte nás a dupejte
a lamte naše meče,
hle, novou setbou rozkvete
krev, jež nám z hrudí teče,
a vstanou bratrů tisíce
a zalesknou se přilbice
a vítěz půjde v seče!
22
Odi profanum vulgus!
Já zpívám osvobození
a roztrhání pout –
však lůza nesmí, nesmí
mých písní zaslechnout!
Nenávidím křiklouny a lůzu jakobinskou!
Nehažte mé písně před tu chamraď svinskou.
Já zpívám osvobození
a roztrhání pout –
však lůza nesmí, nesmí
mých zpěvů zaslechnout!
Clopat chce krev králů, obléc si jich šarlat,
guláš udělat si ze šlechtických – pážat.
Já zpívám osvobození
od lůzy strašných pout,
hřmím revoluci práce,
tou svět chci pozdvihnout!
23
Výš, Orle, výš!
Nad prachu mraky husté,
nad shnilé močály pusté,
nad hemžení malicherné,
nad pikle zrady černé,
v blankyt, kam až doletíš,
výš, Orle, výš!
Do jasných, zářivých výšin,
do hvězdných, velebných tišin,
kde pravda a krása vládne,
kde dobrotou srdce mládne,
v ideálu říš –
výš, Orle, výš!
V bouři i ve slunce svitu
výš a výš do zenitu,
nech dole červi a dravci,
sobci a vrtohlavci
svou hledají skrýš – –
ty, Orle, výš!
K výši leť nad oblaky,
dolů však upři zrakyzraky,
a kde uzříš plazit se havěť,
proti víře a vlasti se stavět,
tam bystrým zobcem zamíříš!
Víš, Orle, víš?
24
Bestia triumphans.
Obrovská chápadla mezi nás rozkladla
strašná a veliká hrdla nám obmyká,
střeva nám proniká, mozek nám polyká,
ústy nás opíjí, očima ovíjí –
Bestia svůdná.
Podrývá paláce, boří nám chaty,
tupí nám meče a loupí nám šaty,
vydírá lýru, bije nám zpěv,
užírá víru a pije nám krev,
hanobí panny a unáší děti,
zvoní nám hrany a hroby nám světí,
hlouběj se zarývá v otcovskou půdu,
zříc, že se bijeme v bludu a trudu –
Bestia triumphans.
SpáčovéSpáčové, vstávejte!
Prapory mávejte!
Zazni zpěv hromový,
rozdrťte okovy,
zařvěte strašlivě,
nenechte na živě
Bestie triumphans!
25
Proti sani vítězné spoutaný.
Sám proti Ní –
tak jako bělásek proti černé bouři.
Má tisíce hlav a koruny zlaté na nich,
má tisíce trůnů a železná žezla v dlaních,
má tisíce hřmotivých děl a úskočných pušek,
má tisíce psovských a plazivých dušek,
má oltáře, ústa má proroků němá,
má pouta, má všechno – jen svědomí nemá – –
a já jsem sám – sám proti Ní –
tak jako bělásek
proti černé
bouři – – –
Sbor duchů.
Nezoufej si! Neusínej!
Zlobě, Lži a Tyranii
hlavu zmijí pozutínej,
zabij zmiji hrdolebou!
Všechny hromy hřmějí s tebou,
všechny hory s tebou stojí,
všechny větry táhnou k boji:
Podlost padne před velebou!
Z trosek model vstane chrám!
Věř a vítěz! Nejsi sám!
26
Hahaha.
Tlít ve knihoven prachu,
nasmolit haldu knih,
žít v pokání a strachu
jak v cele starý mnich –
Být nepřítelem krásy,
jak popel klesnout v zem –
to je vám cestou spásy,
to je vám životem!
A já chci žíti v lásce,
chci bratřím tisknout dlaň,
s dobrými pět a třást se
a zbíjet zloby saň!
Pro pravdu býti bitu
a jiné pro lež bít –
a v posled na svém štítu
se slavně navrátit!!
27
Píseň irských bratří.
Vy, kteří cestou jdete
a rozumíte všem:
Je země nešťastnější,nešťastnější
než naše irská zem?
Nás králky, králi bili,
že církvi sloužit chcem –
však my jí věrni byli
a věrni zůstanem!
Jen mrtvoly a rumy –
to byla naše vlast,
ba i tu holou půdu
nám cizí směli krást –
A prosebníci naši
k žalářním spjati zdem –
a my přec věrni byli
a věrni zůstanem!
Ta kniha našich dějin
je samá krev a hněv,
je ověnčena trním
a vlasy našich děv:
Však rozlož listlist, kde rozlož,
vždy vryto najdeš v něm:
My Církvi věrni byli
a věrni zůstanem!
28
Nám zavřeny jsou chrámy
a kněží vypsáni
a starcové a panny
za moře vyhnáni.
Kdo zabíjel nás, myslil
že Bohu slouží zlem:
Však my jsme věrni byli
a věrni zůstanem!
My srostlí s Církví v jedno,
Bůh naši věrnost zřel,
náš spasitel se zdvihl
Daniel O’Connell!
My ušlapaní červi
dnes ku vítězství jdem:
My, v bídě stále věrni,
i v štěstí zůstanem!
29
Píseň Vichingů.
Už tisíc let jste klidně spali –
proč nyní proti nám jste vstali?
Proč duch váš světem zas se valí –
kdo ticho vašich hrobů kalí?
Co mrtvo, mrtvo! Pokoj dej!
Vy chcete vzkřísit pustou trosku?
My nespočinem, dokud z mozků
slovanských nejsou vyhlazena
ta nenáviděná dvě jména!
A ejhle! z hlubin stříbra hlas,
zní drahá jména, zas a zas:
Pokoj dej?
Cyrill, Cyrill – Methoděj!
Vy plémě dračí! Drzí štváči!
Vás vypráskáme karabáči,
jak jednou již za řeku Drávu
jsme hnali Angelara, Sávu...
Ty zmije řecká. Pozor dej!
Nač máme hůl a anathemy?
Tvůj jazyk musí býti němý
a žádné lstivé dušování
tvou pravověrnost nezachrání!
A z hlubin věků zní to zas,
slyš! Neúmorně duní hlas:
Pozor dej!
Cyrill, Cyrill – Methoděj!
30
My máme Berlín, Vindobonu.Vindobonu,
dost máme sluhů, chrámů, zvonů,
dost máme kanónů a trónů,
my dočkáme se tvého skonu!
Jen hrej si chvílku ještě, hrej!
My zdeptali jsme mistra Jana,
vám také odzvoníme hrana:
Na vaše sídlo můra dána,
jed do studní – ha, znáte pána?
A z hlubin věků zas a zas
tak hrdě, slavně táhne hlas:
Hrej si hrej!
Cyrill, Cyrill – Methoděj!
Ó Methoději, starče klatý,
my najít někde hrob tvůj „svatý“,
věř, věř nám pevně: do věčnosti
bys neshledal svých zrádných kostí –
tvým prachem zahrá větrů rej!
Jak zmizela věž v Babylonu,
jak padla říše Faraonů,
tak musí z hrudí milionů
stín prchnout vašich snah a konů!
A ze všech slávských krajů zas
jak jedna bouře vzrůstá hlas:
Větrů rej?
Cyrill, Cyrill – Methoděj!
31
V noc před námi se přízrak zvedá
Lva třináctého, mdlého děda,
jenž dal se šálit, sotva věda,
že nad ním zazní strašné běda,
že řek’ vám: Jen se nepoddej! –
Spi klidně, kmete blábolící,
my ušlapeme hlaholici,
my rozsápem tvé „grande munus“
a brzo bude grande funus!
A z dálných slávských končin zas
hřmí jeden orkán, jeden hlas:
Nepoddej!
Kristus! Cyrill! Methoděj!
32
Orlí stráž.
Na výšinách září hrad,
kolem hradu vonný sad,
nad hradem zní hlasy zvonů,
slyšet hymny milionů!
A ten hrad, toť Církev drahá!
Varujeme z dálky vraha!
Běda, kdož se odváží:
Orli stojí na stráži!
Pod horami luzná zem,
bodrý lid v ní domovem,
po skalinách šumí hory,
z mladých hrudí hřmějí sbory:
A ta zem, to Vlast je drahá,
varujeme z dálky vraha!
Běda, kdo se odváží:
Orli stojí na stráži!
Proti hadům, proti lžem,
proti zrádcům bojujem,
proti zlobě, proti mdlobě,
zdvíháme své páže obě,
proti cizí otročině
bouříme lid po otčině.
Svornost draky poráží,
Orli stojí na stráži!
(Hudba od Ant. Petzolda.)
33
K živému obrazu:
Na trůně sedí Vlasť (Libuše), nad ní v mitře vztahuje ochrannou ruku Víra s berlou, proti nim stojí ve výpadu s mečem Démon, jeho útok meči odrážejí Orli, kdežto Orlice holdují Vlasti a Víře.
Veškerým světem v burném úpění
divoké táhne duchů proudění.
Duch tmy a zloby, lsti a odboje
povstává proti duchu pravdy, světla, pokoje,
z podzemních slují lezou příšery
sveřepých vražd a vzpoury, nevěry.
Brat na bratra se v divém boji sápe
a dědictví svých věrověstů šlape,
a v zaslepenosti své zakleté
kol zlatého se točí telete.
Vlasť úpí, nesvorností rozervána
a Víra pláče, svými poplivána.
Však dosti již těch zkaboněných mraků,
už slunce musí prozářiti tmou;
a dosti již těch rozzuřených draků –
jim Orel vsadí ránu smrtelnou.
Už vzlétá hrdě, už mu oko jiskří,
už dráp svůj ostří, zobec svůj už bystří –
my v jisté ráně budem brzo mistři:
jest drakobijec Jiří naším patronem!
34
My za Božím vždy půjdem zákonem.
Věrni své vlasti, oddáni své víře,
křesťané skutkem, nejen na papíře!
Jdem s paží pevnou, odhodlanou lící –
ochránci vlasti, Boží bojovníci!
Nechť žije církev, kvete otčina!
Nech roste katolická rodina!
35
K otevření katolického domu v Mor. Ostravě.
Orel, jenž ovládnout chce širý kraj svým bystrým
zrakem a drápem –
pod mraky na horách závratných staví svůj stan.
Slavík, jenž klokotem písní ztišený blaží háj –
pro zpěvnou mláď svou splítá hnízdečko v kvetoucí strom.
Pastýř, jenž před dravým vlkem ovce své shání,
by slyšely jeho hlas,
na salaš staví jim košár, kde zaznívá fujary píseň.
Noe, muž Boží a prorok, jenž zachránit spěchá,
co živého dýchá, z potopy vln –
za výsměchu zpozdilců staví svůj koráb.
Vladyka, jenžto chce spasit svůj lid před útoky
sveřepých Tatar, by rozkvetl mír a život,
na skále tvrdé zakládá věžatý hrad.
Ty, katolický lide, ty jsi ten orel,
jenž staví své hnízdo pro slunečnou mláď,
ty jsi ten slavík, jenž pro svoje zpěvy připravil háj,
ty jsi ten pastýř, jenž ovčinec buduje ovečkám dobrým,
tys patriarcha, jenž sroubil jsi archu,
ty jsi ten kníže, jenž zakládá hrad!
Nech nad tímto hradem stkví se kříž Kristův!
Nech nad ním vlaje vždy korouhev Václava světce!
Nechť v něm hlaholí Cyrilla, Methoda mluva!
Nechť přijme klíče hradu tohoto Královna nebes!
Nechať jej všemocnou rukou svou chrání vševládný
Hospodin – na dlouhé věky – nám i budoucím! Amen.
36
Odrodilý.
Zvěsť dávná padla v duši mou:
Orel prý mladé brává do spárů
a pozvédá je slunce do žáru,
zda směle zřít veň dovedou.
Mhouří-li který orlík oko,
v tom není orlí krve proud,
orel se hněvem rozhorlí
a v propasť přehluboko
panchartu dává upadnout.
Ó Bože! Orle nad orly!
Ty zved jsi mne, bych v slunce pozíral
a já jsem oko na zem upíral,
tak zrádně, chabě, zbaběle – –
Ty pouštíš mne!
Ach Bože!
Bratří!!
Andělé!!!
37
K otevření dvorany.
Buďte nám zdrávi, přátelé,
zde v novém stánku umění!
Genia s hvězdou na čele
zde slyšet křídel šumění.
Zde svorně k páži družme páž,
zde k bratru nech se vine brat,
zde věrně stůj vždy víry stráž,
zde sycen bude krásy hlad.
Zde slova pravdy, nadšení
nech zazní v libém souzvuku,
zde ve křesťanském sbratření
druh druha vezmi za ruku!
A kdo by svornost rušit chtěl
a syny proti otci štvát,
to není brat, toť nepřítel,
ten nechať mine našich vrat!...
Pryč, draci zloby, rozvratu,
sem k tiché práci, přátelé!
Sem nechať sletí ve chvatu
a sídlí strážní andělé!
Ó zdroje krásy, tryskejte
už v tajuplném šumění!
Ó bratři, sestry, vítejte
v tom novém stánku umění!
38
Rekrutská.
O Bože, jak já šťasten jsem,
že rakouským jsem vojákem,
že mohu nosit v zadu tele
a repetýrku s bodákem.
Ó není větší radosti,
jak když se hrnem z pevnosti,
tu vykračujem jako lvové,
až zem se třese úzkostí.
A dobrý chléb má císař pán,
ten každý den nám uchystán
a maso, zupa – to se lupá,
dík upřímný buď za to vzdán!
U nás je stejnak pro všecky:
CechČech, Maďar – všecko německy,
tím jazykem vše porazíme
jak slavný maršál Radecký.
Co se pan kaprál namučí,
než nás to všechno naučí,
ty kvérgriffy a glencibunky,
hned zlíbal bych ho v náručí.
Ó jak to přece krásné jest,
když umí voják flintu nést,
a pan feldvébl, naše matka,
má zaslouženou za to česť.
39
Být zupařem, to moc platí!
To bych si mohl foukati!
Když raport nese – kumpanie
hned celá dělá do gatí!
Pan hejtman přijde na raport
a kroutí sobě sakraport
a volá: Ajnšpern, nix cum fresn
ten sakramentský Hanák dort!
Ja, kdo se nechce figovat,
kdo nechce lézt a ibovat,
kdo s cibilem se kamarádí –
ten musí v base brumovat.
40
Roh hlásného.
Vstávej můj lide,
zanech pokoje!
Andělé boží
troubí do boje!
Sv. Václav.
Modlil se a pracoval,
s vrahem sám se utkal v poli,
mnoho chudým daroval,
stavěl chrámy, stavěl školy,
k Němcům vozil české voly,
(a to nejvíc naše pokrokáře bolí.)
Křivý názor.
Mýlíte se velice!
Orel není slepice.
Genealogie.
Děd mu přivandroval z Polska,
pejzy nosil kolkolem,
otec žid byl, matka Němka –
on je Čechem Sokolem.
41
Vždy věrni!
(K jubileu spolku „Metoděj“ v Krumpachu 29. června 1912.)
Už dvacet let zde bratr k bratru
se tulíme a tisknem dlaň,
vždy vystaveni bouřím větrů,
před námi stále divá saň.
Bijem se v pravo, bijem v levo,
až jiskří našich mečů zář:
pro rodné slovo, mluvu matky,
pro víru, pravdu, pro oltář.
Tak jako dub, jenž v bouřích stojí
nezvrácen v pevných kořenech,
vždy hrdý, tvrdý v tuhém boji –
tak, Hospodine, stát nás nech!
Nech stát nás mocně, nerozborně,
vždy v lásce svorné, Bože náš!
Zde v píli, snaze neúmorné
Tvá na severu stojí stráž!
Zde na pozemí maják strmí
náš proti vlnám cizoty –
než bychom pídi půdy dali,
rač dáme svoje životy.
Vždy věrni sobě, věrni Bohu
a věrni otců dědictví
zde jako chrabří Chodováci
chcem vyčkávat dne vítězství.
42
Pokušení.
Když na poušti jsem dlel a snul své plány,
jak setřást jařmo, kterým spjato lidstvo,
přistoupil ke mně černý pokušitel:
Pamatuj na svůj chléb a dej si pozor!
Máš dobré bydlo, což pak tě už trká?
Hleď s mocnými vždy z jedné mísy jídat,
mlč k chybám, polichoť – a moc ti zbude!
Já.
Ne samým chlebem živ je člověk boží.
Bůh živí lilije a krmí ptáky –
snad pěvce svobody uživí taky.
A nedá-li mi chleba, dá mi nebe.
Černý (vyvedl mne na věž).
Tvá mysl vskutku hrdinská je. Žasnu!
Tys povolán, obrodit celé lidstvo.
Jen jedné rány třeba, vzdorné, prudké,
jen vzkřiknout na věži a skočit dolů –
jen mečem rázně udeřiti v bránu –
a ihned Blaník otevře své síně –
nesčetný zástup rytířů se vzchopí –
jich koňstvo zarže, bujně zadupotá –
nad tyrany tvůj prapor zabuchotá –
jen skočit, zařvat, jen se řádně opřít!
43
Já.
l ne, roháčku! Nečekám já divů,
ni náhlých převratů, ni Blanikiad.
Pomálu musí pilovat se okov!
Pozvolna musí drobit se zeď Bastill!
Je třeba opatrným být jak hádě
a sprostným jako holoubátko bílé.
Černý (vyvedl mne na horu).
Máš věru pravdu! Opatrným býti,
toť vrchol taktiky. Jen opatrně!
Svou positivní prací získat vlivu,
domoc’ se slávy, knížecího stolce –
pak lehce zatočíš tím dle své vůle!
Je věčná škoda tvojí skvostné vlohy!
Nech zápasů a zpěvů Tyrtajových
(„Fuj!“ politické písni volal Goethe!)
a věnuj se jen tiché tvorbě svojí,
a vavřín slávy ovine tvé čelo
a nesmrtelnost dotkne se tvých skrání –
vysoko vstoupíš na Parnas...
Já
Když úpí lid, vem jas a slávu ďas!
Apage, Satanas!
44
Dozpěv bojovníka.
Vy se mne, bratří, štítíte,
že zkrvácenu vidíte
mou tvář a moje ruce:
Z bojů se vracím urputných,
kde na obrazu bratří svých
jsem potýkal se prudce.
A že jsem nyní plný ran
a zohaven a poplván
a rozdrány mé šaty:
Teď místo vděku, úsměvu,
v němž nalezal bych úlevu,
hnus klidím mezi bratry.
Toť průkopníků údělem,
že, ideály nad čelem,
v boj na draky se ženou:
Až poklad skrytý vyzvednou,
pak jiní k hodům zasednou
a padlých zapomenou...
45
Konec.
Má píseň chtěla býti plamenem,
jenž plápolá jitřní zoří –
a zatím jen jako muška jsem,
jež za noci janské hoří.
Tak smuten tu sedím nad knížkou!
Tak temna je! Oko mé žasne.
Tak jako když zapálíš pochodeň –
a ona ti po větru shasne.
Tak jako když horda lotrů jde
a příšera vyvstává děsná –
a ty bys rád zařval strašlivě –
a blábolíš jenom ze sna.
A nejsmutnější je duše má,
že pusta je moje cesta,
že málokdo z bratří naslouchá
a pochopí – jeden ze sta.
46
Doslov básníkův.
Vím, že i mezi Orly jsou takoví vrabci, slepice, dudci a husy, jako mezi Sokoly, a že nebudou schopni mne chápati aniž se o to pokusí. Ale někteří přece, a to budoucí.
Chci míti Orly moderními rytíři – není to pouhou frází nebo básnickou fikcí. Náš Orel nesmí se spokojit tělocvikem, nesmí se honit jen za sportem a komediantstvím, musí se vzdělávat i na duchu a srdci, na charaktéru, aby byl květem národa.
Proto dal jsem podnět k tomu, aby se cvičil šerm, aby se cvičila střelba, aby se pěstovalo hasičství a první služba lékařská, aby Orel vychovával mládež – namnoze línou – ku praktické službě bližnímu, aby se práce nebála a za ni se nestyděla: Aby se Orel v každé osadě stal sborem pomocníků ve všech potřebách.
Kéž k této obětavosti, charakternosti a odvaze přispějí mé tyrtajské zpěvy!
Kéž letí písně tyto jako pozdrav k bratřím Orlům slovinským, kteří krouží kol bílé Lublaně, kéž pozdraví Orly nad Vltavou a za oceánem v novém světě, zvláště však nechť zaletí jako lístky vavřínu na zkrvácené skráně hrdinských Orlů balkánských, kteří vysvobodili křesťanstvo z otroctví tyrana!
V Prostějově 19. ledna 1913,
v den jména Ježíše, Muže, Orla, Spasitele.
Poznámka: Nemusím snad podotýkat, že žertovná Rekrutská jest pouze satirou na některé přestřelky militarismu. Dobrý orel bude i dobrým vojínem.
47
Obsah.
Úvodní slovo Dra. M. Hrubana5
Pochod Orlů9
Moderním rytířům10
Vzhůru prapory12
Orlí krev14
Otec a syn15
Píseň korouhevníka16
Píseň bojovníka17
Studentům Orlům19
Vzdorná píseň21
Dík tyranům22
Odi profanum vulgus!23
Výš, Orle, výš!24
Bestia triumphans25
Proti sani vítězné spoutaný26
Hahaha27
Píseň irských bratří28
Píseň Vichingů30
Orlí stráž33
K živému obrazu34
K otevření katolického domu v Mor. Ostravě36
Odrodilý37
K otevření dvorany38
Rekrutská39
Roh hlásného41
Vždy věrni!42
Pokušení43
Dozpěv bojovníka45
Doslov básníkův47
Nákladem Revue „Archa“ (Nový život) v Prostějově.
Tiskla „Snaha“ (Frant. Olšovský) v Drahotuších.
E: tb; 2004
[48]